Osobně jsem úkoly, které plní literatura, rozděloval vždy na pouhé dva. Jedním z nich je čtenáře poučovat, případně ho nějak vychovávat, rozvíjet jeho osobnost či fantazii nebo o něčem jednoduše informovat. Tím druhým úkolem je čtenáře pobavit. K této funkci jsem přisuzoval i všemožné estetické požitky, relaxační uvolňování nebo nejrůznější absurdity. Stále víc ovšem sám se sebou polemizuju, zda by měla být literatura také angažovaná. V literární kritice existují tábory příznivců i odpůrců angažovanosti. Jisté je, že většina nejvlivnějších kanonických děl vždy nějakým způsobem angažovaná byla.
Angažovanost při psaní
Vymezení angažovanosti v literatuře samo o sobě není moc snadné. Při psaní se autor téměř vždy nějakým způsobem angažuje, respektive má povětšinou nějaký cíl, za kterým směřuje a chce čtenářům něco tendenčně předávat. Angažovanost při psaní znamená zaujmout nějaké stanovisko, které bychom chtěli čtenáři předat. Pak je samozřejmě zapotřebí rozeznat, zda jde o pouhé autorské představení určité ideologie, anebo jde čistě o propagandu.
Ve Slovníku literární teorie z roku 1984 se dočteme, že angažovanost v literatuře poznáme podle vědomého příklonu tvůrce k určité ideologii a záměrné umělecké práce z jejího hlediska. Z toho bych vytáhl slovíčko "záměrné", které nám říká, že hlavním záměrem autora není umělecká činnost, kterou by chtěl čtenáře hlavně poučit nebo pobavit, ale chce ho nějakým způsobem přetáhnout na svou stranu. Takové pojetí je tedy spjato často s politickou stranou nebo politickou ideologií, případně náboženskou. Osobně ale na angažovanost raději pohlížím obecněji, tedy tak, že autor zkrátka chce čtenáři nabídnout svůj pohled na věc.
K angažovanosti se autoři uchylují zejména v dobách, kdy vyjadřují nespokojenost s nedostatky doby. To vidíme nejvíce zejména na kritice politické garnitury. Jindy jsou spisovatelé zkrátka nespokojení s nějakými hodnotami a ideály, které nekorespondují s realitou. Můžou sem patři třeba pocity krize v mezilidských vztazích, společenské sounáležitosti, ohrožení či odcizení se od světa. To je častý znak například existenciální literatury.
Propagandistická a tendenční literatura
Chceme-li něco propagovat, píšeme něco na objednávku, už bych takové dílo řadil spíše k PR a marketingu. Osobně takové knihy považuji za braky, tendenčnost a stranickost je v nich poznat. Taková díla se vás snaží přesvědčit o tom, koho máte volit, kdo je největší spasitel nebo které firmy a produkty jsou ty nejlepší. Věřím, že se shodneme, když řeknu, že je tento žánr od krásného umění poněkud vzdálený. V rubrikách o tvůrčím psaní často připomínám, že psaní je nejlepší, když člověka baví a dává do něj kus sebe, a do této skulinky se tendenční a propagandistické psaní prostě nevsune.
Zároveň ale jen těžko napíšeme dílo, kde by se nijak nepromítly naše vlastní světonázory. Knihy jsou často angažované, aniž bychom si to uvědomovali. Utvrzují určitý status quo společnosti, pro autory mohou sloužit jako autoterapie, skrze kterou se vypovídají a něco kritizují, hodnotí či sami sebe utvrzují. A tím i ostatní.
Jsme neustále vyzýváni k angažovanosti, abychom se svými životy něco dělali.
Osobně tedy nepovažuji angažovanou za jakkoli méně hodnotnou, pokud není hloupě vnucující a dotěrná. Tím chci říct, že je naprosto v pořádku znát autorovy názory a postoje, vidět jinou perspektivu nebo se s ním klidně ztotožnit. Miluju pocity při čtení kontroverzních témat, kdy si řeknu, že s takovými a takovými názory souhlasím. Často si tím třídím svůj vlastní žebříček hodnot a postojů. A existují knihy, které záměrně představují zcela odpuzující ideologii (například Orwellovo 1984), jen aby čtenář sám pochopil, v čem je takový svět špatný. Taková tendence a angažovanost je pak prvkem, který může měnit myšlení lidí, aniž by komukoliv vyloženě sloužila.
Měla by být literatura angažovaná
Když si to tak vezmeme, v životě se neangažovat je celkem nemožné. Jsme obklopení neustále nějakými výzvami k tomu, abychom zaujímali postoje, abychom něco dokazovali, někoho přesvědčovali ať už o sebehodnotě nebo hodnotě našich názorů. Angažovanost patří ke každé osobnosti, která nechce jen tiše pozorovat, nebo k autorům, kteří nechtějí jen podávat zprávy o tom, jak se věci dějí bez jakéhokoli emočního zabarvení.
Ideologie bývá v literatuře často kritizovaná, ale to je možná proto, že má zbytečně negativní konotace spojené právě s komunistickým režimem a nejrůznějšími propagandistickými díly, která nepřipouštějí mnohoznačnost interpretace, tedy nedávají čtenáři moc na výběr, co si má myslet, ale spíš mu jen říkají, co by se mělo. Jakýkoli text, který říká, co bychom měli a neměli dělat, koho bychom měli a neměli poslouchat, číst nebo pozorovat, je přinejmenším dosti podezřelý a svým způsobem nebezpečný z hlediska toho, že se nás obvykle snaží vystrašit vidinou toho, co by se mohlo stát, když nebudeme dobře poslouchat.
Podle Theodora Aderna by si měla literatura zachovat ideovou mnohoznačnost, respektive neslužebnost. Tím odlišuje angažovanost od propagandy, která neslouží veřejnému zájmu a již není uměním. Piorecký na Adorna navazuje tím, že angažovaná poezie se neredukuje na sdělování idejí, ale inspiruje k jejich vytváření nebo k zaujímání postojů k sociálním skutečnostem, na které ukazuje.
Angažovanost samotná na škodu není, vždy jde jen o to, jak ji spisovatel použije. Je-li například postava v románu politicky angažovaná, je zde již určitý čtenářský odstup, než když je nám vyloženě přednášeno, jak máme přemýšlet. Neexistuje totiž správný způsob, jak by měl čtenář o díle přemýšlet. Všichni jsme psychofyzické osobnosti, kterým může jeden příběh sednout a jiný hodíme do krbu.
Je tedy naprosto v pořádku a vlastně i žádané nastolovat témata, zaujímat postoje, stavět se proti něčemu, sdílet autorské představy o světě, polemizovat o nich, předkládat je čtenářům. Společenské romány jsou toho plné. Zabývají se kritikou společnosti, životní filozofií nebo sociálním cítěním a nijak jim to neubírá na autentičnosti nebo estetičnosti. Naopak tím podrývají nejrůznější stereotypy a dopomáhají k hlubšímu zamyšlení. A právě hlubší myšlenky jsou často tím, podle čeho čtenáři soudí to, co jiní napíší. Buďme angažovaní, nebuďme otroci propagandy.
