V době, kdy jsem četl Hanu od Aleny Morštajnové, uběhlo už docela dost let od jejího vydání. Obvykle totiž neskáču na hype kolem nové knihy a snažím se počkat, zda nějak dozraje časem nebo zda se o knize mluví i po delší době. Taková díla mají totiž většinou hlubší přesah, když nějak rezonují v naší hlavě, pěkně usazeny tak, že se k jejich ději či myšlenkám vracíme dokola, když se daný motiv vyskytne v našem životě. Hana si zaslouží být fenoménem, je to komplexní obraz několika generací valašskomeziříčských Židů, místy mi připomínala třeba neméně zajímavou Zlodějku knih Markuse Zusaka.
Alena Mornštajnová
Přiznám se, že snad kromě Kundery jsem mezi českými autory nenašel žádné, u nichž bych zažil onen wow efekt mistrovského díla, což může být zkrátka tématy, žánry či mým rozpoložením. Mornštajnová je známá nejen svým autentickým vyprávěním o lidských osudech, ale také svou schopností věrně zachytit atmosféru dobových událostí a vystihnout niterné pocity postav. Minimálně tematicky je velmi relevantní a právě mistrná schopnost uchopit silná témata z mnoha různých úhlů a pohledů postav je něco výjimečného.
Je jednou z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších českých autorek současnosti, podle mě právem. Narodila se 24. června 1963 ve Valašském Meziříčí, kde prožila většinu svého života. Město se odráží i v jejím díle. Po studiích na Vysoké škole ekonomické v Praze se vrátila na Moravu, kde se věnovala různým profesím, včetně učitelství a překladatelství. Literární kariéru zahájila relativně pozdě, její první kniha Slepá mapa vyšla v roce 2013, když jí bylo 50 let. Její tvorba se od té doby setkala s širokým ohlasem jak mezi čtenáři, tak mezi kritiky, což z ní udělalo jednu z nejvýraznějších osobností české literatury posledního desetiletí.
Hana
Příběh, který je zároveň krutý i krásný, plný bolesti, ale i naděje. Alena Mornštajnová nám v Haně představuje hlavně ženské postavy, jejichž osudy jsou vzájemně propleteny, ačkoli se jejich životy odehrávají ve zcela odlišných obdobích. Postava Hany je těžce poznamenaná svými chybami a bolestnými ztrátami, ale zároveň i neuvěřitelným lidským přežitím.
Příběh začíná v roce 1954, kdy malá Mira přežije tragickou událost, která navždy změní její život – epidemii tyfu, která si vyžádá životy téměř celé její rodiny. Mira zůstane jen se svou podivínskou tetou Hanou, kterou do té doby téměř neznala a která je pro ni velkou záhadou. Hana je žena, která se uzavřela do sebe, nekomunikuje a zdá se, že v jejím životě neexistuje radost ani světlo. Proč je Hana taková, jaká je? Jaké jsou její motivace a co všechno skrývá?
Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět.
Postupně se příběh přesouvá do minulosti a odhaluje Hanu jako mladou dívku před válkou. Čtenář sleduje její osudy v období, kdy žije se svou rodinou v Meziříčí. Hana se zamiluje do studenta Jindřicha, ale jejich vztah je plný neštěstí a ztrát. Kvůli němu oddaluje emigraci, která se nakonec neuskuteční. Příběhem tedy zůstáváme v Meziříčí a sledujeme, jak se zvedají protižidovské nálady. Mornštajnová vykresluje Hanu jako ženu, která nese obrovské břemeno viny a ztráty, a to nejen kvůli hrůzám války, ale i kvůli rozhodnutím, která udělala a která vedla k tragédiím v jejím životě.
Ačkoli - co člověk potřebuje? Trochu jídla a v zimě teplé oblečení. A důvod žít.
Jednou z nejsilnějších scén knihy je moment, kdy se Hana vrací z koncentračního tábora, kde byla vystavena neskutečnému utrpení. Tento návrat je pro ni jak fyzicky, tak psychicky nesmírně náročný, a právě zde se ukazuje její neuvěřitelná odolnost. Hana se snaží žít dál, ale s každým krokem je stále více konfrontována se ztrátou své rodiny a vlastním selháním. Mira, která je teď v její péči, je pro ni nejen připomínkou těch, které ztratila, ale i posledním zbytkem toho, co kdysi znamenalo rodinu.
Neměla jsem proč žít, ale neuměla jsem umřít.
Mornštajnová zde brilantně zachycuje lidský úsudek, přísnost osudu a přítomnost tragédií, které jsou schopny proměnit naše životy v něco zcela jiného. Autorka využívá kontrasty mezi obyčejnými, ale i tragickými životními momenty a dokáže do těchto kontrastů vetkat atmosféru, která je autentická a přesahuje samotný příběh. Je to příběh tragický, ale nese i poselství toho, že v nejtěžších momentech nacházíme největší vnitřní sílu.
