Život se skládá z radostných i smutných událostí, s tím nic nenaděláme, ovšem když zjistíme, jak se události vštěpují do naší paměti, můžeme je svým způsobem ovládat. Povím vám jak, ale ještě předtím bych vám chtěl sdělit svůj pohled na smysl vzpomínek. Za jeden ze svých životních úkolů považuji ten, abych, když se ohlédnu zpátky, měl mnoho vzpomínek, ke kterým se budu rád vracet, třebaže budu už na smrtelné posteli. Vzpomínky nám totiž nikdo nevezme. Možná na něco zapomeneme, ale to, co jsme prožili, se navždycky stává naší součástí. Třeba právě proto tak rád cestuji, považuji to za jednu z nejlepších investic. Kdekdo by mohl namítnout, že nelze tak úplně ovlivnit, co se do naší paměti vryje, my ale často zapomínáme na naší sílu určité věci zapomínat, a především na sílu cíleně si připomínat. Skutečně si můžeme cíleně vybrat, aby v nás rezonovaly především ty dobré vzpomínky.
Co je to paměť
Základní snadno vyhledatelná definice paměti zní: Paměť je schopnost lidského mozku (a také jiných organismů a technologických systémů) uchovávat, ukládat a vybavovat informace. Je to proces získávání, uchovávání a obnovování informací, zkušeností a dojmů z minulosti. Paměť nám umožňuje uchovávat a používat znalosti, zkušenosti a dovednosti, které jsme získali v průběhu našeho života.
Já si paměť představuji jako jakousi nádobu se zakalenou vodou. Když se narodíme, je tato voda samozřejmě čistá, ale postupem času se do ní dostanou různé splašky, co nás během života ovlivní. Jednoduše se náš život kalí špatnými vzpomínkami. Pokud jste to někdy zkoušeli, víte, že se můžete ze zakalené nádoby snažit vybírat všechny nečistoty, ale ony se tak nějak rozpustí v jejím obsahu a zkrátka to vodu nevyčistí. Během života se pak snadno zaměřujeme právě na tyhle nečistoty a přejeme si mít v mysli zase čisto, ale pravdou je, že to, co nás tak negativně ovlivnilo, že dokázalo zašpinit naši mysl, prostě nezmizí, budeme si to vždycky pamatovat. Co tedy s tím?
Můžeme se donekonečna snažit čistit to, co se kdysi stalo, anebo to můžeme přebíjet. Vzpomínkové přebíjení je moje oblíbená technika, jak posílit (psycho)hygienu téhle paměťové vody. My ty splašky z vody možná nevybereme, ale když do nádoby napouštíte další vodu, začne přetékat. Pokud do nádoby napouštíte spoustu další čisté vody, kalný obsah nádoby se začne rozjasňovat, protože změníte její poměr.
Jak funguje paměť dle kognitivní psychologie
Studiu paměti se věnoval v 19. století například Hermann Ebbinghaus, díky kterému známe slavnou křivku zapomínání. Zjistil, že zapomínání probíhá nejrychleji bezprostředně po učení. Během prvních pár minut po učení se zapomínání děje nejrychleji. Poté, co tento inicialní pokles zapomínání nastane, pokračuje v mírnějším tempu dalších cca 9 hodin, kdy zapomeneme zhruba 60 % informací. Křivka zapomínání se tak postupně srovnává až na určitou úroveň, kde už nedochází k významnému dalšímu zapomínání.
"24 hodin poté, co se něčemu naučíme, dvě třetiny z toho zapomeneme." – Hermann Ebbinghaus
Už před ním filozofové jako John Locke nebo David Hume tvrdili, že schopnost něco si pamatovat je spojena s asociacemi, se sdružováním věcí na základě společných charakteristik a na tom, jaký nám daná věc dává smysl. Dále také všichni víme, že existuje nějaká krátkodobá a dlouhodobá paměť, přičemž se obě nacházejí v různých částech mozku.
Zjistil jsem, že když si vytisknu fotky se vzpomínkami na krásné chvíle svého života, změní se tím celý obraz mých vzpomínek. Když listuju v albu a dívám se, která místa jsem procestoval, zjišťuji, že zapomínám na stres, který kolem těchto cest panoval, že si z nich vždy vytáhnu jen to dobré, protože vidím dobrou fotku, podobně jako když lidé dávají na Instagram jen to nejlepší ze svých životů, čímž se paradoxně sami ujišťují o tom, jak žijou.
A pozor, když jsem byl v deštivé destinaci a fotku v mobilu rozjasnil a přidal jí sytost, postupem času se i moje vzpomínka těmito barvami změnila. Mnoha lidem to přijde prostě jako podvod, sociální sítě nejsou realita, ale koncept toho, že svou paměťovou nádobu zaplníme jen těmi hezkými, mnohdy i přikrášlenými okamžiky, má celkem blahodárné účinky. My všichni víme, že život se neskládá jen z krásných okamžiků, ale to neznamená, že si vzpomínky nemůžeme takzvaně hacknout.
Zjistil jsem, že se na minulost nemusím dívat lineárně. Vybírám si ty nejlepší okamžiky, zamíchám s nimi a čerpám jejich sílu. Už jen dobrá vzpomínka dokáže zvednout náladu.
Typy paměti podle Elvena Tulvinga
Doteď jsme se bavili spíš o tom, jakým způsobem si věci pamatujeme a jak rychle na ně zapomínáme, ale Elven Tulving kromě krátkodobé a dlouhodobé paměti rozlišuje ještě další typy:
- Sémantická paměť – ukládá naše fakta a znalosti
- Procedurální paměť – slouží k zapamatování postupů
- Epizodická paměť – ukládá události a vzpomínky
Zejména epizodická paměť je něco, co máme pouze my, lidé. Zahrnuje vědomí toho, co bylo, ale i toho, co může nastat. De facto cestujeme časem a zkušenostmi díky epizodické paměti, reflektujeme vlastní život, dumáme nad budoucností a střádáme díky tomu další plány.
Způsob, jakým vzpomínáme, má vliv na naší emoční přítomnost.
Mozek naše vzpomínky kóduje tak, že je automaticky zařazuje do sobě podobných přihrádek a my si je vybavujeme díky nápovědám z vnějšího světa – nejčastěji tím, že vidíme něco podobného, ale vzpomínky nám vyraší i při vůni, melodii nebo třeba chuti. Určitě máte nějakou oblíbenou písničku, protože jste při ní zažili něco úžasného. Někdy se nám určitá hudba líbí více, protože ji asociujeme s dobrým videoklipem nebo pohledným interpretem.
Vzpomínky, události a emoce
Gordon H. Bower zjistil, že naše emoce ovlivňují to, jak funguje naše paměť. Platí tedy, že když jsme šťastní, máme tendenci ukládat do paměti pozitivní vzpomínky, a naopak jsme-li nešťastní, ukládáme ty negativní. Cokoliv se naučíme, když nám není dobře, si snáze vybavíme, když nám potom znovu není dobře. Naše vzpomínky jsou doslova napěchovány emocemi a všechno v našem životě se kolem emocí točí. Bower tedy zjistil, že události a emoce se ukládají do paměti společně.
Vrátím-li se k připodobnění k nádobě, její obsah nejsou jen vzpomínky, ale s tímto zjištěním jsou to i emoce, jež k nim patří, proto vytváření nových šťastných vzpomínek čeří vodu a násobí naše šťastné vzpomínky, když se k nim vracíme.
Když jsme šťastní, máme sklon všímat si jen toho hezkého. Nešťastní lidé si vybavují smutné příběhy lépe než ty se šťastným koncem. Naše epizodická paměť, ta paměť událostí a emocí, nás vrací do minulosti a na základě našeho přítomného rozpoložení nás nechává znovu přehrávat zažité události.
Falešné vzpomínky
Lidské vzpomínky nefungují stejně jako přehrávání videozáznamu nebo kamery. Paměť je snadno ovlivnitelná. To, čemu věříme, že se stalo, nemusí být nutně pravda. Můžeme uvěřit i něčemu, co se nikdy nestalo. Naše vzpomínky se mění, emoce zůstávají. Elisabeth Loftusová takto definovala syndrom falešné vzpomínky.
Daniel Schacter pak definoval několik způsobů, jak naše paměť poplete vzpomínky a nazval je procesními hříchy. Vzpomínku můžeme zaměnit a přiřadit ke špatnému zdroji. U sugestibility si zase můžeme něco vybavit špatně, protože nám jsou pokládány návodné otázky, přesvědčí nás autorita. Někdy ale vzpomínky zcela zkreslíme: emoce, s níž si vzpomínku vybavíme, způsobí, že je vzpomínka nepřesná. Třeba i kvůli tomu již nejsou výpovědi očitých svědků brány tak vážně jako v minulosti. Něco zapomínáme při roztržitosti nebo máme zkrátka paměťový blok, protože jsme věnovali pozornost něčemu jinému.
Proč o tomhle píšu? Paměť je vlastně jednoduše zmanipulovatelná a můžeme ji zmanipulovat i my sami pomocí vlastních interpretací a postojů k něčemu, co se stalo kdysi dávno. To může znít jako špatná vlastnost lidské paměti, ovšem pomocí různých autosugescí můžeme svou paměť vytrénovat tak, aby nám ze vzpomínek tvořila větší měrou pozitivní emoce, aby poměr vzpomínek v naší abstraktní nádobě pomáhal našemu psychickému zdraví. Není to o sebenalhávání, nýbrž o změně úhlu pohledu.
Jak ovládat a tvořit vědomé vzpomínky
Nadpis dnešního článku zní "tvořme vědomé vzpomínky" a já chci dodat: tvořme jich hodně, ať jsou naplněné štěstím, udělejte si své vlastní motivační album ve své hlavě, vkládejte ty hezké okamžiky do správných přihrádek, dokud nezjistíte, že právě tyhle okamžiky, kdy jste zažívali nejsilnější emoce, tvoří vaše paměťové nádoby.
Takže jedno krátké praktické cvičení: Vzpomeňte si na něco, na co opravdu rádi vzpomínáte. Jak se při tom teď cítíte? O trochu lépe, že? Utrhli jste si totiž emoci z minulosti a ta ve vás přetrvává.
A co s těmi špatnými vzpomínkami? Víme, že tam vždycky budou, ale nemá cenu se neustále ohlížet a prožívat jejich emoce stále dokola. Vtíravé myšlenky se opakují, když se z nich nepoučíme, když je nepřijmeme. Udávají nám směr a říkají, co máme změnit. Naučit se přijímat různé typy vzpomínek jako součást života je krokem k vnitřnímu klidu.
Obklopujte se těmi asociacemi, které vám připomínají důvody k radosti. Plňte si své sny, zažívejte nová dobrodružství a přebijte všechny ty splašky něčím, co má smysl. Aktivně se zaměřte na vytváření nových příjemných a pozitivních vzpomínek. Můžete si je i pouze vizualizovat, přehrávat hovory s přáteli, meditovat, představovat si smyslové vjemy, například když zaboříte nohu do plážového písku. Plánujte a provádějte činnosti, které vás naplňují, cestujte nebo poznávejte nové lidi. Tím můžete postupně nahradit špatné vzpomínky a nebudete mít důvod se k nim dokola vracet, snažit se je vyškrábat ze zakalené vody.
Postupem času zjistíte, že vzpomínky a s nimi spojené emoce, jež do sebe vkládáte, z vás nakonec budou vyzařovat.
