Internalizovaný útlak aneb misogynní ženy, homofobní gayové a rasističtí cizinci

 

Ačkoli se může zdát pojem internalizovaný útlak jako neznámé spojení, dotýká se podle mě naprosté většiny z nás. Otázky sociální spravedlnosti se internalizovaným útlakem zabývají a definují jej jako koncept, kdy utlačovaná skupina používá metody utlačující skupiny proti sobě samé. Jedná se o psychologický jev, při kterém jedinec dlouhodobě vystavený předsudkům či stereotypním názorům začne tyto negativní postoje akceptovat sám na sobě a své identitě. Vede to k podkopávání sebevědomí, pocitu méněcennosti a omezuje to přirozené vyjadřování či rozvoj vlastního potenciálu. Zní vám to jako stěžování diskriminovaných? Pojďme se na to podívat z několika úhlů.

 

 

Co jsou internalizovaná stigmata

 

Stigmatizace je něco, o čem se často mluví jako o vnějším tlaku společnosti na určité skupiny lidí. Ale co když se stigma přestěhuje do našeho vlastního nitra? Co když ho přestaneme vidět jako cizí a začneme ho přijímat za své? Tohle je právě podstata internalizovaných stigmat: nevědomě přejímáme negativní názory a předsudky společnosti o sobě samých.

 

Jednoduše řečeno, jde o situace, kdy sami začneme věřit, že jsme méněcenní, vadní nebo nehodnotní, protože nám to společnost přímo nebo nepřímo řekla. A to se netýká jen jedné skupiny lidí. Internalizovaná stigmata mohou ovlivňovat všechny bez ohledu na sexualitu, gender, tělesný vzhled, psychické zdraví nebo společenské postavení.

Internalizovaná homofobie

Začnu internalizovanou homofobií, protože s ní mám osobní zkušenosti a dá se na ní celá problematika skvěle vysvětlit. V nedávné době jsem narazil na jednoho známého homosexuálního influencera, který se vymezuje vůči LGBT+ komunitě. Tvrdí, že není součástí žádné komunity, že je odpůrcem průvodů, jako je třeba Prague Pride, že manželství se má nechat křesťanům nebo že nechápe, proč si gayové či lesby stěžují na nerovná práva, protože on žádnou diskriminaci nepociťuje. Komentující ho za to chválí: "Konečně normální gay." "Jsi jediný gay, který mi nevadí." "Konečně někdo, kdo se nebojí říkat pravdu!" A v čem je tedy problém? Paradoxně gay nahání uznání od masy homofobů, snaží se mezi ně zapadnout a odlišit se pokrytecky tím, že on je přeci ten správný. 

Ještě než vysvětlím, v čem se ona homofobie skrývá – protože určitě mnozí oponují tím, že v tom žádnou diskriminaci nevidí – chci svým způsobem přeložit výše zmíněné výroky. 

 

• Přestože mnozí vnímají LGBT+ jako propagandu nebo komunitu lidí v latexových oblečcích, vesměs jde pouze o zkratku, která pojmenovává sexuální menšiny, všechno ostatní jsou nějaké nabalené domněnky, proto být gayem znamená být součástí LGBT+, ať už někdo chce, nebo ne (v tomto případě nejspíš vnitřně nechce). Chápu, že někdo nemá rád například smíchání sexuální orientace a genderu, ale nikdo také neříká, že řeší stejné problémy, jde spíše o podobný druh diskriminace.
  
• Tématům pochodů sexuálních menšin jsem se už věnoval a dodnes nechápu, co na nich lidem pořád tak vadí. Děje se to jednou ročně, lidé se při tom cítí svobodně, přijde mi to jako oslava liberalismu a zároveň vyjádření nesouhlasu proti předsudkům. Přímo v tom pochodu je vidět, že lidé nejsou homogenní skupina, ale že se vzájemně respektují se svými odlišnostmi. Jsme u případu dobrého a špatného gaye, aneb "dobrý je ten gay, který není moc vidět", zatímco v médiích se paradoxně vyzdvihují extrémy (ale to i u heterosexuálů, tak se prostě nastoluje mediální agenda).
  
• Když někdo z komunity kritizuje pochody, poskytuje tím homofobům validaci jejich postoje. Říkají si: „Podívejte, i gay si myslí, že je to zbytečné. Takže my, heterosexuální většina, máme pravdu.“ Tím pádem je takový influencer automaticky pasován na hrdinu, protože potvrzuje jejich neochotu řešit nepříjemná témata. A hlavně dělá to zábavnou formou, což snižuje jejich pocit viny. Ti, kdo pochody odsuzují, se stylizují do role dobrých gayů; těch, co „nezlobí“, „neprovokují“ a „zapadají“. Jsou odměněni za to, že neotravují status quo a že nepřipomínají většině jejich vlastní předsudky.
• Častým argumentem homofobů je ten, že by s LGBT+ neměli problém, kdyby se jim to pořád všude necpalo. Za cpaní je pak považována postava v seriálu, projevy náklonnosti, držení se za ruce, otevřená mluva o daném vztahu nebo prostě viditelná existence. Není to aktivismus, je to reálná situace. Stejně by mohli argumentovat homosexuálové, že je jim odmala cpána heteronormativní představa vztahů. Možná by jen stálo za to nechat lidi mít takové vztahy, jaké chtějí.
• Že se někdo necítí diskriminován, neznamená, že nejsou diskriminováni jiní. Že jeden nechce manželství, neznamená, že jej nechtějí jiní (jak už jsem psal, nejde o komunitu postojovou, ale jen o typ menšiny). Homosexualita není plně akceptována ani ve společnostech, kde je legální, na mnoha místech světa je stále trestná. Když jsou lidem odpírána základní práva, jako je manželství, adopce nebo ochrana před homofobními útoky, nelze to redukovat na „přestaňte si stěžovat a žijte šťastně“. Pocit méněcennosti není něčím, co si LGBT+ lidé vybírají; je to přímý důsledek toho, že jim společnost říká, že nejsou rovni.

 

V čem tedy tkví internalizovaná homofobie? Gay influencer se může cítit dobře, a to je pro něj osobně fajn, ale tím, že veřejně trivializuje nebo zlehčuje snahu o rovnost, nepřímo sděluje, že lidé, kteří o tato práva bojují, jsou přecitlivělí nebo neschopní přijmout realitu. Tím však ignoruje, že právě tato snaha mnohým umožnila to, že on sám může být veřejně gay a žít relativně bezpečný život. 

 

A i když on tvrdí, že se s homofobií nesetkal, to neznamená, že neexistuje. Znamená to jen, že on měl štěstí, že ji nezažil v takové míře nebo si ji nechce připustit. Říct „smířím se s tím a budu v pohodě“ může být funkční strategií pro jednoho člověka, ale neřeší hlubší problém. Tlak na to, aby LGBT+ lidé vypadali „v pohodě“, je vlastně dalším druhem potlačení – je to sdělení, že nemají právo být naštvaní nebo zranění, protože tím narušují komfort většiny.

 

Za vším stojí snaha zapadnout, zvýšit svůj sociální status. Také jsem chtěl v mládí plnit očekávání a zavděčovat se těm, kteří chtěli, abych byl někdo jiný. Kritizoval jsem ty, kteří neměli problém mluvit o své sexualitě veřejně, protože jsem přejímal nesmyslné vzorce o tom, jak se má nebo nemá takový člověk chovat. Internalizovaný útlak je totiž silně spjat s pocitem studu a viny. Způsobuje úzkosti, deprese i sebevražedné myšlenky, protože se člověk snaží narvat do škatulky, do které nepatří a kde je tolerován jen na oko.

 

Podobné postoje, jako má daný influencer, mohou být na první pohled legitimní (každý má právo na svůj názor a přístup k životu), ale jejich dopad je často škodlivý. Svým vlivem může napomáhat normalizaci postoje „žádné problémy neexistují“, což podkopává práci těch, kdo usilují o reálnou změnu. Je to pohodlné pro něj, ale toxické pro ty, kdož stále čelí diskriminaci na mnoha úrovních.

 

 

Internalizovaná misogynie

 

Přejděme ale do dalších rovin, jež se netýkají jen mě. Samotná misogynie se charakterizuje nenávistí, předsudky nebo opovržením vůči ženám a nějak přirozeně člověku vyplývá, že směřuje od mužů, tedy těch, kteří považují ženy za podřadné. Setkávám se ale i s tím, že jsou to právě ženy, které se vymezují vůči ženám. Ty, které by si přeci nikdy nehrály s barbínami, co se nelíčí, co mají rádi sport a záliby typicky přisuzované mužům, protože nechtějí být spojovány s ženstvím. De facto zvnitřnily patriarchální předsudky a svým jednáním se vyhýbají tomu, aby byly zařazeny mezi ostatní "ženy-slepice".

 

Tyto ženy tak skrytě dávají najevo, že když nejsou jako ostatní ženy, jsou vlastně lepší. Slepě přijímají názor, že ženská emotivnost, empatie nebo pečovatelské schopnosti jsou něco méněcenného či směšného, co je třeba potlačovat, nebo podporují tvrzení, že ženy jsou „od přírody“ méně schopné (např. ve vědě, technice, vedení). Dalším klasickým příkladem je například ženské vymezování se vůči feminismu, bez něhož by paradoxně nemohly jít ani volit, odskočit si od plotny, vlastnit majetek nebo se rozvádět. A slyšeli jste už o slut-shamingu? 

 

Slut-shaming je jedním z projevů, kdy společnost, a bohužel i samotné ženy, soudí jiné ženy za jejich sexualitu, oblečení nebo chování, které je vnímáno jako "příliš sexuální" nebo "nevhodné". Tohle chování pramení z hluboce zakořeněných sexistických norem. Žene ženy k přizpůsobování se rigidním normám, což potlačuje jejich individualitu a právo na sebevyjádření. Komentáře jako „Já bych se nikdy takhle neoblékla“ mohou vyjadřovat snahu zdůraznit vlastní morálnost.

 

Takže až budete od někoho slýchat, že je jiný než ostatní (u žen tzv. pick-me girl nebo cool girl effect), možná je namístě zbystřit, protože tím daný člověk mimoděk vypouští soudy zapuštěné ve stereotypizaci. Ženy, co odsuzují druhé ženy za jejich konvenční ženskost, ale vlastně mohou osočovat i obráceně, pokud jiné ženy nenásledují patraiarchální model a nechtějí děti, být v domácnosti nebo se příliš zaměřují na kariéru. Takové chování ale může vést i ke zlehčování sexuálního obtěžování, například když nevhodné chování muže svaluje žena často na sebe a obecně se pasuje do podřadné role.

 

 

Internalizovaný rasismus

 

A co říkáte na známého politika s japonskými kořeny, který ve svých veřejných projevech často používá silnou nacionalistickou rétoriku, která může být vnímána jako snaha o zdůraznění vlastního češství a distancování se od jiných menšin nebo cizinců? Takové chování by mohlo být interpretováno jako výsledek snahy zapadnout do majoritní společnosti tím, že se vymezuje vůči ostatním odlišným skupinám, což je typický internalizovaný rasismus.

 

Na vině může být zase pocit studu či méněcennosti kvůli vlastní etnicitě, snaha splynout s většinou a vyhýbat se rysům, které by mohly poukazovat na odlišný původ (např. jazyk, zvyky). Takový člověk přijímá negativní stereotypy a jako u předešlých případů nahlíží na vlastní etnikum jako něco, od čeho se spíše distancuje, aby zvýšil svoje sociální postavení.

 

Zvláště v americké kultuře sem patří snahy o zesvětlení pleti, vyhlazení vlasů nebo jakékoli jiné praktiky, které mají přiblížit jedince společenskému ideálu „bílé krásy“. V některých kulturách je to spojené i s fenoménem „colorismu“ (přednostní zacházení s lidmi se světlejší barvou pleti).

 

Internalizovaný útlak se týká nás všech

 

Jak už asi tušíte, stigmata nejsou záležitostí jen homofobie, rasismu nebo misogynie, týkají se i zcela běžných záležitostí, které se jakkoli dotýkají předsudků, jimž jsme sami na sobě uvěřili. Lidé jsou od dětství vystavováni normám a stereotypům, které internalizují, aniž by o tom vědomě přemýšleli. 

• Internalizovaná ošklivost: Média nám denně předkládají ideály krásy, a když je nesplňujeme, začneme věřit, že máme menší hodnotu.
  
• Internalizované psychické problémy: Pokud slyšíte celý život, že psychické problémy jsou slabost, přijmete to. Lidé s psychickými problémy věří, že jsou slabí nebo vadní (např. „Deprese je moje selhání“ nebo „Musím to zvládnout sám, jinak jsem slaboch“). Někdo s úzkostí nebo schizofrenií může věřit, že je nebezpečný nebo že nikdy nebude schopen vést normální život.
• Internalizovaná chudoba: Lidé žijící v chudobě věří, že si za svou situaci mohou sami (např. „Jsem líný a neschopný“).
• Internalizovaná náboženská vina: Lidé věří, že jsou hříšní, i když jejich chování není špatné (např. „Budu potrestán za své myšlenky nebo pochybnosti“).
• Internalizovaná fatfobie: Lidé s nadváhou věří, že jsou líní, méně atraktivní nebo neschopní (např. „Nemůžu být šťastný, dokud nezhubnu“).
• Stigma fyzického hendikepu: Lidé s postižením věří, že jsou přítěží nebo méněcenní (např. „Nikdo mě nebude chtít, protože jsem na vozíku“).
• Strach z chyby: Lidé věří, že nemohou uspět, protože by mohli udělat chybu (např. „Raději to ani nezkusím, abych se neztrapnil“).
• Internalizovaný stud za povolání: Například sexworkeři mohou věřit, že jejich práce je „špinavá“ nebo že si nezaslouží respekt (např. „Nikdy nebudu brán vážně, protože jsem dělal/a eskort“).
• Strach z povyšování se: Lidé z nižších vrstev se mohou bát usilovat o vyšší vzdělání nebo kariéru, protože mají pocit, že tam nepatří.
• Mužská neomylnost: Muži věří, že nesmí projevit emoce, protože to znamená slabost (např. „Skutečný muž nikdy nebrečí“).

 

Pokud jste třeba jako já slýchali věty typu „Jsi nudný, když nemluvíš,“ nebo „Proč se víc neprojevuješ?“, mohli jste začít věřit, že vaše introverze je problém, který musíte napravit. Takto vzniká internalizovaný pocit, že být tichý nebo rezervovaný je špatné. I zdánlivě malé věci, jako je omlouvání se za introverzi, jsou ukázkou toho, jak nás společenské normy mohou formovat. 

 

A výčet nežádoucích vlastností by mohl pokračovat, protože se nikdy nezavděčíme všem a každému se na nás něco nemusí líbit. A pak jednoho dne pochopíme, že na názorech druhých zase tolik nezáleží, pokud chceme být autentičtí sami se sebou.

Internalizovaný útlak je univerzálním jevem: pokud společnost nebo konkrétní skupiny systematicky marginalizují určité vlastnosti, lidé, kteří tyto vlastnosti mají, mohou tuto negativní představu přijmout jako součást svého vlastního sebeobrazu. Když to dokážete pojmenovat, můžete sami u sebe najít vzorce, které vám vlastně nic nepřinášejí. Klíčem je rozpoznat, že pocity méněcennosti nepocházejí z vás, ale z kulturních očekávání nebo předsudků.