V konzervativních kruzích, ale také v pochybných diskuzích můžeme neustále narážet na stokrát vyvrácenou, nicméně stále tolik užívanou mantru zastánců tzv. tradiční rodiny – je třeba zachovávat tradiční hodnoty, bránit rodinu, nedovolit ji zničit násilným lobby mnohopohlavních jedinců a udržovat to, co fungovalo po staletí. Akorát že to tak vlastně nefungovalo, nikdo stávající rodiny ničit nechce a jestliže rodinné hodnoty heterosexuálních párů naruší to, že se kdesi vezme pár homosexuální, pravděpodobně nestojí na moc pevných základech.
Co je to vlastně tradiční rodina?
Když už se máme bavit o tradici vycházející z křesťanských hodnot, asi bychom se vrátili do historie, kde žena totálně podřízená muži bez volebního práva stojí u plotny a vychovává děcka, vlastně ji v tom pomáhají i další ženské příbuzné, neboť příbuzenstvo žilo v jedné chalupě, zatímco muži odešli do války. Vícegenerační rodiny byly zcela běžné, protože ve více lidech se snadněji přežívalo. Co se všechno změnilo? Zrušily se zákazy manželství mezi různými sociálními skupinami a vyznavači různých náboženství, různých ras, zrušilo se právo první noci, "nelegitimní děti", odpadla nutnost souhlasu vrchnosti se sňatky nevolníků apod.
Tradiční rodina dnes už de facto neexistuje. Rodinné vazby jsou už dneska zcela rozmanité. I samotný koncept tzv. tradiční rodiny se časem pro ženy zdemokratizoval a zbavil se (v některých případech) patriarchálních otěží, zjednodušil se na rodiče a jejich děti.
Z nějakého důvodu se na rozdíl od jiných zákonů držíme v ateistické zemi křesťanského ideálu a pokrytecky ho dost často zastávají ti, kteří mají takových tradičních rodin hned několik. Definice konzervativců se musela skrouhnout na to, že manželství je tady jen kvůli dětem, není tedy založeno (jen) na hodnotách lásky, věrnosti nebo společného směřování, ale na nutnosti plození. Děti pak dle nich musejí mít oba rodičovské vzory. V tomto výkladu se samozřejmě opomenulo na "šedou zónu" v podobě single matek, nesezdaných párů, volných svazků, bezdětných párů, starších občanů, adoptované děti, vdovy a vdovce a vlastně i rodiče, kteří se o své děti nestarají tak, jak by měli.
Mužský a ženský vzor
Doba se změnila a diferenciace mužských a ženských rolích se dostala do velké šlamastyky, protože aktérům mnohdy dost nevyhovují. Dokola se zde křičí argumenty o nutnosti rovnocenných mužských a ženských vzorů, jako by je dítě nemohlo najít nikde jinde ve svém příbuzenstvu či okolí. A ono je dle vědeckých studií zkrátka vždycky najde.
Dítě není izolované od společnosti, prarodičů, tet a strýců nebo rodinných přátel. Vracíme se tedy zase do doby kamenné aneb "když jsou rodiče gayové, jejich dítě bude také gay". Možná by v tomto bylo za hodno sledovat spíše vědu než bludy homofobů, protože i kdyby dítě bylo LGBT, jaký je v tom vlastně problém? Budeme se strašit, že vymřeme jako lidstvo, nebo že nebudou vnoučata, protože jim je paradoxně zakazujeme mít.
Samozřejmě nehledě na to, že duhové rodiny už zkrátka existují, zákonodárství před nimi jen zavírá oči. Homosexuálové jsou součástí společnosti, a jen protože je státní režim nebo sociální dogmata nutila se skrývat, neznamená, že tu nebyli a nejsou. Proto má spousta homosexuálů děti z předchozích vztahů, vychovávají děti jiných rodičů nebo vychovávají ty, které si adoptovali jako jednotlivci s tím, že jejich partner/ka, jež je také vychovává, nemá žádné právní zakotvení, stejně tak dítě nemá stejnou právní ochranu.
Výchova dětí
Argumentem často bývá, že děti ve škole by se smály těm, kdož mají dva otce nebo dvě matky. Ani tady však šikana nezávisí na samotném faktu, kdo je či není rodičem, ale na výchově daného dítěte, které přebírá ony vzorce, jež vidí doma. Jestliže rodiče nejsou schopni s dětmi vykomunikovat rozličné rodinné poměry, pak se může objevit šikana na cokoliv – na samoživitele a jejich zázemí, na stáří rodičů, na rasovou nesnášenlivost, na adoptivní rodiče, nenávidět lze leccos... tyranie bohužel nezná mezí, objevuje se kvůli vzhledu, oblékání, finanční situaci nezávisle na uspořádání rodiny, nicméně závisle na výchově.
Je paradoxní, že zastánci tradiční rodiny tak zarytě obemílají nutnost početí dětí, ale upozaďují právě výchovu, dát dítěti zázemí, lásku a péči, životní perspektivu, jako by tím tvrdili, že toho homosexuálové nejsou schopní, musí to být pouze biologičtí rodiče (a zase vytlačujeme pěstouny, prarodiče, adoptivní rodiče). I tady však hovoří jasně veškeré studie, průzkumy a hlavně praxe ve většině západních států. Zkuste se zeptat adoptivních dětí, koho považují za rodiče. A co ti z dětských domovů či sirotci? Biologické vazby k tomu, aby se z dítěte vychoval úspěšný člověk, opravdu nejsou zásadní.
Plodit děti není jediným cílem manželství. Ne všichni vstupují do manželství kvůli dětem, vstupují do něj kvůli lásce, podpoře, zázemí, důvěře a dalším společným hodnotám, jež uznávají. Test plodnosti není podmínkou vstupu do manželství.
Jak ohrožuje manželství pro všechny tradiční rodinu?
Tradiční manželství skutečně nezničí sňatek dvou homosexuálů odvedle. Rodiny se nerozpadají z toho důvodu, že někde vznikla alternativní rodina, ale protože zkrátka existují funkční a nefunkční rodiny nezávisle na genderu či sexualitě. Argument, že manželství pro všechny zničí tradici, tak spíše odvrací pozornost od skutečných důvodů, kvůli kterým se polovina manželství rozvádí – milenecké vztahy, psychické či fyzické násilí, vztahová lhostejnost, alkoholismus a jakékoli další nežádoucí chování jednotlivců.
Tradiční rodina se úspěšně ničí sama. Gayové a lesby nemůžou za něčí po*rané životy.
V argumentech proti "netradičním" rodinách panuje jakási nabubřelost a pokrytectví, kdy se kvůli osobnímu přesvědčení omezují práva a vlastně i nárok na štěstí ostatních. Mluví se o ohrožení, jako by homosexualita nebyla vrozená dispozice, ale právní akt, s jehož přijetím se všichni stanou homosexuály. Bohužel tyto hlasy překřikují i to, že většina společnosti je již v oblasti rodiny liberalizovaná a manželství pro všechny by uzákonila.
Symbolika manželství
"Ať mají stejná práva, ale ať se to nejmenuje manželství." A proč? Aby se vytvořily dvě totožné instituce s jiným názvem na základě sexuální orientace. Opomenu-li chabé argumenty o lexikologii, že to tak musí být, protože obsahuje slova žena a muž (na rozdíl třeba od jiných jazyků), museli bychom se zase vrátit k prapůvodnímu významu slova manželství včetně oněch zastaralých patriarchálních definic. A hasiči by nemohli vyprostit nikoho z auta, protože musejí jen hasit, hostem by byl pouze muž, neboť hostka se neužívá, a pozici zdravotní sestry by zase musely obstarávat jen ženy. Zkrátka "něco tak musí být, protože to tak bylo vždycky", aniž bychom se zamýšleli, zda je to skutečně ku prospěchu společnosti.
Nikomu to neubližuje, mnohým to pomůže. To je neprůstřelné.
Pojďme zkrátka připustit, že žijeme ve světě sociálních konstruktů a zákony a symboliku dodáváme věcem především my sami, lidé. Budeme-li stále brát v úvahu nesmysly, že přijetím stejnopohlavních sňatků za chvíli dojdeme ke sňatkům zoofilů a pedofilů, podporujeme akorát homofobii, dezinformace a nenávist ve společnosti. Jde o soužití dospělých lidí, s kterým oba souhlasí. Homosexualita není úchylka ani deviace, a mluvíme-li o jejich zastoupení ve společnosti, je to, jako bychom občany selektovali na leváky a praváky nebo podle barvy vlasů. Ale hlavně, že všichni platí stejné daně.
Rodina a manželství se dotýká především symboliky. Jde o formální a veřejné deklarování dvou osob, poskytuje specifická práva a povinnosti. Pokud budeme dělit rodiny a manželství na dvě kategorie, zkrátka tím říkáme, že jedna není hodna stejného symbolického uznání. Ale proč? Vždyť je to jen maskující se diskriminace, homofobie a pokrytectví. I proto mají pochody homosexuálů stále smysl. Podstatou manželství a rodiny je láska – a láska je jenom jedna. Jako homosexuál ji prožívám stejně jako ostatní a nechápu, proč bych ji nemohl také stejným způsobem vyjadřovat. Láska nikomu neubližuje, jen dělá lidi šťastnými.
