Když se ohlédnu za nejvýznamnějšími vlivy, jež zahýbaly mým životem, téměř vždycky měly ženskou tvář. Mohu říct, že to byly převážně ženy, které mě formovaly do člověka, kterým nyní jsem. Nešlo o to, že bych kolem sebe neměl mužské vzory, naopak jich možná někdy bylo až příliš, ani se nebavím jen s holkami a s jedním mužem dokonce sdílím domácnost, lásku a život. Nechci tedy prohlášením, že mě formovaly hlavně ženy, nějak dehonestovat schopnosti mužů, což se u nás ještě pořád nesmyslně zmiňuje, když někdo mluví o feminismu.
Vlivné ženy
Je prostě fakt, že bych nebyl nikde bez:
- mámy, která mě vychovávala jako samoživitelka
- babičky, která mi vštěpila veškeré důležité hodnoty, jimiž se vnitřně řídím
- sestry, díky které jsem začal filozofovat a číst knihy, které mi změnily pohled na svět, a která mě vlastně i nasměrovala do Liberce, za školou i za mou prací
- nejlepší kamarádky ze základní školy, která mi nejspíš zachránila život jen pouhou existencí a pochopením, když jsem trpěl depresemi
- tátovy manželky a mladší sestry, bez nichž bych se možná s tátou nikdy neudobřil po svém coming outu
- kolegyně, díky níž je moje práce dream job i pro introverty, jako jsem já
- učitelky, která mě motivovala a viděla v mém psaní něco, co jiní ne, díky které jsem začal psát knihy a u psaní zůstal
- první lásky, jež odhalila kouzlo vzrušující zamilovanosti, ale i pravdu o tom, kdo jsem
- kamarádek, s nimiž mohu být zcela upřímný a otevřený
Je to jen pár bodů, které dokazují, že když se jednalo o skutečně důležité věci v mém životě, byly to ženy, na něž jsem se mohl obrátit. Byly tu pro mě, podporovaly mě, pomáhaly mi, utěšily mě, nasměrovaly mě a zkrátka jsem u nich vždy nějak přirozeně našel mnohem větší pochopení než u mužů. Možná za to mohou pořád nějaké společenské normy, genderové role, moje orientace, já nevím, ale prostě ženy miluju.
Logicky mě pak štve, když jsou ženy jakkoli považované za méněcenné. Po většinu zaznamenané historie byly ženy považovány za podřízené mužům, jejich hlas neměl váhu. Tohle myšlení začalo být zpochybňováno až někdy v 18. století. Jedna vlivná žena, Mary Wollstonecraftová, tehdy v Obhajobě ženských práv napsala: "Nechte ženu sdílet práva mužů a vyrovná se jejich ctnostem." V té době se myšlenka, že by ženy měly mít stejná zákonná, sociální a politická práva, setkala s posměchem, nicméně zasela semínka budoucích feministických hnutí. Trvalo to ale stejně až do 20. století, než se aspoň v západní společnosti překonala většina nerovností, ovšem některé zvykové manýry a předsudky jsou s námi zakořeněné dodnes.
O čem je feminismus
Překvapuje mě, jak bývá feminismus zpochybňován, zesměšňován a hlavně nepochopen. Opravdu nejde o prosazení nadvlády žen, v primitivních představách mužatek, které chtějí setřít veškeré rozdíly pohlaví a potrestat všechny muže jako otroky. Feminismus není agresivní, nepřátelský vůči mužům a nesnaží se o zvýhodňování žen na úkor mužů. Chce ženské postavení narovnat, nechat zmizet ty předsudky, dát ženám ocenění, jež si skutečně zaslouží.
Feminismus je hnutí zaměřené na dosažení rovnoprávnosti pohlaví a odstranění diskriminace žen.
V první vlně feminismu, v 19. století, šlo o tak základní věci jako volební právo a vzdělání. Do té doby se společnost řídila tím, že ženy nejsou schopné rozhodovat, nejsou kompetentní získat znalosti, žily v tiché poslušnosti. Významnými osobností této éry byly třeba Susan B. Anthony, Elizabeth Cady Stanton nebo Emmeline Pankhurst.
Ve druhé vlně feminismu, 60. léta 20. století, se ženy soustředily se na širší spektrum témat, včetně reprodukčních práv, práce a sexuality. Feministky jako Betty Friedan, Gloria Steinem a Simone de Beauvoir (slavná kniha Druhé pohlaví) hrály klíčovou roli v prosazování těchto témat. Stačí vyjet za hranice, abychom narazili na potlačování práva na interrupci a náboženská dogmata, jež se dodnes nedaří ze společnosti vymýtit – "žena v domácnosti u plotny, žena musí mít děti, žena není v práci tak schopná jako muž..."
"Ženami se nerodíme, ženami se stáváme." – Simone de Beauvoir
Až třetí, současná, vlna bývá zaměřena na různorodost ženských zkušeností a zdůrazňuje, že feminismus by měl být inkluzivní a reflektovat různé identitní faktory, jako jsou rasa, sexuální orientace a genderová identita. U toho mnozí otáčejí oči v sloup, ale ti samí lidé si neuvědomují, že uznání práva někoho jiného neubírá jejich vlastní právo, nezničí se jejich vlastní tradice, když jí chtějí holdovat, ale možná mají strach ze ztráty nějakého vůdčího postavení a možnosti kontrolovat, omezovat, určovat, rozhodovat, když by "jejich" žena byla příliš liberální.
Proč jsem feminista
Možná už jen z podstaty, že jsem gay, odjakživa nesnáším jakoukoli nespravedlnost, stereotypy a tlak různých očekávání, jak by se celkově lidé měli chovat, jak by měli žít, jak by se měli cítit, koho by měli milovat a nesnášet, a to čistě jen z důvodu nějaké tradice. Jsem proti xenofobii, hulvátství a buranství. Věřím v to, že ženy by měly mít stejné příležitosti a šance a že samotné pohlaví nerozhoduje o tom, jak kdo vykonává svoji práci – není-li to práce úzce spjatá například s fyzickou výkonností – je to prostě o vzdělání, povaze a schopnostech daného jedince.
"Mysl nemá pohlaví." – Mary Wollstonecraftová
Mně vlastně přijde směšné v jedenadvacátem století obhajovat něco tak samozřejmého, aby se k sobě lidé chovali fér, ale tak nějak mám pořád pocit, že to tu musí zaznít, že je třeba se za ženy postavit a oceňovat je (minimálně stejně jako muže). Někdy mám pocit, možná kvůli nárůstu extremistických názorů, že lidé opouštějí nebo spíš zapomínají na to, jak důležité je chránit hodnoty svobody. Feminismus se snaží zpochybnit a překonat tradiční genderové stereotypy a
očekávání, což umožňuje lidem svobodně vyjadřovat svou identitu a zájmy,
bez ohledu na to, jak by se měli chovat jen podle svého pohlaví a nějakého sociálního konstruktu.
Feminismus není pouze o ženách, je to celkově o lidech. Nebýt feminstou by mi přišlo pokrytecké. A zvláště pokrytecké je to od politiků, ale i političek, jež si ovoce feminismu užívají. Jak psala Simone de Beauvoir: "Život člověka má takovou hodnotu, jakou přisuzujeme životu druhých, a to prostřednictvím lásky, přátelství, rozhořčení a soucitu."
