Dneska bych vás chtěl seznámit s jednou útlou knížečkou, kterou jsem dostal od své úžasné kolegyně z práce. Své poselství nese už na přední obálce v názvu: Žádná setkání nejsou náhodná: poznávání sebe sama skrze druhé. A hned v první větě se dozvíme, že se v jejím kurzu nesetkáme s ničím novým, ale že si připomeneme to, co je nám důvěrně známé. To je podobné, jako když píšu články na zdejší blog. Někdy je potřeba připomínat si věci, které jsou vlastně prosté.
Kay Pollak
Kay Pollak (narozen v roce 1938) pochází ze Švédska, kde se proslavil především jako filmový režisér, producent a vedoucí kursů. Jeho film Jako v nebi měl velký kasovní úspěch a byl dokonce nominován na Oscara. Kromě knížečky Žádná setkání nejsou náhodná vydal také podobnou publikaci s názvem Štěstí není náhoda. Odráží se v nich Pollakova filozofie a víra, že z každého setkání či situace se člověk může něco naučit. V současnosti žije Pollak ve Stockholmu, kde se stará o vydávání naučným knih.
Žádná setkání nejsou náhodná (2008)
Jak jsem psal, kniha je krátká, je možné ji přelouskat během jednoho dne, protože se skládá z drobných rad a úvah, které mají za úkol připomínat prostá moudra týkající se především našich vztahů ke druhým lidem. Přeci jen bych ale vyzdvihl pár zásadních myšlenek, které je skutečně dobré si zapamatovat. Kromě myšlenky plynoucí již z názvu, že od každého člověka se můžeme něco naučit, je zde pravidlo o tom, jak projektujeme své vlastní myšlenky do druhých lidí: Já sám jsem zodpovědný za to, jak se rozhodnu interpretovat to, co vidím. Skutečnost a její koncepce není jedno a totéž.
Mé mínění o jiné lidské bytosti častěji značí to, jaký jsem uvnitř já, než jaká je uvnitř ta druhá osoba.
Znamená to, že naše vlastní problémy často přenášíme na druhé, projektujeme se. Ke konci knihy to Pollak odůvodňuje potřebou lásku a směrem, kterým se člověk při jednání ubírá: buď lásku vysíláme, nebo o ni žádáme. Zlost, arogance, agrese – to jsou vlastnosti, které vykazují nespokojení lidé toužící po určitém druhu přijetí. Často na takové lidi reagujeme negativně, převezmeme jejich falešnou masku a věříme jí, že takoví jsou, čímž jen šíříme jejich vlastní faleš.
Prakticky jakékoli napadení či obviňování druhého člověka vesměs vychází z našich vlastních strachů a projekcí, kdy se snažíme šířit vinu za něco, co jsme si sami interpretovali. Naše myšlenky jsou tvořivé, protože se podle nich chováme.
Člověk, který se cítí dobře, nikdy nemá potřebu na někoho útočit a nemusí nikoho jiného zesměšňovat.
Hlavní poselství se tak točí kolem toho, že naše soudy jsou tvůrčí. Lidé často šíří lži na základě vlastních domněnek, aniž by si uvědomovali za prvé, že neznají odsouzenou osobu v jejím celku, a za druhé, že jejich mínění je pravdivé zvláště jen pro ně samé, proto víc vypovídá o tom, kdo soudí. Člověku tyto větu přinesou zvláštní úlevu, protože mu to připomene, že to, co o něm vykládá nebo si myslí někdo další, neznamená, že takový je. Je to jen jedna z mnoha interpretací v zásadě odlišná od té naší. Proto je tak důležité rozhodovat se dle sebe bez ohledu na mínění ostatních, protože jen my známe svou pravdu.
Mám sklon vysmívat se a napadat své okolí tím, co sám v sobě zapírám a potlačuji.
Odsuzováním druhých tak říkáme mnoho o sobě. Vlastně veškeré naše interpretace vypovídají o tom, jak se díváme na svět kolem nás, a tyto myšlenky samozřejmě ovlivňují celý náš život. Kay Pollak k tomu říká, že každá myšlenka, která nás napadne, vytvoří záznam v našich buňkách. A vždy připomíná zodpovědnost, kterou máme za naše vlastní myšlenky.
