O nesmrtelnosti aneb jaké to je nikdy nezemřít

 

Nesmrtelnost, neboli věčný život, může být chápána ve dvou rovinách – ve fyzické a abstraktní (spirituální, duchovní, filozofické, náboženské). V medicíně se smrt člověka ztotožňuje s mozkovou smrtí, je zde však určitý předpoklad, že život by mohl pokračovat, pokud by se po tělesné smrti zachovalo lidské vědomí. Nesmrtelnost se tedy pojí převážně se schopností vnímat (slavné Descartovo "myslím, tedy jsem") než se schopností udržovat naživu naše fyzické tělo, bití srdce či funkční mozek. Technologie, které by dokázaly obnovit jsou dnes pouze hypotetické, zajímavé je ovšem přemítat o jejich smyslu.

 

Fyzická nesmrtelnost

 

Mýty o fyzické nesmrtelnosti se šíří po celá staletí. Patří sem nejrůznější metody alchymistů, jak připravit elixír nesmrtelnosti, kámen mudrců, Svatý grál, symbol nesmrtelnosti v podobě hada, bájného Fénixe nebo mýty o fontáně mládí. Lidstvo sní o fyzické nesmrtelnosti odpradávna, souvisí s omládnutím, krásou a celkovou vitalitou, která činí život snesitelnějším.

 

Naše těla jsou uzpůsobena k umírání, umíráme každou sekundou našeho života. Faktem je, že na první pohled úžasná schopnost a zbožné přání nesmrtelnosti se pro člověka může stát tím největším prokletím. Fyzická smrt a její tajemství nese svůj extrémně důležitý význam – nutí nás žít. Strach ze smrti nutí člověka něco dělat, někým se stát, něco poznávat. Učí ho opatrnosti, ale zároveň potřebě riskovat a nalézat věci, které smrt překonají.

 

Ať chceme, nebo nechceme, nebyli jsme stvoření k tomu, abychom žili navždy. Zároveň nám byla dána svobodná volba ohledně toho, jak se svým časem na téhle planetě naložíme. Jsme tu jen na návštěvě, je to náš život na skok.

Co se dnes zdá nemožné, může být však otázkou budoucnosti. Člověk možná nedokáže překonat nástrahy fyzické nesmrtelnosti, neboť vše ve známém vesmíru je odsouzeno ke stárnutí a proměnám, možná to ale k nesmrtelnosti nebude potřeba. S technologickým pokrokem se můžeme dočkat s vyšší pravděpodobností toho – jak to ostatně můžeme sledovat ve vizionářském seriálu Black Mirror – že z našeho těla utečeme. Přeneseme své vědomí někam jinam. Možná do stroje, možná do jiného těla, možná do virtuální reality, kde již můžeme věčně pobývat. Otázka je: opravdu to chceme?

 

"Miliony lidí touží po nesmrtelnosti, přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší." Susan Ertz

Autorská nesmrtelnost

 

Zvláštní druh nesmrtelnosti je nesmrtelnost autorská, o níž se snaží umělci po celém světě. Její smysl tkví v tom, že člověk se stane nesmrtelným skrze své dílo, myšlenky nebo historický vliv. Zkrátka se na něj nezapomene. Autor promlouvá k lidem navzdory času i místu, putuje do myšlení současných mozků, zatímco jeho fyzický mozek už dávno zemřel.

 

"Dělte se o svou zkušenost. Je to cesta, jak dosáhnout nesmrtelnosti." – Dalajláma

Milan Kundera, jehož román Nesmrtelnost mě inspiroval k tomuto článku, rozděluje nesmrtelnost na malou a velkou. Při malé člověk žije ve vzpomínkách lidí, kteří ho znali. U velké nesmrtelnosti autor žije i ve hlavách lidí, kteří se s ním osobně nikdy nesetkali. Nesmrtelným se ale nemusí stát pouze autorské dílo, ale i autorský životopis.

 

 Některé osobnosti historie jsou uvěznění v nesmrtelnosti, protože se s jejich obrazem dodnes všemožně manipuluje. Skrze citáty a mediální zkreslení se pak stane, že obraz nesmrtelného autora už nemá nic společného s tím, kým autor skutečně byl. Je zkrátka zdeformován lidovou slovesností, přeformulován, nekonečně interpretován, kopírován, dokud není zcela vyždímána veškerá jeho autentičnost.

 

Nesmrtelnost ve filozofii

Ve filozofii je smrtelnost a konečnost života jedním ze základních témat, souvisí se smyslem života i s tím, co se stane po smrti. Smrt ve filozofii figuruje jako neodvratný a vlastně spravedlivý prvek života veškerého života. Obzvláště fyzická smrt je neodvratná, souvisí s postupných chátráním těla, stárnutím a zapojením se do jakéhosi přírodního koloběhu života. S nesmrtelností či s věčným královstvím nebeským pak pracuje spousta náboženství. 

 

V náboženství se smrtí rozumí jakýsi návrat k Bohu, což může být metaforou i třeba pro panteistické pojetí, kdy se Bohem rozumí vše kolem nás nebo přírodní řád. Navracíme se zpátky do kořenů země, obracíme se v prach, z něhož jsem vzešli.

Pro mě nejzajímavější je koncept věčného života, v němž smrt funguje pouze jako transformace reality. Je to trochu podobné reinkarnaci. V okamžiku smrti člověk neumírá ve smyslu naprosté nicoty, ale stěhuje se jako energie či duše do jiné formy, možná i nějaké alternativní realitě, kde pokračuje ve svém poslání. Toto poslání si duše určuje sama, vytváří si k tomu iluzorní světy, v nichž poznává něco, co nemůže poznávat v žádné jiné formě, na žádném jiném místě i v žádném jiném čase.

 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.