Sebeláska: Jak mít rád sám sebe a svůj život

 

Pozastavíme-li se nad svými myšlenkovými pochody, můžeme v nich najít především vztah sami k sobě. V onom neviditelném a nehmatatelném světě našich myšlenek den co den budujeme představu o tom, kdo jsme. Nebo také o tom, jací si myslíme, že jsme. Jsou to často totiž odlišné osobnosti, které ukazujeme světu a které dřímají v naší mysli. Všichni už nějak teoreticky víme, že záleží na tom, abychom se měli rádi, je to přeci cesta k tomu, abychom mohli mít skutečně rádi i svět kolem nás. Ta perspektiva z nás vyzařuje. Způsob, jak komunikujeme sami se sebou, jak se díváme sami na sebe do zrcadla, co si o sobě myslíme, za co se viníme nebo stydíme, jakou úctu k sobě máme, co si odpouštíme, jak se definujeme... to určuje naše štěstí, protože jsme ve skutečnosti svět zabalený v člověku.

Lidé, co se nemají rádi

Zní to hezky – mít se rád. Zmínky o sebelásce na nás vyskakují odevšud. Sebeláska zní tak vznešeně, jako bychom se měli jen rozmazlovat, chválit, přehlížet všechno špatné a v určitém smyslu je pro ostatní nesympatická, protože samochvála smrdí. Někteří lidé si totiž sebelásku pletou s narcismem a hledí jen na to, co dělají dobře v duchu pozitivního myšlení. To je ale k ničemu, protože mít rád sám sebe znamená především přijmout sám sebe se všemi nedostatky, a přesto žít spokojeně. 

 

Jenom to je skutečná svoboda, když si dovolíme být sami sebou, a přesto se mít rádi. 

V materiálním světě založeném často na sebeprezentaci pro druhé se tak nezřídka stává, že jsou nešťastní i ti, kteří mají na první pohled úplně všechno – krásu, bohatství, slávu i inteligenci. Ve světě nabádajícímu k perfekcionismu se však jakékoli chybování zatracuje a nedostatky zveličují. Ve společnosti je pak určitá tendence definovat a škatulkovat lidi pitomě podle toho, co se jim nepodařilo, co je na nich špatně, co nesplňuje normy, v čem selhávají, co nemají nebo co neumí. 

 

Probuzení: Každému z nás se něco nepodařilo, něco vnímáme špatně, nesplňujeme normy, v něčem selháváme, něco nemáme nebo něco neumíme.

V důsledku toho je pro někoho těžké mít rád sám sebe. Zaměřujeme se hlavně na chyby. A to není špatně, chyby jsou naší součástí, nicméně z nás nedělají člověka, který si nezaslouží (sebe)lásku. A chyby také nejsou to, čím jsme. Jsou určitou vrstvou našich zkušeností, díky kterým se nakonec vyvíjíme nebo poučíme, takže musíme najít určitý přesah toho, co jsme a co je jen naší součástí.

 

Nejsme na sebe moc přísní?

Představuji si sám sebe, když jsem se neměl rád. Připadal jsem si ošklivý, hloupý a nešikovný. Jako bych v ničem nevynikal a nepatřil do tohohle světa. Také jsem se s oblibou vinil a peskoval se téměř za všechno, co jsem udělal, co jsem řekl, jak jsem to řekl, jak jsem při tom vypadal, co si o mě druzí pomyslí, jak moc jsem neschopný a podobně.

 

Když někde vidíme plakat nešťastného člověka, máme tendence ho utěšovat, povzbudit nebo mu vysvětlovat, že nic není tak zlé. Alespoň já to tak vždycky měl. Trhá mi srdce, když vidím někoho plakat. Řekl bych takovému člověku, že je v něm mnohem více síly, než si myslí. Že každý tady máme svoje místo a v něčem jsme dobří. Že se vždycky najdou lidé, pro které jsme důležití, kteří mají rádi náš smích i naše vrásky. Nebo bych se snažil takovému člověku odpustit, kdybych věděl, že lituje svých činů.

Problém je, že takhle dokážeme mluvit s ostatními, ale málokdy sami se sebou. Neuměl jsem sám sebe utěšit ani si odpustit. Místo obejmutí bych přijal raději facku. Místo pochvaly přišla nadávka. Místo útěchy ještě větší vyděšení. Přitom by tehdy možná stačilo podívat se sám na sebe jako na někoho cizího a podat sám sobě pomocnou ruku. Nebuďme na sebe přísnější než na druhé, nejsme o nic lepší ani horší, máme jen jiné tváře a něco jiného nás potkalo. 

 

Všichni občas potřebujeme pomoci, zvláště sami od sebe.

Jak se tedy mít rád

Pro začátek je nutné zahodit všechny ty blbé požadavky společnosti a jít svou vlastní cestou. Je to jeden z nejtěžších úkolů v našich životech, ale také nejdůležitějších pro to, abychom mohli být opravdu spokojení. Takže všichni vy, kteří si myslíte, že něco musíte a nějací musíte být, mám tu jedno připomenutí:

 

• Nemusíte vždycky vyhrát.
• Nemusíte všechno umět.
• Nemusíte všechno vědět.
• Nemusíte mít nejhezčí tělo.
• Nemusíte mít nejhezčí fotky.
• Nemusíte mít úspěšnou kariéru.
• Nemusíte být nejlepší.

 

Život není soutěž a nejsme tady proto, abychom někomu neustále něco dokazovali, a to ani sobě. Možná zvláště ne sobě, protože spousta zla vychází hlavně z toho, že si někdo musí něco dokazovat. Inspirujte se od lidí, kteří vám přijdou spokojení – zjistíte, že takoví lidé nemají zapotřebí někomu cokoliv dokazovat, ať už žijí v přepychové vile nebo jsou to modelky z časáku. Štěstí v podstatě není materiální a lituji ty, kteří drsně prohlašují, že to není pravda a ženou se za věcmi, které by je měli šťastnými udělat.

Takže je někdy třeba udělat si čas pro sebe a bavit se sám se sebou, ve svém vnitřním monologu. Možná to bude vypadat šíleně, ale my spolu opravdu mluvíme každý den a naše každodennost je výplň celého našeho života. Nemůžeme žít naplněný život, když si nevybudujeme dobrý vztah sami k sobě, tak to prostě je. 

Když změníme způsob, jakým se na věci díváme, věci, na které se díváme, se změní. A platí to i v případě, že se díváme sami na sebe.

Mluvte sami se sebou a udělejte jednu zásadní věc: odpouštějte. Pokud je pro vás těžké odpouštět, opakujte si, že se máte rádi navzdory tomu, že se vám ještě nepodařilo vytvořit obraz toho, jací chcete být. Ale jste na dobré cestě. Dodávejte sami sobě odvahu, usmívejte se na sebe do zrcadla a uvědomujte si, že vaše tělo není jen chodící maso, krev a kost, ale že jste komplexní bytost, které byl darovaný život, jež nabízí potenciál k tomu, abyste mohli být šťastní a milovaní. Utěšte sami sebe, protože skutečně všechno zlé jednou pomine, skutečně nejste nejhorší, máte co nabídnout a máte důvody být za něco vděční.

Když jsem začal vést monology (nebo možná dialogy, těžké to pojmenovat, když se uvnitř rozpoltíte) sám se sebou, objevil jsem Jerryho Writera. Býval jsem dost smutný, ale náhle ke mně začal promlouvat někdo, kdo mě měl rád, kdo mi pomáhal, kdo mě utěšil a kdo mi dodnes předává slova, která sem jen přepisuju. Je to inspirující bytost, kterou bych v sobě nenašel, kdybych nebyl tak dlouho sám se sebou. 

 

A když se postupně začnete mít opravdu rádi, zjistíte, že i v samotě paradoxně nejste sami, ale s někým, s kým rádi trávíte čas. I o samotě se začnete cítit v dobré společnosti.

Sebeláska versus sobectví

Ještě na jednu věc je však potřeba brát zřetel. Ve svém životě se bohužel setkáváme i s lidmi, kteří si myslí, že když někdo něco dělá pro sebe, je to automaticky sobec. Chtějí po nás to a tamto a vztekají se, když neplníme jejich očekávání. Někdy to tak může být. Oháníme se sebeláskou, ale jednáme sobecky, prostě se to stává. Nemůžeme dát ale rovnítko mezi sebelásku a sobectví.

 

Vždycky je důležité umět si nastavit hranice a vědět, kdy něco děláme pro svoje mentální zdraví – protože se máme rádi – a kdy jsme jenom lhostejní, nestaráme se o ostatní a svět kolem nás, protože si připadáme jako centrum všeho vesmíru. Ale to šťastný člověk celkem lehce pozná, když je něco nezištné a pokorné. Už jsem to psal v článku o vztazích, že ti, co mají rádi sami sebe, jsou mnohem připravenější dávat lásku i druhým.

Člověk, který se má rád, k sobě nepouští toxické lidi, nemusí jim nic dokazovat a nedělá to, co dělat nechce. Umět říkat ne je základ pro to, abychom se mohli mít rádi. Když se máte rádi, dokážete odpočívat sami se sebou a nepřipadá vám to jako mrhání času. Znáte svoje nedostatky, chyby, strachy, ale již nejsou důvodem k tomu, abyste se ponižovali nebo uráželi. Když se vidíte ve výloze, usmějete se na sebe a před spaním popřejete dobrou noc ostatním, ale také sami sobě. Dokážete sami sebe rozesmát, utěšit se i povzbudit. A když se takhle máte rádi, budete mít nakonec rádi i svůj život.