Psychofilm Slunovrat pálí nejen tím, že slunce nikdy nezapadne

 

Slunovrat patří do série podivných filmů, které zde s oblibou doporučuji, protože se svým diváckým zážitkem dokážou dostat člověku pod kůži. Filmařina Ariho Astera pro mě byla premiérou, ve které světlo hrálo jednu z nejsurovějších rolí. Určitě si vzpomínáte na filmy, které jste si neužili, protože se všechno odehrávalo ve tmě a sem tam vyskočil bubák, který vás měl polekat. Takový Midsommar určitě není, ten vás poleká zcela jinak. 

 

 

Slunovrat (ČSFD 67 %) 

Ocitáme se v prosluněném Švédsku, kde slunce prakticky nezapadá, v překrásné krajině plné barevných květin, mezi nimiž tancují veselí lidé. My si ale skrze hlavní hrdinku můžeme uvědomit, že nezáleží na místě, kde se nacházíme, ani na opiátech, kterými se snažíme zapomenout na minulost, záleží jenom na tom, co skrýváme uvnitř sebe a tyto démony taháme všude s sebou, dokud se jich prostě nezbavíme. Hrdinka Dani se stává součástí jakéhosi rituálu, který by jí měl osvobodit od dávného traumatu. Taková je interpretace, kterou jsem si z filmu vzal já, ale věřím, že mnohé z vás zaujmou zcela jiné věci.

 

Nechci předávat falešná vodítka, proto rovnou řeknu, že přes poměrně klasicky dramatický začátek, kdy se řeší nefunkční vztah Dani a Christina, kteří si k sobě snaží hledat cestu, se film zhruba od poloviny změní v něco, co opravdu není pro slabé povahy. Poté, co se s přáteli vydají do krajiny zalité sluncem, začne něco jako psychologický rozbor rozpadajícího se vztahu, který nás zavede do naturalistického extrému.

 

Vítání slunovratu se nestane krásnou podívanou, ale silně znepokojující, možná až hororovou ukázkou toho, jak může vypadat symbolická rozervanost nejen vztahu, ale i psychiky, jež se vyrovnává se ztrátou, se kterou se možná ani vyrovnat nejde.

Se symboly si snímek umí hrát bravurně. Náznaky toho, co se chystá, vidíme od samého začátku. Všichni vědí, že tady něco nehraje, jde z toho husí kůže, ale přesto je to tak těžké pojmenovat, když se všichni baví a usmívají. Cítíte ale nevyhnutelnost něčeho špatného, minimálně rozchodu hlavní dvojice, do níž se čím dál více dostává jakási vtíravá energie zvenčí v podobě malé pohanské komunity – vesnice Hårgy, která funguje podle starých pořádků a tradic, jež skupina turistů narušuje a vytváří v ní tak kontrast americké povýšenecké společnosti a jakéhosi evropského venkovského folkloru. Postupně se však kultury smíchají a svým způsobem zapadají do předem stanoveného vzorce, který jsme od začátku tak těžko luštili.

 

Možná právě nejasná interpretace ústředního tématu je jedním z hlavních přínosů Slunovratu. Směs motivů je vtahující, i když nejasná, a děsivá je i autentičnost, s jakou vám vše režisér naservíruje.

 

Smyčce, bílé hábity, tance a neustále napjatá atmosféra, co bude dál, začne děsit více než to, na co jsme zvyklí u hororového žánru. Je to přesně ten typ znepokojení, který vytváří umělecké filmy, jež ve vás rezonují ještě dlouho po zhlédnutí. Tenhle film vám zprostředkuje nezvyklý originální prožitek. Pokud už jste zhlédli jiné mnou doporučované filmy jako matka!, Melancholia nebo Asi to ukončím, nejspíš už tušíte, o jaké atmosféře mluvím.

Nevíte, na co se podívat a chtěli byste tipy na něco, co má hloubku? Nakoukněte také do rubriky Filmy a seriály, kde je spousta doporučení.