Rozhodnutí na konci života aneb je eutanazie správná?

 

Kdysi dávno jsem napsal krátkou povídku, kterou jsem následně zakomponoval do své druhé knihy Životy na skok. Byla o chlapci, za kterým přišla Smrt. Zželela se ovšem nad jeho mládím a darovala mu smrtící růži. Když ji chlapec někomu do tří dnů daruje, daná osoba zemře místo něj. Chlapec se dlouze rozmýšlel, komu by dal růži přičichnout. Nejdříve plánoval, že smrtící růži předá někomu zlému, ale pak si uvědomil, že na to nemá svědomí. Bál se rozsoudit, kdo může umřít a kdo ne, a tímto přemítáním ztratil první den. Druhý den se rozhodl, že růži daruje tomu, kdo zemřít chce. Málem ji dal sebevrahovi, který chtěl skočit z mostu, protože prý neměl důvod žít. Místo toho ho ale přemluvil, ať neskáče. Člověk má totiž vždycky důvod žít, když se dokáže starat sám o sebe. Třetí den už to s chlapcem vypadalo bídně a byl smířený, že k růži přičichne on sám, ale tak příběh neskončil. Růži daroval ženě v nemocnici, jejíž duše se stala vězněm těla, žila v ponížení a bez vyhlídky prožít život bez tělesné i psychické bolesti. Ta růže znázorňovala vysvobození eutanazie.

Co je eutanazie

Eutanazie je vědomé ukončení života na přání trápící se osoby. Někdy bývá označována jako smrt z milosrdenství nebo ze soucitu, jindy jako asistovaná sebevražda. Sebevražda je však něco jiného. V případě eutanazie si pacient uvědomuje, že jeho život došel z praktického hlediska ke svému konci, není již schopný jej jakkoli naplňovat, zbývá mu nekončící tělesná a psychická bolest. Kromě toho jsou v takovém stavu pacienti často zcela závislí na druhých osobách, připadají si jako přítěž a ztrácejí svoji důstojnost. Tito lidé se nesnaží ukončit aktivní život, ale život, který je z medicínského hlediska stejně na svém sklonku a jeho udržování vede spíše k působení bolesti.

 

Mezi eutanazii a asistovanou sebevraždou je rozdíl v tom, že při eutanazii napomáhá ke smrti jiná osoba, kdežto u asistované sebevraždy vykonává akt pacient sám například vypitím nápoje. Lékař zajistí prostory, dohled a postará se o tělo. Dnes je legální například ve Švýcarsku, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, Kanadě a některých státech USA.

 

V naší společnosti jsme velmi tolerantní například k otázce uspávání zvířat, která trpí, u lidí však neustále narážíme na etické, morální, ale i legislativní problémy související se zneužitelností. U nás je tedy usmrcení na žádost pacienta bráno stále jako vražda. Nechci zde dávat naprosto jasné stanovisko, zda je eutanazie dobré či špatné řešení. Dokážu se však z hlediska empatie natolik vcítit do situace, že bych měl nezvratné důkazy o tom, že se můj život chýlí ke konci a přirozeně bych chtěl, aby tento přechod nebyl vlekoucí se, bolestivý a nedůstojný.

 

 

Horší než smrt

 

Existují případy, kdy se člověk dostane do situací, které jsou horší než smrt a jsou ekvivalentem dlouhodobého utrpení. Zvláště nemoci postihující mozek pak mohou působit, že se z vás pomalu vytrácí člověk, kterým jste. Stává se z vás někdo jiný, často neschopný zdravého úsudku, trpící ztrátami paměti, ale i základních komunikačních dovedností. Osobně vidím přijatelnější zemřít ve vědomí sebe samého, se svými vzpomínkami a důstojností než pomalu ztrácet sebe a měnit svůj obraz i v očích druhých. 

 

Člověk přirozeně nechce trpět a nechce, aby ho viděli trpět jeho blízcí.

V jednu chvíli si tak člověk může skutečně položit otázku: "Je nutné, abych poslední dny či měsíce svého života prožíval jen bolest a ponížení?" Věřím, že odpověď musí být zcela individuální. Hodnota života a jeho hodnocení je zcela závislé na nás samých. Věřím však tomu, že ať už dospějeme k jakékoli odpovědi (sami pro sebe), bude správná. Neexistuje zde něco jako špatná odpověď, protože se váže na to, co znamená dobrý život a jaký smysl nám dává utrpení. Pro některé lidi například v ortodoxní křesťanské tradici znamená vykoupení před posmrtným životem, je součástí jakéhosi očištění.

 

Filozofie smrti

Otázka eutanazie se jako spousta témat ohledně smrti pojí často s filozofickým pohledem na život. Někteří vnímají kvalitu života natolik zásadně, že pro ně nehraje důležitost věk dožití, jde o lidi, kteří se věnují například adrenalinu a potřebují žít naplno. Když pak přijdou o možnost aktivního prožívání života v důsledku vážné nemoci, ztrácejí v něm smysl. 

Tohle píšu se vší úctou k paliativní péči, která je dnes již na tak vysoké úrovni, že pacient může prožít poslední dny bez fyzické bolesti. Obdivuji paliativní péči a její možnosti ulehčit lidem od bolesti. Jsou tu však také individuální přání pacienta ohledně délky a způsobu umírání.

Řekl bych, že filozofické rozjímání nad smrtí je často velice tabuizované, přestože se jedná o každodenní a přirozenou součást lidské společnosti. Život se bere za posvátnost za všech okolností a akty směřující proti němu jsou označovány za hříchy, přestože jde o akt milosrdenství nebo úlevy. Sám považuji život za zázračný a jsem každým dnem vděčný, že mám možnost jej prožívat, co kdybych ale jednoho dne tuhle možnost ztratil a moje duše by se stala vězněm vlastního těla? 

 

Nemám strach ze smrti, ale mám strach z toho, že bych ji celé dny, týdny, měsíce nebo dokonce roky vyhlížel. Smysl smrti je právě v tom, že nám ukazuje pomíjivost a kvalitu života. Ačkoli se říká, že to poslední, co umírá, je naděje, možná je někdy naděje právě ve smrti. Taktéž se říká, že královská smrt je rychlá a ve spánku. Když už člověk umírá, možná by tedy měl mít volbu, jak dlouho by to mělo trvat.