Většina z nás vyrůstala ve společnosti, kde je monogamie považována za hlavní a pevný bod každého vážného vztahu. Tradiční představa o vztazích stále vychází z jakýchsi náboženských kořenů, kde je partnerství, potažmo manželství, bráno jako posvátný svazek, jindy vychází i z očekávaných socioekonomických rolí. Nelze však přehlížet liberální vztahový trend, který pokládá za legitimní také nemonogamní svazky. Ne že by nikdy v historii žádné nemonogamní svazky neexistovaly, jen se o nich nemluvilo a byly (a jsou) tabuizovány. Loajalita, zvláště ta sexuální, se i dnes pořád váže k postavení a charakteru člověka, především co se týká soudu společnosti. Dnešní téma mě napadlo, protože volné vztahy vídám kolem sebe čím dál častěji. Může to ale vůbec fungovat?
Co je otevřený či volný vztah
Definici otevřeného vztahu asi nejlépe popíšou ti, kteří chtějí mít dlouhodobé jistoty, ale zároveň vysokou míru svobody. Musím předem poznamenat, že jakousi exkluzivitu ve vztahu, ať už v romantické či sexuální rovině, považuji alespoň v začátcích vztahů za naprostou nutnost k tomu, aby se mezi partnery vyvinula silnější důvěra, dokážu ale pochopit jedince, pro něž je kontrola nad vlastním životem i neomezená vztahová svoboda něčím, přes co nejede vlak.
Přestože se tak ve vážném vztahu může zdát dělení se o partnera či partnerku s někým dalším pro mnohé nepředstavitelné, je nutné brát v potaz to, že vztah dvou lidí a vytyčené hranice je vždy otázkou vzájemné komunikace a dohody a nepřísluší nikomu dalšímu mluvit do něčeho tak osobního.
De facto cokoliv, co ve vztahu vyhovuje oběma partnerům, co ani jednomu nevadí a nikomu neubližuje, není zakázáno.
Důvody, proč vznikají otevřené vztahy
Představa otevřeného vztahu je často spojená s potřebou nezávaznosti, ale s ní to většinou paradoxně až tolik nesouvisí. Motivace samozřejmě může vycházet z toho, že se partneři nechtějí vzájemně vlastnit, omezovat nebo chtějí darovat jeden druhému svobodu, není to však o tom, že by se k sobě vůbec nevázali. Když se k sobě lidé nijak nevážou, vlastně o vztah ani tak nejde. Jedním z mýtů tak je, že otevřený vztah navrhují především ti, kteří se nechtějí vázat a cítit cokoliv závazného ke komukoliv.
Naopak, lidé, kteří do takových vztahů vstupují, mívají vztah založený na důvěře, upřímnosti i komunikaci, která je k takovému řešení dovedla. Partneři se dohodnou, že pro ně monogamie tak úplně není a důvody pro to mohou být velmi specifické – od sexuálního nenaplnění (přestože vše ostatní je funkční), nudě v dlouholetém manželství, dovolování poznat něco nového, vlastně včetně sebe samých.
K otevřeným vztahům nedochází jen tak, jsou většinou výsledkem dlouhodobého přemýšlení o tom, co ve vztahu způsobuje nespokojenost. Lidé zažívají v dlouholetých vztazích širokou škálu pocitů od stereotypu, pocitu, že jim něco schází, něco důležitého neprožili, nevyzkoušeli nebo se cítí nějak nenaplnění. A samozřejmě je to krok velice riskantní, který v konečném důsledku může i celý vztah zničit.
Důležité tedy je, že s tím oba partneři souhlasí a navození intimního vztahu s osobou mimo daný vztah není bráno jako nevěra. Koneckonců právě hranice toho, co je a není nevěra je jedním z klíčových bodů, který by se měl vyjasnit v jakémkoliv vztahu.
Úskalí a pravidla volných vztahů
K základní otázce: Mohou takové vztahy fungovat? Ano, vím o takových. Zároveň je u nich naprosto zásadní, aby dohoda byla oboustranná. Otevřené vztahy, kde chce volnost pouze jeden z partnerů, zatímco druhý si žádá exkluzivitu, jednoduše fungovat nebudou. Možná jeden z partnerů ustoupí a bude se snažit vše odpouštět, ale jde vesměs o formu citového vydírání.
Pokud by takový vztah měl vydržet, je důležitý vzájemný respekt a naslouchat svým přáním. Je zde nutný předpoklad, že původní vztah, do něhož se partneři chystají vložit vztahy nové, chtějí oba zachovat, vidí v něm budoucnost, vzájemnost a společný zájem, nikoliv jenom něco, co vlastně přestalo fungovat, ale není zde síla to razantně ukončit.
Je tedy vidět, že ať se člověk snaží budovat jakýkoliv typ vztahu, bez některých pravidel souvisejících s důvěrou, komunikací a upřímností se pro jeho fungování neobejde. V otevřených vztazích lidé nejčastěji musí rozlišovat emocionální a sexuální složky vztahu, tedy zda si povolí pouze sex s jinými lidmi (a také jeho podoby, jaké praktiky jsou v pořádku či nikoliv), nebo i další citový vztah – tak vzniká třeba polyamorie. Vztahová otevřenost je ve stereotypním myšlení spojována hlavně se sexem, ale nezapomínejme na ty, kteří chtějí spíše city sdílet s více lidmi, zatímco sex s nimi provozovat nemusí.
Zásadní ujasnění by mělo přicházet také v ohledu, s kým je možné otevřený vztah vést. Má daná osoba být známá, nebo cizí? Mají být všichni zadaní, nezadaní nebo také v otevřeném vztahu? Může jít vůbec o vztah fyzický, nebo jen virtuální, případně o sexting? Může být další osoba stejného pohlaví? Měla by bydlet v blízkosti, nebo naopak spíše daleko? A může tato osoba do vztahu vstoupit pouze jednou, nebo i víckrát? To všechno jsou důležité otázky, které by měly být předem zodpovězeny.
Hledání vyváženosti
Nikdo z nás se nenarodil s příručkou na vztahy a teprve během nich poznáváme, co funguje a co ne. Důležité je si také říct, jak moc transparentní by takové vztahy měly být. Některým párům nevadí zcela sdílet své mobilní telefony, jiné to berou za nepřekročitelné narušení soukromí. Někteří nechtějí slyšet o tzv. úletech, jiní chtějí znát všechny podrobnosti. Míra sdělování je tedy další otázkou k řešení.
Jak už jsem psal v článku o nevěře, osobně se domnívám, že úplná otevřenost a upřímnost k vážnému vztahu patří, byť je jakkoli nepříjemná.
Tahle vyváženost je samozřejmě zejména kvůli možné žárlivosti. Otevřeným vztahem se sice vzdáváte vzájemné exkluzivity, nikoli však úcty a respektu. Je nejspíš přirozené, že když bude jeden z partnerů raději trávit více času jinde než doma, vyvstane minimálně špetka žárlivosti. Přeci jen všichni se chceme cítit pro někoho výjimeční. V otevřených vztazích neznamená původní vztah jakkoli odstřihnout nebo se přestat snažit o něj pečovat. Je přeci vytvořený právě na základě toho, aby v něm bylo oběma lépe.
Je otevřený vztah pro vás?
Pochybnosti jsou zcela namístě a před otevíráním vztahu je nutné podrobně zvážit, zda pro vás takový vztah je. Když jsem nad tím třeba přemýšlel já, došel jsem k názoru, že pro mě zkrátka jako demisexuála není, ale nedělám si iluze a je mi jasné, že ve vztazích, jež mám možnost pozorovat kolem sebe, existuje polygamie v různých formách a v četném zastoupení. Neodsuzuji lidi za volné vztahy, mají to prostě jinak nastavené a kdo jsem já, abych někomu vnucoval svůj model funkčního vztahu (podle mého vidění světa). Zároveň si myslím, že obvykle na tohle téma přijde řeč až během případné vztahové krize, není to zkrátka nic spontánního a má to své důvody.
Věřím tomu, že vztahové problémy by se měly nejdříve řešit pouze uvnitř vztahu. Někdy se zdá být snadné ventilovat je venku, před přáteli, stěžovat si... ale ono to vyslovení a praní špinavého prádla na veřejnosti nikdy moc nefungovalo. Proto bych otevřené vztahy nikdy nedoporučil tam, kde si jimi člověk nepřipadá jistý. A když už se něco takového stalo a začne se pociťovat odcizení místo sounáležitosti a diskomfort místo pocitu osvobození, nikdy není pozdě na to dát od takové mimovztahové zkušenosti ruce pryč.
Bohužel často vyhrává neochota něco nahrazovat, než se to snažit opravovat. V dnešní době je velice jednoduché problémy pouze posílat jiným směrem. Otevřený vztah nikdy nebude odpovědí a náplastí pro vztah s nefunkčními základy. Má sloužit spíše k naplnění potřeb, které v daném vztahu z nějakého důvodu nemohou být realizovány, ale nejsou důvodem k jeho úplnému ukončení. Jestliže už rozbitý vztah otevřete, přijde jeho konec, to je třeba si uvědomit. Je pro osoby, které nežárlí, jsou sebevědomé, neohrožené, silné a svým způsobem flegmatické. V něčem mají můj obdiv a v něčem vlastně lítost.
