Oceňovaný komiks Neila Gaimana The Sandman se dočkal svého seriálového zpracování a věřím, že pro jeho čtenáře bylo skutečně napínavé sledovat, jak tohle dopadne. Spoustu komiksových obrazů totiž staví na představivosti a personifikaci abstraktních pojmů. Hlavní postava je Sen (ale během epizodických příběhů se i jeho jména postupně proměňují), který cestuje skrze fantastickou dimenzi světa nejkrásnějších přání i nočních můr a balancuje na hranici mezi sněním a bděním. Jeho poselstvím je uchovávat sny, jejichž význam je nejlépe vystižen v epizodě Nonstop. Ale nechci předbíhat.
Sandman (ČSFD 74 %)
Upřímně jsem nikdy nebyl fanouškem fantasy žánrů, ale musím říct, že díky líbivému filozofickému přesahu, úžasnému vizuálu a skvělým hereckým výkonům (můžeme vidět Toma Sturridge, Gwendolyne Christie, Davida Thewlise nebo Stephena Frye) mě seriál lapil a nepustil už od prvního dílu.
Pokud zmizí sny, zmizí i celé lidstvo.
V první části příběhu se Sen ocitá v zajetí a posléze se vydává hledat předměty, jež mu byly odcizeny. Ty samotné dokážou napáchat neuvěřitelné škody, ovšem velice nápaditým způsobem. V hlavě mi uvízl rubín, který plní lidská přání, načež si jedna postava přeje, aby lidé žili pouze v pravdě. Paradoxně spoustu škody také napáchá amulet ochrany, když chrání ty, jež páchají zločin. Jednotlivé příběhy mají skvělé pointy i ztvárnění, vrcholu ovšem série dohaduje adaptací komiksu Zvuk jejích křídel. Jde o šestou epizodu, jejíž hloubka je nesmírně krásná a smutná zároveň.
Zemřít je stejně přirozené jako se narodit.
Neil Gaiman se ve svém díle rozhodně nebojí bořit stereotypy. Ačkoli bylo mnoho postav od originálu různě pozměněno a můžeme se setkat s jinými pohlavími, rasou i sexuální orientaci, jak bývá u Netflixu zvykem, podstata těchto postav zůstala zachována. Gaiman ničí představy o hrozivé Smrti v podobě umrlce s kosou, místo ní zobrazuje podanou ruku vlídné a usměvavé ženy. Svěží pohled byl také na Lucifera Morningstara a zobrazení pekla, démonů a vlastně všech nadpřirozených světů, jež mají znázorňovat Touhu, Zoufalství nebo neomezený svět spících bytostí, mezi nimiž se dokáže Sen půvabně transportovat.
Tolik lidí hledá důvody, proč by měli být nešťastní.
Zpočátku jsem Sandmana přirovnával k jinému Gaimanovu dílu, mé oblíbené fantasy pohádce Hvězdný prach. I tady se autor nebojí jít poněkud za hranice žánru a vlastně se nedá říct, že by to bylo něco pro děti. Nešetří se melancholií, krví ani sexem a hlavní (především abstraktní) postavy jednají někdy celkem cynicky, přesto v nich nejde nenajít zalíbení a vlastně jim těžko mít něco za zlé, když plní své božské úkoly.
Lidé mají radost, že se narodili, jako by to byla jejich zásluha. ale rozčilují se a jsou ublížení a otřesení, když umírají.
Právě sny jsou to, díky čemu můžeme v příběhu cestovat časem, prolíná se zde historie i moderní doba, komedie i tragédie, postavy a kulisy se střídají podle toho, o čem se zrovna sní. Navíc postavy neotřele nejsou pouze lidé, ale také pocity nebo místa, fantazii se zde meze nekladou. Zdání tu často klame, což na příbězích miluji. Některé myšlenky a dialogy mi utkvěly v paměti, proto vám seriál doporučuji a věřím, že si zaslouží i vaši pozornost.
Nevíte, na co se podívat a chtěli byste tipy na něco, co má hloubku? Nakoukněte také do rubriky Filmy a seriály, kde je spousta doporučení.
