Na začátek romantiku zabiju tím, že Valentýna neslavíme. Tenhle svátek je tu pro to, aby nás zavalily posty dokonalých vztahů a reklamy, které jejich kvalitu měří počtem květin, dárků a drahých večeří. S tím jde ruku v ruce i nepřímé obvinění, že kdo lásku neoslavuje, toho láska není tolik opravdová. Jak všichni tušíme, realita je mimo teatrální gesta, láska je tichý společník každodennosti. Je to způsob, jakým někdo zná naše nejhorší dny a zůstává. Jakým se ráno budíte vedle stejné tváře a pořád to dává smysl. Jakým se někdo směje vašim hloupým vtipům, i když nejsou vtipné. Jakým vás někdo obejme, když nemáte náladu na svět, ale on se přesto nevzdaluje.
Soucit pro single lidi
Dnešní článek píšu spontánně a bude o mém vztahu, proto jej dávám do osobní rubriky, takže pokud jste nešťastně single, možná ani nečtěte, protože přestože jsme skeptičtí k Valentýnu i oslavám nejrůznějších výročí, jsme v srdci docela velcí romantici, jen si ji představujeme jinak. Hodí se vzpomenout si, kdy jsem byl sám naposledy single, v době psaní článku už je to téměř desetiletí. S přítelem jsem se seznámil až ve třeťáku na vysoké, do té doby jsem se hledal, spíš jsem byl v úplných bažinách a skeptický vůči tomu, že bych si někoho vůbec kdy našel. Naprosto soucítím s těmi, kdo jsou raději sami, než aby měli nesmyslný vztah nebo protože je do toho tlačí nějaká společenská konvence, nedejbože Valentýn.
Věci se mají tak, že hvězdy často nepřejou. Byl jsem sám nejen kvůli tomu, že jsem nemohl najít nikoho, u koho bych cítil ten pocit úplného porozumění, ale měl jsem i psychické problémy, úzkosti, deprese a styl dnešního seznamování se mi hnusí. Vlastně jsem ani nikdy neměl pořádné rande, protože jsem zkrátka nechtěl chodit ven s někým, koho neznám – další paradoxní relikt v podobě sociální fobie. Fakt mi nic nehrálo do karet. Musím ale říct, že dneska už jsem na tom dobře, a myslím, že je to hlavně díky tomu, že si mě můj přítel ochočil stejně jako Malý princ svoji lišku.
Ačkoli se vždycky snažím vidět v lidech to dobré, v milostných vztazích jsem byl vždycky nedůvěřivý. To je nejspíš ale jakási zákonitost pro každého, kdo si někdy nainstaloval seznamovací aplikaci a poznal krutou realitu toho, jak spolu lidé komunikují. Nebo spíš absolutně neumí komunikovat. Takže po mnohých zklamáních, ghostingu a vyložených chyb jsem si opravdu říkal, že je lepší zůstat sám.
Můj Valentýn
Ale pak se něco změnilo a objevil se člověk, který skutečně naslouchal. Člověk, který při psaní naslouchal dlouhé tři měsíce každého dne, než jsme se opravdu setkali. Myslím, že tohle by dneska jen tak někdo nezvládl. Dodnes si pamatuju ty dlouhé filozofické konverzace po nocích, to neobyčejné pochopení, takové ty sympatie, které se člověk vlastně bojí přiznat, aby druhého nevylekal. A ještě podivnější bylo, že my jsme nikdy nebyli stejní, ale vždycky se dokážeme nějak doplňovat. To, co dřív nešlo překonávat, najednou šlo, už to nebyly překážky, ale něco, o čem jsem prostě věděl, že to společně zvládneme. Můj přítel ze mě začal dělat lepšího člověka, dodal mi odvahu, sebevědomí a skutečnou naději.
Koi no yokan je zajímavé slovo z japonštiny. Značí situaci, kdy poznáte někoho nového a necítíte okamžité vzplanutí, ale přesto víte, že se do něj jednou zamilujete. Myslím, že mezi námi to dlouhé vypisování, při kterém prostě z principu nemůžete okamžitě vzplanout, protože se neznáte osobně, připravilo půdu pro to, že to pak šlo rychle. Bez toho vymezování, co od vztahu vlastně chceme, by to nešlo. Později jsem zjistil, že jsem demisexuál, že ani nedokážu oddělit hlubší emoce a sounáležitost od vzrušivosti.
Takže jsme se pak konečně setkali, byl to jeden z těch tropických červnových dnů a do toho jsme byli oba šíleně nervózní. Viděli jsme se poprvé, ale vlastně jsme o sobě už všechno věděli. Ovšem byl to stěžejní moment, protože nikdy nevíte, jestli ta stejná chemie bude fungovat i naživo. Chodili jsme po Liberci a vlastně jen navázali další konverzací. Bylo to, jako by se setkaly dvě staré známé duše, což zní fakt pateticky, ale prostě jo, bylo to tak. Když jsme se na sebe dívali, prostě jsme věděli, že už spolu zůstaneme. Po mém jediném seznamovacím rande v životě.
V yaghanštině, jazyce ohroženého kmene Yaghanů v Chile, existuje slovo Mamihlapinatapai. To slovo popisuje pohled mezi dvěma lidmi, kteří oba cítí vzájemnou přitažlivost, ale ani jeden se neodváží učinit první krok. A je to vlastně krásný pocit, i když se pojí s obavami. Ty oči, ty očí mluví za vše!
Prošli jsme celé město a nechtěli si přestat povídat. A když jsme se v lese na chvíli konečně zastavili, prostě jsme si dali pusu a hned jsme si řekli, že se milujeme. Zní to tak naivně a neracionálně, já ani nevěřím na lásku na první pohled, ona se potvrzuje až po mnoha, mnoha jiných pohledech, které život nabídne, ale tenkrát se to tak stalo. Norové pro to mají výraz forelsket: opojný, vzrušující pocit čerstvé zamilovanosti.
Moje zdrženlivost byla pryč a my prostě vsadili všechno. Netuším, jestli to byla souhra času a místa, jestli mi byl záměrně seslaný anděl, co mě vyvede z toho života, který jsem do té doby neuměl pořádně žít, nebo tím, že jsem si za ty roky samoty vybudoval takovou niterní filozofii, že jsem už přesně věděl, co od vztahu chci, ale prostě ta sázka vyšla a změnila všechno.
Láska v praxi
Láska je cit, ale vztahy jsou to kompromisy, frustrace, občasná únava z rutiny a nevyřčené drobnosti, které se mohou změnit v časované bomby. Je to snaha rozumět si i ve chvílích, kdy to nejde snadno. A pokud má něco hodnotu, tak právě ta vytrvalost, se kterou dva lidé zůstávají spolu i ve chvílích, kdy všechno není zalité sluncem. Často k tomu používám slovo synergie, tedy stav, kdy jedna plus jedna jsou více než dva. Vztah je něco, co vás rozvíjí vzájemnou interakcí. A ta interakce je plná starostí, hádek, nastolování hranic, vysvětlování, ale hlavně v porozumění, komunikaci, důvěře, upřímnosti, je také v odpouštění a ve sdílení každodenní radosti a zájmů.
Stačí vědět, že i když přijde den, kdy si polezeme na nervy, pořád budeme stát při sobě.
Takže jak vypadá náš každodenní Valentýn? Možná jeden druhému uvaříme kávu; dohodneme se, kdo umyje nádobí a kdo koupelnu; na něco si zanadáváme; vždy se obejmeme; těšíme se, až se potkáme po celodenní práci; natáhneme se na gauč a já si budu stěžovat, že zase usnul u filmu, ale ve skutečnosti budu rád, že v mém náručí mu je tak dobře a lehce si podřimuje. V brazilské portugalštině existuje výraz cafuné, který vystihuje jemné prohrabání vlasů někomu, koho milujete, spojené s intimním a tichým momentem mezi partnery.
A ty větší zážitky? Všechny ty cesty, ať už to byla Keňa, Srí Lanka nebo půlka Evropy, by neměly smysl bez něj. Všechny ty těžké chvíle, kdy člověk přemýšlí o rozchodu, kdy se něco skutečně podělá, i to se zvládá. Nakonec jsme tu jeden pro druhého.
Protože je tu vždycky ten pocit, kdy políbíš, obejmeš nebo pohladíš toho, koho miluješ...
Můj přítel je můj vzor, ale i oponent; je tak klidný a citlivý a zároveň se umí zdravě naštvat, když vidí nějakou nespravedlnost; umí číst myšlenky z mého pohledu, směje se stejným hloupostem, je někdo, kdo tu pro mě vždycky je, vedle koho usínám a připomínám si další z těch cizích výrazů, tentokrát arabské ya’aburnee: "Přeji si, abys mě přežil." Protože myšlenka na život bez milovaného člověka se stává nepředstavitelnou.
