Zpověď mileniála aneb jaký je život po třicítce

 

Na přelomu roku nebo narozenin pokaždé přemýšlím, jestli mám nějak bilancovat o svém životě nebo si dávat nová předsevzetí, ale myslím, že se to vlastně dá shrnout do článku o tom, jaké to je být mileniálem. Možná už jste o mileniálech slyšeli řadu klišé: jsme generace avokádových toastů, dýňových laté, honby za startupy, kostkovaných košil, potetovaných rukávů a konstantního hledání seberealizace. Ale co je za tím vším? Abych pochopil, kdo jako mileniál vlastně jsem a co všechno se změnilo po třicítce, začnu malým shrnutím toho, jak zapadám do společenského dělení.

 

 

Generační mapa aneb kde se nacházím

Existuje jakási obecná generační mapa podle dat narození. 

• Silent generation (1928–1945): Generace vyrůstající během Velké hospodářské krize a druhé světové války. Hodnoty disciplíny, skromnosti, poslušnosti a kolektivní práce. Vysoce konzervativní ve vztahu k rodině a tradicím. Mají problémy přizpůsobit se technologickým změnám.
• Baby boomers (1946–1964): Generace vyrůstající po druhé světové válce. Je pro ně charakteristická stabilita, konzervativnější hodnoty a práce na dlouhodobé cíle. Často čerpali z ekonomického růstu a měli dostupné bydlení i sociální jistoty. Mají problémy s digitálními technologiemi, ztrátou společenské relevance a čelí střetům s mladší generací.
  
• Generace X (1965–1980): Děti liberalizace, rostoucí rozvodovosti a začátku technologické revoluce. Individualismus a snaha o rovnováhu mezi prací a osobním životem se staly jejich hlavními hodnotami. Často považováni za „zapomenutou generaci“ mezi boomery a mileniály.
• Mileniálové (1981–1996): Sem patřím i já, devadesát trojka. Generace zážitků mezi analogovým dětstvím a digitální dospělostí. Snažíme se najít rovnováhu mezi „pracuj, aby ses měl dobře“ a „dělej, co tě naplňuje“.
  
• Generace Z (1997+): První digitální nativové. Vyrůstali s chytrými telefony, sociálními médii a globální propojeností. Otevřenost a diverzita jsou jejich základní hodnoty, ale čelí problémům s duševním zdravím a přesycení informacemi.
•  Generace Alfa (2010+): Děti technologického boomu. Od narození obklopeni chytrými zařízeními a umělou inteligencí. Jejich svět formují klimatické změny, rychlý technologický vývoj a otázky udržitelnosti. 

 

Proč je třeba zasadit se do generačního kontextu? Protože jsem vyrůstal mezi dvěma světy. Převzal jsem část hodnot těch, kdo byli přede mnou, ale s rázným otiskem digitální stopy, která nás formuje jinak než kdykoli v historii. Vždycky říkám, že jsem vděčný, že jsem mohl ještě zažít devadesátky, kdy jsme chodili za barák a neměli ani telefony, zatímco teď jsem rád, že mě živí technologie. Je v tom zvláštní rozpolcenost a na tu neustále narážím i ve společenských otázkách.

Naši rodiče a prarodiče žili ve světě, kde bylo jasné, co dělat: vystudovat, najít si práci, založit rodinu a užívat si důchodu. My žijeme ve světě neomezených možností, což je na jednu stranu osvobozující, ale na druhou stranu vyčerpávající. Přesto jsme povětšinou v srdci zarytými liberály. Jak si vybrat správnou cestu?

 

 

Probudit se po třicítce

 

Jistě, všichni lidé po třicítce asi zpytují svědomí, jak se kdysi domnívali, že po třicítce už jsou všichni staří. Já jsem zrovna taková duše, která si připadala stará vždycky. Nedošel jsem k nějakému zázračnému uvědomnění a zmoudření, ale hodnoty toho, co vlastně od života chci, jsem už měl. Třicítka pak přináší určitý klid, člověk dostuduje, najde si zaměstnání, někde bydlí, čas sice běží rychleji, protože není tolik nových podnětů, ale osobnost člověka se už nějak usazuje. Je to klid dobrý i špatný. Špatný v tom, že ve třiceti ještě člověk přeci není tak starý na to, aby žil obyčejný život, takže přemítá nad tím, jaký smysl si nastavit a jak jej naplnit. To, že na to není starý člověk nikdy, je věc jiná.

 

Možná se objevuje tlak, který říká, že mládí není věčné, otázky typu „Kdy budeš mít děti?“ nebo „Neměl bys už mít vlastní bydlení?“ se objevují čím dál častěji, ale opravdu asi nebyla svobodnější doba na to takové otázky řešit navzdory společenským očekáváním než v dnešní době. Ovšem větší možnosti se automaticky nerovnají větší spokojenosti. 

 

Lidé pořád kecají do osobních záležitostí, očekávají skvělou kariéru, dům, stabilní vztahy, vlastní rodinu, neochvějné sebevědomí, zdravou životosprávu, bohatý společenský život, ale málokdo to všechno ve třiceti opravdu má a popravdě toho není třeba dosáhnout ani za celý život, protože vše závisí na osobních prioritách.

Břicho se zvětšuje, cvičení už není tak efektivní a pozoruju na svém těle nové bolístky, o nichž jsem dříve nevěděl. Půlnoční pizza nezůstane bez následků, alkohol blokuje celý následující den plný výčitek z neschopnosti být produktivní. Zdraví začíná hrát zásadnější roli. Vidím to i na lidech kolem sebe, nemoci v rodině, navštívil jsem více pohřbů... Více pohybu, více dělat něco pro sebe, více vstávat od počítače a věnovat aspoň hodinu denně vlastnímu tělu, jinak prostě úplně zpustnu.

Co se týká vztahů, utvrzuje se to, co jsem si myslel vždycky. Stačí kolem sebe mít pár lidí, kterým člověk může věřit, které vyslechne a s nimiž se cítí být vyslechnut. Ostatní řeší svatby, děti, hypotéky, někteří se už rozvádí a všechno to způsobuje, že se přátelská setkání dohadují týdny a měsíce dopředu a lidé na ně chodí unavení nebo se z nich na poslední chvíli vymluví. Blízké vztahy měly vždycky hodnotu, ale po třicítce jsou cennější, zůstaly hlavně ty nejsilnější vazby a moc nových blízkých lidí už do života nepřichází, protože člověk chce pečovat hlavně o ty, po kterých se mu stýská.

 

Pochybnosti mileniálů

Po třicítce přichází řada pochybností. Udělal jsem dost? Měl bych se víc snažit? A co když mám pocit, že moje nejlepší roky už jsou pryč, i když všichni říkají, že mám vše před sebou? Možná nejsem tak aktivní síla. Třicítka je zkrátka o balancu mezi přijetím toho, co je, a touhou po tom, co ještě může být. Místo přítomného okamžiku slyším hlas, který mě někam žene, energie uniká do prostoru, který možná řídí někdo jiný, jako bych jel na autopilota. Vysoké náklady, daně, pojištění, elektřina, rodina versus cestování, neustálé srovnávání se s ostatními, tlak na dokonalost, neustálá touha po naplnění nějaké autenticity, rozhořčení se stavem politiky i celé planety... to jsou věci, které jsem myslel, že už budou dávno vyřešené. A ono ne...

 

• Kdy je čas se usadit a co to vlastně znamená?
• Mám se vůbec bavit s těmi, kdo mají úplně jiné politické názory?
• Mám odříznout členy rodiny, kteří jsou toxičtí?
  
• Ovlivňuje mě algoritmus, nebo jsou to moje hodnoty?
• Dá se nějak osvobodit od technologií, nebo je AI jeden z nejlepších kamarádů?
• Nenahradí mě vlastně umělá inteligence?
• Jsem dost dobrý pro rodinu, partnera, přátele, kolegy?
• Měl bych investovat a šetřit, nebo žít od výplaty k výplatě?
• Jak si mohu dovolit bydlení při současných cenách?
• Mám se vůbec snažit o vlastní bydlení?
• Budu mít vůbec někdy důchod?
  
• Mám se ještě měnit já?
  

 

Někdy to vypadá, že dělám všechno špatně. Je špatné být v nájmu, protože peníze jdou někomu jinému. Je špatné brát si hypotéku, protože jsou nevýhodné úroky. Je špatné cestovat, protože bych měl investovat a šetřit. Je ale i špatné neužívat si života, protože člověk přijde o své mládí. Je špatné chtít trávit víkend sám s partnerem, protože bych měl častěji navštěvovat rodinu. Je špatné chtít být někdy úplně sám. Je špatné nechtít děti. Je špatné mít pevnou osmihodinovou pracovní dobu i ji nemít. Je špatné být spontánní, ale i nebýt. Je špatné neuspět, nevydat knihu, nemít e-shop, nevydělat milion, nemít followery, nemyslet na budoucnost, chtít moc sexu i chtít ho málo, dávat i nedávat fotky na sítě, mít vyhraněný názor i žádný nemít, lišit se i nelišit, mít se rád málo i mít se rád moc, je špatné chtít jen klid...

 

"Předstíráš, že máš život pod kontrolou. Ve skutečnosti nemáš mít ani ponětí, co děláš, ale budeš se tvářit, že jo – zvlášť před mladšími, když jim vysvětluješ, jaké to je po třicítce."

Ale vím, že v tom nejsem sám. Neexistuje nic jako stabilní jistota, dokonalá vyváženost ve všech oblastech, nekonečný pocit štěstí nebo úplná absence strachu. Po třicítce ovšem člověk konečně akceptuje sám sebe se všemi těmito negativními emocemi, konečně se přestane tolik ohlížet za názory ostatních, řekne občas ne; dokáže se za sebe postavit, i když ví, že to druzí nemusí přijmout dobře, možná se konečně začíná mít rád vzdor všem svým špatným vlastnostem, přes všechny ty strachy ze ztráty zaměstnání, ztráty milovaných osob nebo upadnutí do módu přežívání. Jsme přeci stále mladí, tak proč to vypadá, že čas utíká mezi prsty jako písek?

 

Dříve léto trvalo věčnost, dnes je měsíc pryč mrknutím oka. Už nemá smysl hrát hodiny počítačové hry. Největší hra nastává o smysluplný čas.

Ale možná v tom všem zmatku a hledání je něco krásného. Jsem z generace, která si klade otázky. Neberu věci za dané, černobílé. Snažím se propojit práci, smysl a radost, ukonejšit time-management, nevinit se za dny, kdy nepracuji, a naopak nevinit se za dny, kdy pracuju moc. Možná je největší síla právě v tom, že už nehledám jasné odpovědi, dovoluju si pochybovat, nechat věci plynout a nějak dopadnout. A třeba je to kvůli tomu, že mi nic dalšího nezbývá a hledám v nouzi ctnost. Que sera, sera!