Jako lidé jsme často upovídaní a prezentujeme se nejrůznějšími maskami, některým dokonce sami věříme. To, co se opakuje, se snadno vštípí do podvědomí. Některé naše činnosti se snadno stanou zvykem, jiné dokonce závislostí. Máme o sobě nepřeberné množství představ, o tom, jací jsme a co děláme. Pravdou je, že většinou se nadhodnocujeme a připadáme si možná důležitější, než ve skutečnosti jsme. Těžko se totiž definujeme naší každodenností a upínáme se spíše jen na highlighty, to nejlepší, co jsme zažili, abychom z toho dokola čerpali naději. Vlastně na tom není nic moc špatného, ale je třeba připomínat si jednu banální věc: Nejsme to, co si o sobě myslíme a jak o sobě mluvíme, ale co opravdu činíme.
Čas a každodennost jako naše definice
Stáváme se tím, co děláme většinu svého času. Bohužel si mnohdy myslíme, že toho času máme strašně moc a tak moc neřešíme, že vstáváme často naštvaní, že se hádáme, že jsme doma místo venku, že hromadu času věnujeme tomu, co nás vlastně nebaví, že se stresujeme s penězi, vztahy, soudy, negací apod. Ono to vlastně není vůbec složité. Člověk, který je často v práci, bývá nazýván pracovitým. Člověk, který buduje hlavně vztahy, je nazýván přátelským nebo vztahově naplněným. Člověk, který se často směje, s tím je zábava, je usměvavý. A stejně tak je to na protipólu.
Z této myšlenky můžeme vyčíst, že jakékoli negativní jednání, které spatřujeme u druhých, bývá povětšinou volání o pomoc. Nikdo nechce být považovaný za nešťastného, vzteklého, smutného, závistivého, zlého nebo chamtivého. Je však tak nenaplněný, že nedokáže svůj den naplnit činnostmi a myšlenkami, které by tyto charakteristiky změnily. Tím ale nechci říct, že bychom se měli snažit být takoví, aby si o nás ostatní říkali to či ono. Na tom zase tolik nezáleží.
Důležité je, jak se skutečně cítíme my sami.
Zkusme si náš den představit jako nádobu, do níž vkládáme naše činnosti. Patří sem vstávání, pití kafe, sledování Instagramu, filmů, jídlo, čištění zubů, práce, mytí nádobí, klábosení u piva... obsah našeho dne se plní zvyklostními aktivitami. Do toho jsme už skoro rituálně zvyklí o těchto aktivitách všemožně přemýšlet. Jak se nám nechce do práce, jaké je šílené počasí, jak nemáme náladu cvičit, jak se nám něco nelíbí... starosti pak tvoří velkou část dne a je to právě každodennost, která tvoří největší část našeho života. Cesta ke speciálním dnům vede skrze každodennost, kterou si utváříme každou myšlenkou a aktivitou, pro kterou se rozhodneme.
Naše každodennost nebude nikdy šťastná, když budou existovat speciální dny, které jí nalomí. Jako speciální den je třeba vidět každý den, což je zkrátka tajemství radostných lidí. Možná mají nějaký vyšší cíl, ale do svého dne, nebo alespoň týdne, vždy vkládají nějakou komponentu, která je k němu přiblíží.
Protože je hezká představa, že se budeme mít fajn, až splatíme hypotéku, ale život probíhá v těch okamžicích, kdy ještě splacená není.
Někdy pomáhá také paradoxně myšlenka na smrt. Může přijít kdykoliv. Žijte, jako by tento den byl poslední. Tento týden byl poslední. Tento rok byl poslední. Tento život byl poslední. Protože třeba skutečně je. A pak je na naší moudrosti a obětavosti, čím jsme ochotní za to platit (čas, peníze, pozornost, sebeodříkání, vůle, disciplína, energie...) Jaká jsou naše slabá místa? Co můžeme změnit, abychom se cítili lépe, abychom naplňovali náš potenciál? V jaké jsme kondici?
Vnější versus vnitřní okolnosti každodennosti
Někdy nám připadá šťastná každodennost nemožná, protože je zaplněná právě povinnostmi a starostmi. Problémem je, že i když jsem zatím nikomu neřekl nic nového a všichni víme, že to, jak přemýšlíme a co děláme, ovlivňuje naše štěstí, sklouzáváme k tomu, že svět vidíme jako nahodilost tvořenou vnějšími elementy. Říkáme, že lidé se nějak chovají, protože mají takovou povahu. Že jsou vztahově naplnění, protože potkali toho pravého, měli štěstí nebo má zkrátka hluboký vztah. A jsou takoví a takoví, protože mají nějakou vlastnost, kterou disponují a díky ní jsou šťastní.
De facto jde o převlečený postoj oběti, tedy postoj, který nám nedovoluje přijmout odpovědnost za to, co děláme se svým životem.
Všechno je ovlivnitelné především námi samými. Když je naše každodennost naplněna něčím, co tam mít nechceme, je těžké se toho zbavit, protože jsme si vybudovali zvyk. Je těžké vlastně odhalit svoje selhání. Ne proto, že jsme udělali chybu – chyby jsou normální – ale proto, že si neumíme přiznat, že někdy chybu děláme každý den. Třeba tím, jak se neustále hodnotíme, aniž bychom se dokázali pochválit. Jak se zaměřujeme na problémy místo na jejich řešení. Jak někoho obviňujeme, protože v něm vidíme vlastní slabosti. Utápíme se v minulosti a strachu, protože máme strach z budoucnosti.
Paradoxem je, že odvahu v sobě vybudujeme, jen když budeme odvážní a překonávat svoje strachy. A přiznat si občas nepříjemnou pravdu. Pravda léčí. I když může bolet.
Že lásku vybudujeme, jen když se skutečně naučíme milovat a dovolíme i sami sobě být milováni. Že přátelství vybudujeme, jen když budeme mezi lidmi a komunikovat s nimi a skutečně jim naslouchat a zajímat se o ně. A taky že spokojeným s prací se staneme, když najdeme v práci zalíbení, stejně jako bohatými, když budeme pracovat. Ta kauzalita není opačná, nejsme od přírody pracovití, vztahově naplnění, bohatí, ale nějakým způsobem se chováme a ta činnost to z nás dělá. Každým dnem něco neustále budujeme, nějak se rozhodujeme.
To, co máme v sobě, vyzařujeme ven, ale i naše prostředí, jaké si ho uděláme, vyzařuje zpátky k nám. Všimněte si, jak se mění vaše nálady, když jste v osvětlené či zatemnělé místnosti, v pořádku a nepořádku, v umělém či přírodním prostředí, a hlavně: s rodinou, přáteli, s milovanými lidmi, se psem, a jaké to je bez nich. Trávíme-li většinu času v toxickém prostředí, je jasné, že se nikam neposuneme, nemáme kde čerpat hodnoty. Proto je tak důležité, co děláte a co si o tom myslíte.
Obsah dne
Je naprosto normální, že je náš den seskládán ze šťastných i smutných chvil. Většinu reakcí i obsahu každodennosti však můžeme ovlivnit. Kolik hodin nám zabírají naprosto bezduché činnosti? Kolik hodin strávíme něčím, co nám opravdu do života nijaké hodnoty nepřináší? Je dobré, když umíme odpočívat, ale je rozdíl, když strávíme celý den u televize nebo něco děláme na počítači, když se díváme na zinscenovanou reality show nebo sledujeme dokument, když čteme brak nebo když čteme společenský román, chodíme po bytě nebo jdeme někam ven. Ve všem jsou mírné, ale v konečném důsledku zásadní nuance.
Problémem dnešní doby je prokrastinace. My ty své nádoby dne vlastně neplníme, jsou zahlceny zbytečnostmi. A i když jsem sami se sebou nespokojení, jsou věci, které můžeme pro svou každodennost udělat a nic nás to nestojí. Když si s někým píšeme, je nutné šířit drby nebo rozšiřovat demotivaci? Skutečně dobré slovo ani podpora nic nestojí a když pomáháme druhým, sami se cítíme lépe.
Někdy ani nejde o to, co děláme, ale jak to děláme.
Změnit obsah dne vyžaduje opravdu hodně úsilí, především toho psychického, protože to znamená neustále poznávat sami sebe, přehodnocovat to, co je v našem životě opravdu důležité a zkoušet všelijaké změny. Možná ale kvůli tomu máme těch dnů tolik a pokaždé můžeme začínat znovu. Co opravdu děláme ve své každodennosti? Naplňujeme své potřeby, nebo potřeby někoho jiného? Snažíme se něco dokazovat, obhajovat, nějak vypadat? Podléháme konzumu a tomu, co bychom měli dělat, co bychom měli nosit, s kým bychom měli být, jak bychom se měli chovat?
Bohužel se někdy hodnotíme podle toho, jak nás hodnotí druzí.
Ale když nás soused pochválí, je to skutečně to zadostiučinění života? Nemělo by nám být vlastně jedno, jestli splňujeme sousedské standardy? A dokud nepřestaneme žít v otěžích toho, co se po nás chce, vlastně se neosvobodíme a obsah našeho dne se naplní podle toho, jak ho plní ostatní. Možná se pak staneme nudnými, prospěchářskými, nenaplněnými, ustrašenými nebo povrchními jen proto, že se nezvedneme, nedostaneme odvahu a nedovolíme si naplnit náš den něčím jiným, osobitým, vlastním.
Obsah života
A když nám něco pořád skáče do cesty v každodennosti, čím se vlastně naplní náš život? Stěžováním si na problémy a tím, jak něco nejde. Hledáme vysvobození v dobách, kdy budeme mít více času, více peněz, více lásky, více jistoty, více štěstí... ach bože, nikdy ta doba nepřijde, dokud náš den, naše nyní, nenaplníme tím, jací být chceme. To, jací jsme, není definováno tím, co ještě nemáme a co jsme ještě nedokázali. Hledat důvody, proč nemohu dělat to, co chci, je také jednou z nejčastějších náplní dne, ale kam tohle opravdu vede?
Je to právě hluboká přítomná činorodost, co nás někam posouvá, a ta může probíhat i v naší hlavě.
