Svět dezinformací a konspirací mě vždycky fascinoval, dokonce jsem si to kdysi vybral jako téma magisterské diplomové práce. Kdo jste někdy četl mé knihy, tak víte, že už odmala jsem se považoval za lovce odpovědí, jakéhosi hledače pravdy na všemožné otázky o tom, jak funguje svět. Chtě nechtě jsem tak musel narazit na výklady světa, které nejsou, řekněme, mainstreamové. Došel jsem k tomu, že většina fake news, dezinformací a konspiračních teorií je o tom samém: o pocitu vlastní výjimečnosti, o hledání smyslu, o tom, že potřebujete být něco víc než jen obyčejný člověk. Někteří z nás se spokojí s realitou, která je někdy nudná, složitá a nepohodlná. Jiní budou hledat mimozemšťany, chemtrails a ilumináty, aby jim připadalo, že ve všem je něco víc.
Úžasný svět bullshitu
Bylo to někdy v pubertě, kdy jsem se hodně zajímal o vesmír a historii, ale to, co mě učili ve škole, mi přišlo naprosto nezáživné. Pak jsem někde na chalupě v knihovně narazil na zvláštní knihu Vesmírní lidé: Rozhovory s poučením od mých přátel z vesmíru. Ze současného vidění světa mi přijde zcela absurdní, aby někdo sepsal rozhovory s mimozemšťanem Aštarem Šeranem a vydal o tom hromadu publikací, společně s pozorováním UFO a tajném spiknutí. Pro mě jako mladého člověka to bylo však zjevení, jako bych objevil tajemství. Všechno to znělo duchovně a vznešeně, proč by si to někdo vymýšlel?
Miloval jsem záhady a hledal jsem na ně jednoduchá řešení. Doporučuju vám známou knihu Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost, tentokrát ne jako kvalitní literaturu, ale jako ukázku toho, jak úžasně se dají lži zaobalit tak, že jim věřit chcete. Historie a fyzika není tak sexy jako alternativní konspirace. Vývoj lidstva a obecně pochopení světa je moc složité, ale náhle obdržíte něco uchopitelného do mladé nadšené mysli. Ostatně na stejných dezinformacích vznikla celá série Vetřelců dávnověku a všechny ty šílené pseudodokumenty, které běží v televizi, když ji zapnete omylem ve dvě ráno. Celá historie je najednou jinak, mimozemšťané navštívili Zemi a pomáhali vybudovat civilizaci. To, co nás učili, nám jen vkládali do hlav, aby nás zmanipulovali.
Člověk, co uvěří "alternativní pravdě", jí věřit chce, neboť se náhle stává hrdinou, jenž prohlédl realitu. Není jako ostatní, je výjimečný. To, co bylo vnímáno jako okrajové a nevýznamné, se stalo zdrojem jeho osobní hodnoty.
Pro člověka může být velice těžko únosné, když na některé zásadní otázky nezná odpovědi a nevidí hlubší smysl věcí. Kdo z nás se občas necítí ztracený v záplavě informací, které na nás dnes a denně útočí ze všech stran? Záplava faktů, polopravd a dohadů je tak velká, že je mnohdy těžké zjistit, kde leží hranice mezi realitou a fikcí. Ale co když vám někdo nabídne odpověď? Jednoduchou, jasnou a hlavně výjimečnou odpověď, která vám umožní se odlišit od „slepých oveček“, co slepě následují systém. Už nepotřebujete poslouchat tu nudnou historii, nevěříte archeologii a mnohdy ani samotné fyzice. Věda se stává názorem a dostanete se do světa konspiračního bullshitu.
Konfirmační zkreslení
Může se zdát, že vyzrát nad dezinformací by mělo být snadné, prostě si ověříme fakta. Bohužel existuje jeden psychologický fenomén, jenž se může užívat i jako manipulační technika, a jde o takzvané konfirmační nebo potvrzovací zkreslení. Už jsem se o něm zmiňoval, když jsem vysvětloval, proč jsou horoskopy, astrologie nebo znamení zvěrokruhu hovadina. Lidé si z komplexního tématu účelově vybírají jen ty aspekty, které se jim hodí k podpoře jejich argumentů, a ignorují ty, jež je naopak vyvracejí.
Kvůli konfirmačnímu zkreslení tak lidé konzumují hromady obsahu, který je ještě více utvrzuje v jejich ničím nepodložené pravdě. Cíleně si našli zdroje, které jim potvrdí ty nejšílenější teorie a stanou se součástí té "lepší" skupiny, na rozdíl od všech těch průměrných ovcí, co podlehli konformitě. Jsou tu sociální média, kde můžete najít celý klub lidí, kteří s vámi sdílejí vaše nadšení z boje proti neexistujícím nepřátelům. Facebookové skupiny, které si lajkují stejné grafiky s „pravdami“, memečka s obrázky „jak to skutečně je“ nebo YouTube kanály, které vám během pětiminutového videa naservírují tolik „faktů“, že vás budou ještě týdny bolet všechny mozkové závity.
Každý sdílený post, každý like je dalším důkazem, že máte pravdu – a
ostatní jsou jen „tupé ovce“, které nic nepochopily. Z neúspěšného
člověka se náhle stává vyvolený; někdo, kdo přirozeně ví více než jiní,
kdo věří své intuici, kterou nikdy nezpochybňuje. A ti, kdo na jeho hru
nepřistoupí, prostě ještě nejsou natolik vyzrálí, aby to pochopili.
Iluze vlastní výjimečnosti je sladká.
I když to dezinformátor nepřipustí nahlas, žije v přesvědčení intelektuální nadřazenosti, že ti ostatní nemají o ničem tušení a spolykají všechno, co jim systém naservíruje, a jenom on ví, co je správné.
Ale ve skutečnosti je to spíš klub lidí, kteří zoufale hledají pocit, že na něčem záleží. Klub těch, kteří nechtějí být součástí stáda, a tak vytvořili svoje vlastní stádo, kde je vstupenkou věřit v cokoliv, co jde proti oficiální verzi. Protože nakonec je přece důležitější být součástí něčeho velkého a zakázaného, než přiznat, že jste jen další člověk hledající smysl ve světě, který je tak komplikovaný, že neexistuje jedno jednoduché vysvětlení.
Jak přestat věřit konspiracím a dezinformacím
Opustit konspirační teorii nebo dezinformaci znamená přiznat si, že člověk věřil něčemu nepravdivému, a tím pádem že udělal chybu. Tento vnitřní konflikt, nazývaný kognitivní disonance, je nepříjemný a mnozí lidé se mu vyhýbají tím, že své názory brání, i když jsou konfrontováni s fakty. Přiznat si, že jsme se mýlili, je těžké pro každého, ale pro ty, kteří na svých přesvědčeních staví celou identitu, je to skoro nemožné.
Jedním z důležitých faktorů je také schopnost a ochota být vystaven různým názorům a perspektivám, prostě vylézt ze sociální bubliny. Lidé, kteří se pravidelně pohybují v různorodém prostředí a mají přístup k širokému spektru informací, mají větší šanci porovnávat, analyzovat a vyhodnocovat, co je pravda a co není.
Když jsem jako mladý podléhal všem těm pohádkám, bylo to proto, že jsem byl úzkostný, nejistý a měl jsem pocit, že jsem nad životem ztrácel kontrolu. Hledal jsem berličky všude možně, chtěl jsem být lepší, získat pocit srozumitelnosti a řádu nad chaotickým světem. Nejtěžší bylo přiznat si, že opravdu nevím víc, že nejsem výjimečná bytost (ale že na tom není vůbec nic špatně), že se velmi často mýlím a že to moje hledání pravdy nemůže být založené na tom, jakou pravdu chci slyšet, ale přesně naopak – umět naslouchat a slyšet i to, co nechci, zpochybňovat svou víru i intelekt, více se vzdělávat, soustředit se na životní zkušenosti a na to, co z nich opravdu vyplynulo.
Bylo to dost těžké, protože jsem si musel přiznat, že i rodiče, příbuzní nebo přátelé věří hloupostem, a když se jim něco snažím vyvrátit, můžu zároveň přijít o jakýsi pocit sounáležitosti a podpory. Často platí, že přijetí konspiračních teorií není jen o obsahu samotném, ale o sociální identitě a pocitu „my proti nim“. Ale co jsem se v životě opravdu naučil, je hlavně to, že chce-li někdo skutečně znát pravdu, musí být připraven čelit také tomu, že pravda je mnohdy nepříjemná, ovšem ve výsledku nejvíce osvobozující.
