Některé chvíle v životě jsou opravdu velmi těžké. Musel jsem se rozloučit se svojí babičkou, která mě od dětství vychovávala. Když měla ještě plno sil, mohla se pro všechny rozdat a na sklonku života člověk cítí bezmoc, že ji to nikdy nemůže oplatit. Mohl jsem jí povědět všechno, byla to ta nejlepší babička na světě. Nějak si nedokážu představit, jaké to na tomhle světě bude bez ní, mého strážného anděla, který mě držel nad vodou i v těch nejhorších chvílích. Všechno bude jiné, ale díky všemu tomu psaní a filozofování se mě stále drží naděje, že se teď jenom setkala s dědou a spolu tam na mě čekají a jednoho dne ji zase chytím za ruku.
Může se člověk opravdu vyrovnat se smrtí blízkého člověka
Koloběh života je v tomto ohledu neúprosný. V prvních chvílích, když se dozvíte o ztrátě někoho blízkého, vás provází jen nekončící bolest, která působí jako konec světa. Konec světa, který mi připomíná píseň ze šedesátých let od Skeeter Davisové: "Proč ptáci ještě zpívají? Proč hvězdy nad námi ještě sálají? Proč je život takový? Proč moje srdce ještě tluče? Proč moje oči brečí? Nevědí snad, že tohle je konec světa? Skončil, když jsi řekla: Sbohem."
Neexistuje návod na to, jak se se smrtí vyrovnat, ale věřím, že je moc důležité nedržet v sobě emoce a snažit se je nějakým způsobem vyjádřit a přijmout. Nejde o to, že se člověk vyrovná a vše se vrátí do starých kolejí, to vlastně ani nejde. Už se nemůžeme obejmout, nemůžeme si zavolat, nemůžeme se společně zasmát ani spolu zkrátka být. Alespoň ne na té fyzické úrovni. Takže ne, není to jako drn, který se prostě zarovná, ale něco, co se změní také do konce našich vlastních životů.
Pomáhá mi chovat se, jako by mí blízcí nikdy neodešli. Povídám si s nimi v hlavě, vedu s nimi rozhovory, vyprávím jim historky a dokola si připomínám, že nesmrtelnost existuje, jen má trochu jinou podobu. Naše duše se jen vrací domů, jinam z téhle perspektivy na planetě Zemi, mění svoji formu, protože se na téhle návštěvě naučila to, co se naučit mohla. A jako každá energie, kterou jsme i my sami, nemůžeme být zničení, ale můžeme se rozvíjet a měnit.
Knihy jsou důkazem posmrtného života stromů
Oblíbil jsem si tuhle myšlenku, že knihy jsou důkazem posmrtného života stromů. Znamená to, že ať už jeden život v nějaké formě skončil (někdo to může nazvat vraždou, pokácením, uvadnutím, zničením, destrukcí – na způsobu vlastně nezáleží), samotný strom si asi nedovede představit, v jakou formu se promění a jak dokáže žít a měnit okolí i po svém zdánlivém skonu.
Už dneska vím, že o své babičce jednou napíšu knihu. Zaslouží si to, aby v ní přebývala stejně jako v mém srdci, abych skrze ní vyprávěl příběh o opravdové lásce, která je mezi těmi, kdož nás opatrují, kteří v nás vždy probouzejí to dobré a bezpodmínečně nás přijímají. Protože o těchto lidech je život, pro tyhle lidi jsme sem přišli i my sami a můžeme být neskonale vděční, když se v onom zlomku času věčného vesmíru poštěstí zrovna nám, nepatrným a nic netušícím tvorům, setkat se s nimi a být jimi milováni.
První chvíle loučení
Pokud jste o někoho důležitého přišli, je normální cítit smutek, bolest i vztek. Ale takový náhlý příval emocí může zpočátku způsobit také naprostou apatii. Tak jsem to pozoroval u sebe pokaždé, když jsem se dozvěděl, že někdo blízký zemřel. Objevila se u mě netečnost až lhostejnost, naprostá pasivita a vyprahlost, skoro jako by se nic nestalo. Je to samozřejmě jen jedna z fází, jak se tělo vyrovnává s něčím tak složitým. Snažil jsem se nějak probrat, oživit, přebíjel jsem apatii cvičením, zaměřil se na práci, poslouchal hudbu, prohlížel fotky, pil jsem alkohol... nic nepomáhalo. Všude bylo jen ticho, tma, prázdnota...
Šlo totiž o vnitřní odmítání. Nechtěl jsem uvěřit, že už tu není. Snažil jsem se ukrýt za pragmatismem a racionalismem, ale v takových chvílích je rozum stejně poněkud bezzubý. Do toho začne svítit alarm vašeho těla – poruchy spánku, roztěkanost, poruchy příjmu potravy, neskutečná únava, bušení srdce, změny tlaku... Je to ve vás, i když se to snažíte zamaskovat. Když se někdo zdá být apatický, jako by se ho to snad ani nedotklo, opravdu to nic neznamená. To se totiž nevyrovnáváme se ztrátou, ale s pocity s ní spojené. Není to obsah, ale forma.
Smrt sice patří k životu, ale smrtí někoho blízkého nekončí váš vlastní život.
Pamatuji na tu zásadní chvíli, která přišla asi až po dvou dnech, kdy jsem se prostě smál mezi lidmi a pak na mě ve vteřině spadla tíha celého světa. Utekl jsem domů a propadl v pláč. A takových chvílí bylo ještě mnoho, ale za jednu věc jsem v té šílené bolesti byl rád – začal jsem přijímat pravdu.
Už jsem se totiž v životě naučil, že jen pravda je opravdu léčivá.
Psychologové radí, že se kolem smrti nemá chodit po špičkách, nemá se o ní mluvit třeba před dětmi jako o spánku, pouhém odchodu nebo cestě, protože pak můžeme vyvolat úzkosti z těchto běžných záležitostí. Ne nadarmo se tak všude možně píše, že první krok, jak se vyrovnat se zármutkem ze ztráty člověka, je právě přijetí všech těch nesourodých emocí. Dovolit si zpomalit a pochopit, co se vlastně děje. Možná se to přirozeně budete chtít snažit přebít třeba prací jako já, ale neklid z těla nikdy nezmizí, když skutečně nepovedete vnitřní monolog. Je nutné zastavit se, být v tichu a skutečně truchlit.
Význam truchlení
Rada, že je nutné truchlit, může znít zvláštně. O truchlení se totiž moc nebavíme, někteří ho dokonce považují za slabost a jiní ho potlačují za již zmíněnou racionalitu – takový je život. Ano, všichni jednou umřeme, to nikdy nezměníme, ale smrt blízkého člověka je zásadní milník, ne jen další běžná věc. A takhle to platí se všemi traumaty, strachy, nehodami, fobiemi, poníženími, depresemi, rozchody, výpověďmi, bolestmi nebo třeba životními zklamáními. Truchlení je postupný proces, pomalé uvědomování si a pochopení.
Každý člověk se může vyrovnávat se ztrátou po svém, udělat si svůj vlastní vnitřní rituál. Jakákoli forma truchlení je však přirozený proces, kdy se psychika vyrovnává se ztrátou.
A je také dobré vědět, že při truchlení obvykle nejsme sami. Je dobré sdílet emoce s dalšími blízkými lidmi, vyprávět si, sdílet společné zážitky a v dobrém vzpomínat. Zvýrazňuji v dobrém, protože se někdy zbytečně dlouho utápíme ve vině a pochybách, jestli jsme udělali všechno, co jsme mohli, zda jsme se rozloučili důstojně, jestli jsme nemohli ještě něco udělat, něco změnit... A taky chci říct, že pokud vám přijde, že potřebujete odbornou pomoc, prostě ji vyhledejte a neberte ji jako slabost. Jde tu také o váš život a vaše zdraví. Někdy se stačí jen vypovídat, někoho obejmout, něco si odvyprávět, jako to teď dělám já.
Jak už asi víte, čtenáři mého blogu, já se rád ze svých pocitů vypisuji, opravdu moc mi to pomáhá, protože mohu zmiňovat věci ze života, o nichž se běžně třeba nemluví po hospodách, ale člověk je má pořád v sobě. Vypsat se ze smutku je pro mě zaručený utěšovák. A tak na mě třeba nikdo nepozná, že si občas pobrečím a každou chvíli oslovuji svoji babičku, ale oni jsou už podle Malého prince ty nejdůležitější věci neviditelné.
Život po životě
Na sousloví život po životě můžeme nahlížet z více úhlů, už jsem o něm psal například ve smyslu posmrtném života a smrti jako takové jsem věnoval celou jednu rubriku, ale dneska se na tohle sousloví dívám ve smyslu "pokračování mého života po skončení života někoho jiného", protože při sebemenší vzpomínce, změně či nové ztrátě se zdá, že člověk truchlení zažívá znovu a znovu a jen těžko si představuje svůj život po životě někoho, kdo mu odešel. Vynořují se existenciální krize, deprese, myšlenky na sebevraždu, na duchy a démony, úzkosti nebo fobie. Nic z toho však neznamená již výše zmíněný konec světa nebo života.
A tak si při ztrátě procházíme mnoha lidskými fázemi. Začínáme tím, že věci popíráme, protože se těžko přijímají. Poté se pomalu otevíráme a necháme promluvit svoje emoce. Ty mohou být podle našeho charakteru bouřlivé, chaotické nebo sebezraňující, ale nejčastěji je to zkrátka smutek a lítost. Poté se snažíme vrátit k běžnému životu, takovému, jaký byl před ztrátou blízkého člověka. Je to ta fáze, kde se snažíme hledat odpovědi, vysvětlovat si životní principy a filozofii, jako to teď činím já. Ale skutečný život po životě nastane, až nalezneme nové místo v novém světě, přijmeme novou roli, poznáme novou tvář sebe samých – takovou, která se opírá o novou skutečnost a získává nový pohled na svět, možná i obohacený zkušeností, která je však tak moc smutná.
Nakonec musíme najít zase novou radost ze života. Mně vždy pomáhala myšlenka, že ti, co odešli a milovali nás, by nikdy nechtěli, abychom se dlouho trápili a byli smutní. A taky že vlastně nikdy neodešli, jsou už naší součástí. Chtěli by pro nás to nejlepší, abychom se nevzdávali, abychom na ně vzpomínali s láskou a nakonec i s úsměvem na rtech. Jsem neskutečně vděčný, že jsem měl takovou milovanou babičku a budu se snažit vzpomínat na ty krásné společné chvíle, které mi darovala. Koho máme v srdci, ten je naší součástí.
