Slyšeli jste někdy rčení "fake it till you make it"? U nás by se dalo vyložit tak, že budeme-li dostatečně dlouho něco předstírat, stane se to realitou. Vždycky když na tuhle myšlenku narazím, mám s ní trochu problém, protože si říkám, že se sebeklamem člověk daleko nedojde, že nejlepší je znát sám sebe, přijmout se se všemi chybami, mít se rád navzdory jim a dle toho si najít místo na slunci. Jenže proces poznávání je neodmyslitelně spjatý s nápodobou, neustále něco kopírujeme a ovlivňují nás vnější vlivy, až se stáváme jakousi směsicí toho všeho, co jsme si ze světa nakradli – názory, s nimiž souhlasíme; hodnoty, s nimiž souzníme; estetiku, kterou vnímáme; schopnosti, které máme...
Od narození se opičíme
Když se narodíme, jsme nepopsaná stránka a nezbývá nám, než okoukat svět okolo, snažit se ho nějak pochopit a interpretovat. Proto se o dětech říká, že jsou nevinné, neboť si teprve vybudují osobnost, kterou budou moci ostatní soudit, kritizovat a poučovat. Už když se učíme mluvit, napodobujeme osoby kolem nás. Přejímáme pohledy svých rodičů, příbuzných, spolužáků i hrdinů v televizi. A svět se začne stávat velikým divadlem, kde vlastně hrajeme role ostatních a používáme jejich slova, dokud se nezačnou vzájemně vylučovat a my nespatříme první rozpory uvnitř nás samých, na koho si to vlastně hrajeme a co je nám vlastní.
Vtipné je, že se lidi vzájemně natolik kopírují jeden od druhého, že není možné poznat, kdo je vlastně originál. Spisovatel Jonathan Lethem řekl, že když se někdo rozplývá nad tím, jak je originální, nejspíše jen nepoznali zdroj inspirace či odkazy na jiná díla. Jednoduše řečeno, nikdo nevymyslel nic nového pod sluncem, jen si po částech předáváme poznatky a to, na co se už zapomnělo. Co naše smysly zachytí, pak buď přijímáme, nebo odmítáme. A z tohohle filtru nápodoby se záhadně utváří člověk, kterým jsme.
O sebepoznávání už jsem několik článků napsal, proto bych chtěl na některé odkázat, abych se neopakoval, ale myslím si, že jsou důležité kvůli následujícím myšlenkám:
- Hledání osobní identity: Kdo vlastně jste?
- Jak se učíme být nejlepší verzí nás samých
- O projekci aneb svět je zrcadlo
- Jak se nechat objevit a najít své místo na slunci
- Vnitřní hlas: Jak jsem našel své odpovědi
Co je eklekticismus aneb než zjistíme, kým jsme
Proces sebepoznávání jsem často spojoval s rozpomínáním, jako že ty odpovědi máme sami v sobě. Ono to tak je, ale ne doslova. Než zjistíme, kým jsme, musíme udělat spoustu chyb a napodobit spoustu špatných vzorů a vzorců, abychom se poučili. Nemáme v sobě návod od narození, máme jen reakce našich těl a myslí.
Eklekticismus: Filozofický a umělecký přístup, který čerpá z cizích vzorů nebo z děl starších období a mísí je dohromady. Eklektik je člověk, jenž si z rozmanitých stylů vybírá směrodatná stanoviska a závěry, jež dále rozvádí a dále z nich vyvozuje.
Proces sebepoznání je tedy čirý eklekticismus – směr myšlení, kdy se neřídíte celým hodnotovým systémem, ale vybíráte si jen určité prvky (obecně ze života). De facto vykrádáme díla (osobnosti, hodnoty, názory) ostatních, ale nedá se mluvit zcela o plagiátu nebo chlubení se cizím peřím, neboť to zaprvé většinou děláme nevědomě, zadruhé původní zdroj je k nenalezení a zatřetí nic není zcela původní a autentické. I naše vlastní těla vznikla z těl našich předků.
Stejně jako se malíři učí malováním cizích děl, jako spisovatelé načetli spousty knih, než nějakou napsali, jako skladatelé naposlouchali spoustu hudby, stejně tak potřebujeme nasát vše, čím chceme být. A tím začneme tvořit sami sebe. Takže klíčová myšlenka je:
My nepoznáváme sami sebe, my sami sebe tvoříme.
Všechno je o kreativitě. Vesmír chce, abychom byli kreativní. Když jsem začínal psát blog, měl jsem strach publikovat jakýkoli článek. Nepřipadal jsem si dostatečně dobrý ani originální. Ale faktem je, že to nebudu nikdy, zkrátka ne. Člověk nemůže začínat něco dělat, až teprve bude vědět, jak to dělat. My prostě musíme něco dělat, abychom věděli, jak to dělat. A stejně tak je to i se sebepoznáním.
Všechno potřebné už máme, zbytek napodobíme
Někdy je děsivé pustit se do neprobádaných vod. Potřebujeme obkreslit všechny ty obrazy, opsat všechny ty knihy, naposlouchat všechny ty hudební vzory, prostě vykrást všechny ty nápady a zjistit, co je nám vlastní. Chodíme po vyšlapaných cestičkách, dokud z nich nesejdeme a nevytvoříme si vlastní. Nikdo pořádně neví, jak to funguje, ale funguje to.
Vracím se proto na začátek k onomu "fake it till you make it". Znamená to, že budete dělat něco, dokud se tím nestanete. Dokud se vy sami tak neuvidíte. Dokud vás tak nezačnou vidět ostatní. A když se taková činnost opakuje, stává se charakteristickým rysem. Co na tom, že to začalo nějakou nápodobou – nikdy nic neobtáhneme zcela přesně, vždycky v tom bude náš rukopis a autorem se stáváme ve chvíli, kdy něco vytvoříme.
A jak vypadá první krok? Eklekticismus. Vybíráme si, co chceme.
Vybíráme si, co nebo koho budeme napodobovat. Obvykle to jsou inspirativní lidé, s nimiž bychom se chtěli ztotožňovat, nebo díla, která milujeme, které nám imponují. Máme kolem sebe tolik učitelů a skvělých děl a vtipné je, že všichni jsme zároveň žáky, ale i učiteli. Někdo nás napodobuje, aniž bychom to věděli. Tohle je dobře vidět třeba u dlouhodobých spolubydlících.
Wilson Mizner napsal, že kopírování od jednoho člověka je plagiátorství, ale od mnoha je to studium. A já si tenhle citát zase vypůjčil z knihy Austina Kleona. Opičením se po jednom stylu se zdá být zavrženíhodné, ale když z hromady útržků vytvoříte zcela nový článek, zjistíte, že to na vaší cti zase tolik neubírá. Jakmile totiž přidáte vlastní hlas – to, čemu věříte, a to, co sami zakoušíte – to je to, čemu ostatní pak říkají originalita. Je to tajemný vnitřní hlas. Nevíme, kde je jeho prapůvod, ale mluví ke každému z nás. Říká nám, co je správné a špatné, co nám dělá radost a smutek, z čeho máme husí kůži a co nám jde proti srsti.
Vykročit ze stínu
Píšu de facto o tom, že jsme všichni tak trochu zloději myšlenek. Jenže když toho hodně nakrademe, zjistíme, že nikdy nedokážeme někoho nebo něco napodobit zcela. Náš imaginární pytel uloupených vzorců je prostě příliš velký. Začneme myšlenky přizpůsobovat, variovat, až nakonec překročíme jejich původní stín. Tím, že někdo někoho sprostě kopíruje, nikdy nedosáhne jeho úrovně. A každý to časem zjistí, protože mu vnitřní hlas řekne, že mu něco takového vůbec nepřináší radost.
Smysl věci dostávají, až jim propůjčíme svůj hlas, až si vytvoříme vlastní perspektivu. A nejspíš potom začnou lidé krást právě od vás, z vás samých. A nebude na tom nic špatného, protože od takového sdílení a předávání tady jsme. A znovu připomínáme staré pravdy. Všechno, co jsme za život nasbírali, jednoho dne zmizí. Jednoho dne ze sebe rozdáme úplně všechno, ačkoli záleží jen na nás, zda stojíme za to, aby to ostatní inspirovalo.
