Kniha Kdo chytá v žitě od J. D. Sallingera patří k těm, jež jsem neustále odkládal, ale které se mi všemožnými způsoby dokola připomínaly. Kromě toho, že je prý často zařazována i do kánonu povinné četby, kterou jsem vždycky nesnášel asi právě kvůli tomu slovíčku "povinná", jsem se dočetl, že ji časopis Time zařadil mezi stovku nejlepších knih od roku 1923. Nejvíc mě asi táhlo to tajemství okolo názvu. Zajímalo mě, co to "chytat v žitě" vlastně znamená.
J. D. Sallinger
Autor se možná proslavil především tím, jaký stylem knihu napsal. Byla kolem ní kontroverze kvůli vulgarismům a sexualitě. Narodil se v roce 1919 v New Yorku a zemřel v roce 2010 v New Hampshire. Jeho prvním dílem byla povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky, ale až v roce 1951 vydal román Kdo chytá v žitě, který mu dodal věhlas a uznání.
O Sallingerovi se ale píše, navzdory rozhněvané postavě jeho románu, že byl introvertní samotář, dlouho nic nevydával a neúčastnil se ani žádných interview. Bojoval s nechtěnou pozorností a vydával pak spíše krátké povídky psané v noci pod přikrývkou a s baterkou v ruce.
Kdo chytá v žitě
Příběh Holdena Caufielda se mnohými kritiky považuje za náhled do duše teenagera, který hledá pochopení v nepochopitelném světě. Pro ostrá slova nejde daleko, je plný ironie a sarkasmu, avšak navzdory jeho nonkonformnímu chování a nepřizpůsobivosti můžeme říct, že je vlastně dobrák. Nesledujeme děj, ale spíš sled myšlenek poté, co je jako sedmnáctiletý vyloučen ze školy, potlouká se tři dny New Yorkem a setkává se s nejrůznějšími typy postav.
Dneska bychom mohli říct, že všechny ty cynické a sarkastické komentáře, možná tak trochu připomínající beatníky, jsou vlastně vyjádřením toho, jak nejistý Holden je. Tuto nejistotu schovává za zdánlivě tvrdou slupku plnou glosů o sexu a alkoholu. Jde zkrátka vidět, že se mu těžko hledá v něčem smysl a tak trochu kope kolem sebe, ztrácí půdu pod nohama.
"Ono to není tak zlý, když svítí slunce, ale slunce svítí, jenom když se mu chce."
Holdenovi je pouhých 17 let. Na knihu se snesla kritika ohledně morálním dopadu na podobně mladé lidi, protože jeho perspektiva je celkem cool. Věřím, že každému, kdo umí číst mezi řádky, dojde, co tahle kniha vlastně kritizuje a když se dívám na mnohé dospělé jedince kolem sebe, vidím v nich archetyp Holdena, určitým způsobem se prezentujícího, ale uvnitř vlastně ubohého a ztraceného. Mluví sice o vyšším smyslu, ale nesnaží se jej vidět nikde a v ničem, v lidech vidí loutky a ve společenských událostech jen strojené divadlo.
"Když něco dělá až moc dobře a nedá si pozor, začne se producírovat. A pak už to nedělá tak dobře."
Kniha se tedy podle mě snaží vyznít, že kritizuje bezohlednost, aroganci a chamtivost dospělých, jenže ono to všechno tak nějak vychází z toho, jak je Holden vidět chce. Je citlivý a na hraně psychického zhroucení, čímž mi připomínal mě v pubertálních letech. Jako charakteristika těchto vnitřních bouřích slouží příběh dokonale, já ten autorův popis prostě obdivuju.
Jeden z nejužívanějších citátů z této knihy je věta, kterou vypráví Holdenovi jeho bývalý učitel pan Antolini: "Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít." Jak moc je tohle tvrzení pravdivé, nechám na každém z vás.
Nakonec se ještě vrátím k onomu významu samotného názvu Kdo chytá v žitě. Nemohu říct, že po přečtení knihy jsem ohledně chytání v žitě nějak moudřejší, ale to užití je celkem zajímavé. Odkazuje na báseň Roberta Burnse Comin' Thro The Rye. Holden ji slyší od náhodného chlapce na ulici, jak říká: "Když někdo potká někoho, jak jde žitem kdes."
Holden však tenhle verš pomotá, tak trochu symbolicky si neověřuje informace a myslí si, že ten verš zní jinak: "Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes." Zvláštním proudem vědomí se mu pak vybavuje představa, kterou vypráví své mladší sestře. Je v žitném poli, kde je strmý sráz. Na poli si hrají děti a on je musí chytat, aby nespadly dolů. Je to podle něj jediná aktivita, v níž vidí opravdový smysl.
