Nejspíš mě zachytil záchvat literárního snobismu, když jsem se pustil do filozofie Friedricha Nietzscheho, čehož jsem později docela litoval, ale kupodivu knihu neodložil. Se Zarathustrou jsem strávil dlouhé měsíce a snažil se prokousávat jednotlivými kapitolami, abych později zjistil, že to jeho "nejlepší" dílo mi vlastně z mnoha důvodů nemá co předat kromě toho pomyslného odškrtnutí si, že jsem to přečetl. Dílo bych tedy nedoporučil každému, ale když už jsem tuhle výzvu splnil, chtěl jsem, aby nepřišla vniveč alespoň v podobě blogové reminiscence.
Friedrich Nietzsche
Autor je považován za jednoho z největších filozofů 19. století, žil v letech 1834–1900. Německý teolog a filolog již ve 24 letech získal profesuru. Jeho díla jsou zjevně ovlivněna existencialismem, ale i romantismem a starou antickou filozofií. Zvláštní éry jeho života se v dílech spojují, i když na první pohled k sobě moc nezapadají. Tak pravil Zarathustra je jakýmsi svědectvím jeho cestě po získání poznání a moudrosti, nicméně kromě hledání pravdy se uchyluje často spíše do pesimismu a nemožnosti poznání, odvrací se od zbožnosti a prohlašuje, že Bůh je mrtev. Možná že jeho antináboženský tón je to, čím se proslavil.
Ovlivněn byl osobnostmi jako Schopenhauer, Strauss či Fauerbach. Je spojován s ideologií takzvaného nadčlověka, která byla zneužita fašistickým režimem, nicméně bývá spíše mystifikována. Autor odmítal nacionalismus a jeho myšlenky vedou především k individualismu, tedy k tomu, že každý by měl nacházet svou vlastní cestu, což se k unifikovaným ideologiím moc nehodilo. Ve své době jeho odmítavý náboženský postoj vyvolával spíše pohoršení a uznání se mu dostalo až později. Vlastně bývá prohlašován za jednoho z největších géniů a jeho knihy se řadí do kánonu těch, které ovlivnily dějiny.
Tak pravil Zarathustra
Kniha byla napsána v 80. letech 19. století, ale při jejím komplikovaném čtení se může zdát, že jde o nějaký starobylý traktát s prvky sociální kritiky a teorií o mravnosti, estetičnosti a dekadence. Nietzscheho poetický jazyk nás navede k mnoha různých interpretacím, v nichž se člověk jednoduše ztratí. Nicméně je zde namístě poklonit se překladateli Otakaru Fischeru za zcela jistě nelehkou práci. Opěrnými body knihy jsou odmítání křesťanské morálky, myšlenka nekonečného přírodního opakování, hledání vyššího já nebo nejlepší verze sebe samého.
Právě postava Zarathustry se nabízí jako samotný Nietzsche. Zarathustra je v díle až otravně zvelebován, oslavován a vyzdvihován jako ten nejmoudřejší prorok, jenž nešetří kritikou a všichni, které při svém putování potkává, jeho poetická a vesměs i patetická slova odkývají. Pokud nejde o to, že autor až narcisticky velebí sám sebe, pak minimálně nosí myšlenku Zarathustry jako svého superega, které dokázalo to, co on nedokázal. Toto superego se skrývá v legendách o perském radikálním prorokovi z 6. století před naším letopočtem. Právě v souvislosti se Zarathustrou vzniká myšlenka nadčlověka, ke kterému se běžný člověk snaží přiblížit, ale jeho realita se střetává s iluzemi, až přejde do čirého nihilismu a zacyklení. Postavu nelze jasně definovat, proměňuje se a bere na sebe podoby, které chce čtenář interpretovat.
"Bůh jest mrtev."
Samotná kompozice díla je poměrně složitá, forma se mění nejen v rámci částí, ale i samotných kapitol. Nemá koncepci lineárního děje, utápí se v Zarathustrových myšlenkách a výkladech, z nichž některé jsou použitelné v dnešní době, jiné se zdají být spíše jako okřídlené prázdné floskule plné podobenství. V první části Zarathustra sestupuje z hory a mluví ke svým zvědavým učedníkům, kteří ho ale – podobně jako já – nechápou. V dalších částech se proto vydává po individuální cestě místo učení davů, protože chápe, že ne všichni dokážou jeho moudré dary unést.
"Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten."
Zarathustrovy myšlenky nicméně mají jakési kouzlo v odmítání mravů a tradice. V kontextu doby, kdy dílo vzniklo, bylo jasné, že vyvolá kontroverzi. Společnost svázána dogmaty nedokáže přijímat pro ně kacířské myšlenky svobodomyslnosti nebo lhostejnosti. Zarathustra dokonce v určitých částech knihy prohlásí soucit za největšího nepřítele, naopak vyzdvihuje bolestivé zkušenosti a šerednou pravdu jako osvobozující východisko z lidského zatracení.
"Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty."
Odmítá zákony, hodnoty, myšlenkové směry a soustředí se na osobní svobodu. Možná že právě tyto často sympatické myšlenky oproštění se od společenských dogmat mi pomohly knihu nezahodit. Nietzsche naznačuje, že jeho ztělesnění Zarathustry ve své době nenašlo nikoho, kdo by mu porozuměl, nicméně věřil v jakousi naději, že se nějací "noví lidé" najdou. Možná by byl potěšen, kdyby zjistil, jakým směrem se společnost hodnotově vyvinula, ale také zhrozen, jak moc velké mohou nepochopené myšlenky napáchat škody.
"Napříště nebudiž vám ke cti, odkud přicházíte, ale kam jdete."
