Lze oddělit osobnost autora od jeho postav?

 

Věnujete-li se tvůrčímu psaní, určitě je vám jasné, že nelze vytvořit umělecké dílo bez nějakého otisku autora. Může to být otisk jeho zkušeností, názorů, víry, politického přesvědčení, momentálního rozpoložení, duševního stavu a tak dále. Mnohem zajímavější je ale podívat se na tuhle problematiku z pohledu čtenáře. Je pro vás autor důležitý, když čtete jeho knihu? Spojujete myšlenky v knize s myšlenkami autora? Jak moc je vlastně spisovatel důležitý v kontextu knihy?

 

 

Postava není autor

 

I v případech, kdy je kniha vyprávěná ich-formou, neznamená to, že je tato postava autorem. Zaprvé, postava může být sice složena z autorových charakteristických rysů, nemůžeme však předpokládat, že postava, byť vypravěč/ka, je autorem. Zadruhé, i kdyby se vám samotný autor snažil vylíčit svůj vlastní život a jeho kniha by se tvářila jako autobiografie, vždy se bude jednat pouze o jeho vlastní koncepci sebe samého. 

Tohle se vám může zdát jako samozřejmost, ale opravdu existují případy, kdy se na základě literárního textu analyzuje osobnost autora. Mnozí řeknou, že nejlepší je autora zcela odosobnit, nic o něm nezjišťovat a uchovat si dojem z díla bez toho, aby se člověk dohledával, jak to doopravdy je. Mělo by tedy platit, že literární dílo nemá s realitou nic společného. Přesto se najdou tací, kteří hledají vodítka. Někdo pálí Harryho Pottera kvůli tomu, co napsala Rowlingová na Twitter, jiní odsuzují dílo Milana Kundery kvůli jeho politického přesvědčení.

 

Ve svém psaní některé postavy inspiruji sebou samým, vlastními zážitky, někdy je píšu i v první osobě, a někteří čtenáři se pak divili, že jsem ve skutečnosti jiný nebo že mám na věci jiný pohled než postava v knize. Často se tedy setkávám s tím, že to, co říká postava v knize, je přisuzováno mně samému. Myslím, že tak může být spousta autorů snadno idealizována.

 

To, že autoři vkládají do svých postav něco sami ze sebe, je velmi častá záležitost. Možná to dodává postavám mnohem větší dimenzi, než kdyby byly zcela smyšlené. Vlastně do každé postavy vkládám něco ze sebe, ale pak jsou pasáže nebo situace, kdy ji třeba odkloním od toho, jak bych se rozhodl sám nebo si začne dělat něco, co sám neschvaluji. Je právě pak zajímavé sledovat, jak si to někteří spojují se mnou jako autorem.

 

 

Obelhávání čtenáře

 

Je čtenář obelháván, pokud je dílo psané tak, jako by skutečně odpovídalo realitě a autorským pochodům?  Sám jsem se už setkal s osobní zprávou, kde mi bylo nepřímo vytýkáno, že něco jiného píšu sem na blog a něco jiného říká postava v mé knize. Na internetové diskuzi, kde se shromažďují autoři všemožných děl, jsem tuhle otázku položil. Většina odpovědí se nesla v tom duchu, že jde o čtenářův problém, pokud nedokáže rozlišit dílo od autora, že by něco takového měl brát autor dokonce jako kompliment, protože vesměs píše autenticky. 

Je důležité umět rozlišovat mezi fikcí a realitou, mezi postavou a tím, kdo o ní píše. To, jak si pojíme dílo s realitou, neznačí tolik o autorovi, jako o nás samých.

 

Musím se proto divit, když jsou někteří mí čtenáři překvapení, že ve skutečnosti nejsem stejný jako třeba hlavní postava v mé knize. Ta je vesměs introvertní, plachá, nemá ráda večírky, zatímco já dokážu vydržet na party až do rána. Není to však o tom, že bych si postavu úplně vymyslel. Je to osobnost, kterou jsem byl, když jsem byl v pubertě, která se časem vyvinula. 

 

 

Kus autora v postavě

 
Žádná z mých postav není mnou, ale každá si nese něco ze mě samého. Některé literární pasáže píšu prostě podle toho, jakou mám náladu. Když se cítím třeba smutně, píšu o tiché, zakřiknuté postavě. Když jsem veselý, píšu o těch extrovertnějších. U nich je to povahový rys, u mě přechodný stav. 

 

Narazil jsem kvůli tomu i na čtenářské zklamání, protože se zdá, že někteří by měli raději moji postavu než mě samotného. To já asi taky, přeci jen moje postavy jsou v lecčem mnohem odvážnější, zajímavější, moudřejší nebo schopnější než já sám. Bohužel jsou to všechno idealizace a byť se budu snažit sebevíc, objektivně sám sebe nepopíšu.

Je celkem děsivá představa, že si třeba někdo s pojetím Andreje Babiše v jeho vlastních knihách spojuje jeho samého.

Takže jen poučení z dnešního článku: Když něco čteme a spojujeme to s realitou, měli bychom si uvědomit, že si tvoříme pouze vlastní názor a interpretaci, možná skočíme na lep hezké fabulaci, ale nikdy to není (úplná) pravda. Můžeme si myslet, že by autor něco takového nenapsal, kdyby to sám neprožil. Můžeme si myslet, že je to vymyšlené, i když je to založené na skutečnosti. Ale co kdybychom raději jen posoudili, jaká je postava, co je smyslem sdělení, zamysleli se nad tím a nechali se unášet příběhem, ať už je reálný, nebo ne?