Stejně jako ve většině mých článků vám i dnes, drazí čtenáři, nepovím nic nového, spíš si jen připomeneme to, co už dávno víme. Věřím totiž tomu, že životní filozofie se rozvíjí skrze náš vnitřní monolog, ve světě v našich ideálech, které pouze promítáme kolem sebe. Naše myšlenky, pocity, vnitřní slova nebo hodnoty zabarvují svět kolem nás dle zásad subjektivního idealismu.
Věci kolem nás
Zkusme přijmout fakt, že svět není nahodilý a je celkem chytře uspořádaný podle toho, abychom se z něj učili nebo díky němu rostli. Tahle základní myšlenka nám připomíná, že věci kolem nás mají symbolickou hodnotu, a to především takovou, kterou jim sami dáváme. Vyústí z toho poznání, že ani lidé, kteří vstoupí do našich životů, na naše myšlenkové dveře nezaklepou zbůhdarma, ale přicházejí proto, abychom se od nich něco naučili.
Ze všech situací, lidí i věcí se lze něco naučit. Stačí se dobře dívat.
Pravdou je, že do věcí kolem sebe projektujeme sami sebe. Jsme jako filmová promítačka, co vysílá světlo a stíny, vytváří různé obrazce a scénáře, které se mohou všelijak interpretovat. Vyprávíme svoje příběhy a často si myslíme, že všechny ty věci okolo nejsou jen iluzorní hra světla a stínů, ale že je to jen náhodně poskládaná materie, kterou považujeme za samozřejmost. Je to zajímavé – svět kolem nás je sestaven nesčetněkrát lépe než ta nejsložitější stavebnice lego, a stejně máme tendence přehlížet to.
Co se tedy učit
Věci, lidé, situace – to všechno nás učí, a nejvíce nás učí to, co vidět nechceme. Náš pohled a zaměření je to, co formuje naši osobnost, jsme neustále v procesu formování a změny, pokud se nerozhodneme přehlížet všechny signály a přestaneme se chtít cokoliv učit. Tak vzniká jakási povýšenecká lhostejnost, kdy člověk rezignuje na svět, který tu pro něj byl postaven. Ano, je tu pro nás samé, jinak bychom v něm nemohli přežívat.
Mnohdy si myslíme, že to nejsme my, kdo by se měl učit, že by se měly naopak poučovat věci nebo lidé kolem nás. Předáváme vlastní odpovědnost za naše vnitřní promítání na ostatní. Promítáme svůj chaos na vnější svět a někdy se divíme, že se pak jeví chaotické vše kolem nás a připadáme si jako oběti. Je totiž celkem snadné svalovat vinu a říct si, že kdyby se změnilo vše ostatní, bylo by to lepší. Ale nebylo, protože my jsme ty promítačky, co interpretují svět.
Fádní, ale podle mě pravdivé tvrzení: Svět je zrcadlo. Odráží nás samé. Často záleží jen na úhlu, jak se k němu postavíme. A hodně závisí na tom, jak sami sebe vidíme.
Co se tedy učíme? Dlouho mi trvalo dopídit se k tomu, co svět "chce", abych se naučil. Svět za nic nemohl a vlastně ani nic nechtěl. To, co se učíme, je definovat sebe samé. Potřebujeme poznat sami sebe, svou vlastní pravdu, aby byl náš svět v pořádku. Někdy slýcháme, že nemůžeme pomoci ostatním, dokud nepomůžeme sami sobě. Myslím, že to tak opravdu je. Kdo nezná sám sebe, je plný chaosu, neví co čekat od ostatních, ale hlavně ani sám od sebe. Je třeba se umět na sebe spolehnout, umět se sebou žít tak, abychom mohli do světa projektovat to, co opravdu chceme vidět.
Žít v souladu
Nepředkládám žádný úspěšný návod, jak žít. Nezbavíme svět bolesti, utrpení, smutku nebo zlosti. Emoce nám ukazují směr, bez nich by se nedalo definovat nic. Jsou to právě okamžiky bolesti, utrpení, smutku nebo vzteku, které nám toho ukazují nejvíce. Budou tu vždy, ale jsou to ve skutečnosti pouhé postoje, které před naším zrcadlem pózujeme.
Žít v souladu se světem znamená umět si interpretovat věci kolem sebe, nacházet jejich smysl, místo toho, abychom je ignorovali nebo se od nich odvraceli. Ruku na srdce, před problémy se nedá utíkat věčně a to, co neřešíme, nás v té či onaké formě dožene.
To, že změnit myšlení není snadné, ví asi každý, koneckonců máme na to celý život a neexistují zkratky, ani ty které vyčteme v jakýchkoliv motivačních knihách, co by nás dovedly k cíli, protože tohle není obecný cíl, nýbrž zcela osobní a individuální. A právě proto, že to nikdo za nás nevyřeší, nenajdeme odpověď v té iluzi okolo, ale pouze v naší vlastní interpretaci, za kterou jsme skutečně odpovědní.
Jak jsem psal na začátku, tenhle článek nepřichází s ničím novým, ale slouží jako připomínka toho, že to, co vidíme a jak si to interpretujeme, jsou vlastně dvě různé záležitosti často závislé na naší volbě a odpovědnosti se k daným věcem postavit. To, jak odsuzujeme druhé lidi, věci neříká nic o tom, jak to skutečně je, ale jací jsme my. Možná nikdy neuvidíme svět objektivně, ale na tom až tak nezáleží. Učíme se ho poznávat tak, abychom s ním mohli žít v souladu s našimi vnitřními pohledy.
Svět je zrcadlo a bumerang. Vrací nám to, co do něj vkládáme.
