Už dlouho jsem nečetl tak sympatickou povídku, jako je právě Siddhártha od Hermanna Hesse. Její poselství ke mně přišlo jako na zavolání, ve správný čas. Po Dalajlámově kočce Davida Michieho jsem chtěl trochu více zabřednout do tajů buddhismu a četl Tibetskou knihu o životě a smrti od Sogjala Rinpočheho, která o východní filozofii pojednávala vskutku dopodrobna. Říkal jsem si, jak se takové téma skvěle hodí na můj blog, ale nakonec se mého doporučení nedočkáte.
Tradiční buddhismus a hinduismus je souborem nauk, má vytříbenou terminologii a docela složitou hierarchii. Hodně klade důraz na následování moudřejších lidí či dogmatických myšlenek, což mě na náboženství irituje. Jakékoliv návody, jak dojít k osvícení, jež neberou v potaz individualitu člověka, zkrátka zcela opomíjejí lidskou osobní zkušenost. To, co jsem skutečně potřeboval číst, je právě Hermann Hesse, který vám klidně řekne, že ani samotný Buddha není hodný následování.
Kdo byl Hermann Hesse
Hermann Hesse (1877–1962) byl německý spisovatel, básník a malíř, jehož dílo výrazně ovlivnilo literaturu 20. století. Jeho život byl plný osobních zápasů, intelektuálního hledání a duchovního probuzení, což se odráží v jeho tvorbě. Hesse se narodil v malé vesnici v Německu do rodiny misionářů, což ho od dětství obklopovalo přísnými náboženskými a kulturními hodnotami. Přesto se Hesse již v mládí vzpíral očekáváním své rodiny a autorit.
Jeho vnitřní neklid vedl k několika neúspěšným pokusům o vzdělání, včetně pokusu o útěk a pozdější hospitalizaci pro psychické problémy. Nakonec se rozhodl stát spisovatelem a začal pracovat jako knihkupec, což mu umožnilo ponořit se do literatury. Po první světové válce se přestěhoval do Švýcarska, kde se stal občanem a prohloubil svůj zájem o východní filozofie a psychoanalýzu.
Mezi jeho nejslavnější díla patří Siddhártha (1922) a Stepní vlk (1927), která reflektují jeho duchovní a filozofické hledání. V roce 1946 získal Nobelovu cenu za literaturu za své dílo „Hra skleněných perel“ (1943), které představuje vrchol jeho úvah o syntéze západní a východní filozofie. Hesseho knihy zůstávají vlivné a nadčasové, inspirující generace čtenářů, kteří hledají odpovědi na otázky identity a smyslu života. Svým dílem mi celkově připomíná také mého oblíbence Richarda Bacha.
Siddhártha
Siddhártha, syn bráhmana, je inteligentní a všemi obdivovaný mladík. Spolu se svým přítelem Góvindou se věnuje studiu a modlitbám, ale v hloubi duše cítí, že mu tradiční náboženské nauky nenabízejí skutečné osvícení. Rozhodne se opustit domov a vydat se na cestu hledání pravdy. Siddhártha a Góvinda se přidávají ke skupině asketů, šramanů, kteří se snaží dosáhnout osvícení skrze odříkání a sebeodříkání. Siddhártha však postupně zjišťuje, že ani tato cesta ho nepřiblížila k pravému poznání.
"Co je pohroužení? Co je opuštění těla? Co jsou posty? Co je zadržování dechu? Je to únik před sebou samým, je to krátký únik ze zakletí do vlastního já, je to krátké otupení vůči bolesti a nesmyslnosti života."
Tento citát nastiňuje, že Hermann Hesse vnímá praktikování duchovních nauk jako útěk od reality, od nás samých, a přirovnává to k tomu, jako když lidé utíkají do svých závislosti, do hospod a do mnoha dalších druhů neřestí vlastně stejně, jako dnes lidé utíkají do sociálních sítí, odnepaměti se schovávají do práce, za tituly, za majetek, za svoje úspěchy, za svoje ega...
Siddhártha se nakonec rozhodne odejít a setkat se se samotným Buddhou, Gótamou – jak je v knize jmenován. Siddhártha a Góvinda potkají Buddhu, jehož učení přitahuje mnoho následovníků. Góvinda se rozhodne stát Buddhovým žákem, ale Siddhártha cítí, že musí jít vlastní cestou. Uvědomuje si, že nikdo nemůže člověka naučit pravdu, ani samotný Buddha, musí ji nalézt sám.
"Kámen mohu milovat, Góvindo, a také strom nebo kousek kůry. To jsou věci a věci je možno milovat. Ale slova milovat nemohu. Proto pro mne nauky nic neznamenají, nemají tvrdost, nemají měkkost, nemají barvy, hrany, pach, chuť, nemají víc než slova. A to je možná to, co ti brání najít mír a pokoj, možná je to ta spousta slov."
Již tato první část povídky mi připomněla několik důležitých myšlenek. Hesse skvěle ukazuje, že pravé duchovní osvícení nelze získat zvenčí – od učitelů, textů nebo tradic – ale že každý musí najít svou vlastní cestu. Siddhártha odmítá slepé následování cizích nauk, protože věří, že skutečná víra a pravda jsou hluboko v nás a jsou unikátní pro každého jednotlivce.
"Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možné ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se ji nelze."
Tento důraz na individuální prožitek je silným připomenutím, že cesta za poznáním je velmi osobní a že každý musí naslouchat svému vnitřnímu hlasu, i když to znamená jít proti proudu nebo opustit konvenční cesty. Po setkání s Buddhou se vydává Siddhártha na novou cestu, tentokrát sám. Opouští všechny nauky a techniky, aby našel sám sebe. Prochází hlubokou vnitřní proměnou a začíná chápat, že cesta k osvícení vede skrze přijetí světa a jeho radostí i utrpení.
Kniha pokračuje: I po letech, kdy se Siddhártha stal úspěšným obchodníkem a požíval světských radostí, začal cítit hlubokou prázdnotu. Zjišťuje, že ho bohatství a smyslové požitky odvádějí od pravdy a naplňují ho pouze dočasným potěšením, které ale nepřináší trvalé naplnění. Zjišťuje, že ani ty, které nejvíc miluje, nemůže naučit nové perspektivě, že pokud hledají vlastní cestu, musí je nechat jít. To se Siddhártha dozví ve chvíli, kdy ho opuští vlastní syn, stejně jako on sám kdysi opustil svou rodinu.
Po vzdání se světského života je Siddhártha zoufalý a zvažuje sebevraždu,
ale nakonec se rozhodne zůstat a hledat odpovědi v samotě u řeky, i
když nakonec najde tu největší moudrost v přátelství s převozníkem –
člověkem, jenž nikdy nic nestudoval, ale chápal svět víc než všichni ti
mudrcové, které Siddhártha za svůj život poznal. Zde nachází klid a hluboké pochopení života prostřednictvím meditace a naslouchání řece. Závěrečná část o řece je jedna z nejsilnějších z celé knihy, je dost lyrická, ale plná pravdy, proto vám doporučuji knihu skutečně přečíst a prožít. Takové je mé další literární doporučení.
