Dva úžasné seriály, které bych všem doporučil, se mohou na první pohled jevit žánrově zcela odlišně. Zatímco Pád domu Usherů (The Fall of the House of Usher, Netflix) je spíše gotické hororové drama volně inspirované dílem Edgara Allana Poea, Boj o moc (Succession, HBO) je satirický thriller. Oba se však točí kolem bohaté rodinné dynastie a satiricky kritizují mocenské, politické i obchodní intriky, v nichž se nikdo neštítí ničeho ani v rámci vlastní pokrevní linie.
Pád domu Usherů
Pád domu Usherů je osmidílná minisérie, kterou vytvořil a režíroval Mike Flanagan. Toho už si možná pamatujete jako režiséra mého oblíbeného Domu na kopci, ale je známý také díky seriálům jako Záhadné sídlo Bly, Půlnoční mše nebo Půlnoční klub. Flanagan se rád zaměřuje na psychologickou hloubku svých postav, dokáže se udržet na hraně uvěřitelnosti, neboť nadpřirozené prvky zde mnohdy hrají roli symbolu, místo aby na nich stál celý narativ. Hororový aspekt reflektuje hrůzu, kterou mají postavy ve vlastní hlavě, případně odráží něco, čeho se dopouští.
Manýry dynastie, která vlastní farmaceutickou společnost, jsou možná děsivější než postupné umírání hlavních postav. Ty dají nejednomu divákovi spíše pocit zadostiučinění, protože postavy dojedou na svou chamtivost, závislosti či cynické chování. Už samotný název prozrazuje, jak tenhle konglomerát, jenž způsobil obrovské utrpení, skončí. Geniální jsou ovšem dialogy, jimiž se snaží postavy relativizovat své jednání. Je to svět, kde je etika a morálka zahnána do kouta na úkor bohatství, prestiže a zisku. Nikdo necítí pocit viny, kladou se zde otázky, zda opravdu může za společenské utrpění pár jedinců, nebo zda si takové jedince společnost nevytvořila sama na základě poptávky, které zkrátka jen někdo využil.
Boj o moc
Boj o moc sice horor není, ale úzko mi při jeho sledování bylo možná ještě víc. I zde sledujeme rodinné impérium, tentokrát v kulisách amerického byznysu a politiky. Tvůrci takových seriálů nejspíš ani nepředpokládají, že si najdete svou oblíbenou postavu, byť jsou všechny perfektně propracované. Na každé postavě najdete něco falešného, neosobního, pokryteckého, cynického, vykalkulovaného nebo oportunistického. Je pak vtipné diskutovat o tom, kdo je vlastně nejvíc zkažený (poznámka: za mě je to Shiv). Jenže když se nad tím zamyslíte, budete jen pokyvovat, jak realisticky je tohle prostředí zachyceno. Seriál Boj o moc prostě vytírá podlahu se všemi naivkami, využívá brutální satiru a některé dialogové perly si zřejmě budete přehrávat ještě dlouho po tom, co daný díl dokoukáte.
Kritici seriálu vyzdvihují nejen herecké výkony a scénář, ale také vizuální stránku, práci s kamerou a hudbou. Ony už ty smyčce při úvodních titulcích navodí dusnou atmosféru. A osobně se mi líbilo, jak a kudy seriál dospěl do svého konce. Snažíme se dopátrat, které z nekompetentních dětí nakonec zdědí obrovské impérium, každý se snaží jinak, vlastně si to nikdo ani nezaslouží, perou se o otcovu přízeň, perou se mezi sebou, zatímco otec se směje a pohybuje s nimi jako s figurkami na šachovnici. Musím ocenit, že seriál se vyhýbá klišé, deus ex machině či prvoplánovitosti.
Proč tohle sledovat
Seriálů o dysfunkčních rodinách a bezcharakterních hrdinech se rojí čím dál víc. Člověk by si možná řekl, proč něco takového sledovat, když to vlastně vidíme všude kolem sebe, ve skutečném životě. Hluboké hodnoty se z lidí vypařují, mediální manipulaci čteme v každém druhém příspěvku na sociálních sítích, vyprázdněné politické projevy a PR můžeme sledovat v každodenních zprávách... Ovšem jsou to právě takové seriály, díky nimž můžeme odhalit, že se něco takového děje, co všechno lze zmanipulovat. Určité znalosti, byť vyňaté z fiktivních příběhů, se podvědomě dokážou člověku dostat pod kůži, aby dokázal pojmenovat skutečné zlo, jež se mezi lidmi (a přímo v jejich mysli) odehrává. Díky za tato mistrovská díla, která umí zachytit svět tak vzdálený a zároveň tak všední.
