Lítost versus soucit a jak přestat litovat

Všichni nejspíš podvědomě tušíme, že lítost v životě nikomu příliš nepomohla, i když se někdy jeví jako nějaký šlechetný cit, kterým pomáháme druhým. Lítost naopak způsobuje to, že člověka utvrdí v jeho tíživé situaci, ujistí ho, jaký je vlastně chudáček a má to těžké oproti ostatním. Lítost jednoduše staví člověka do role oběti, okrádá jej o naději, že je dost silný na to, aby se se svým trápením dokázal vyrovnat. O to hůře se budeme cítit, když člověk, kterého litujeme, jsme my sami.

 

 

Když naše "pomoc" lidi oslabuje

 

Chceme-li pomoci ať už sobě, nebo někomu jinému formou lítosti s domněním, že se člověku následně uleví, mýlíme se. Lítost se může zdát jako empatická vlastnost, kdy rozumíme zlým věcem, které se nám nebo někomu dalšímu přihodily, na druhou stranu je to jako sugesce toho, že jsme slabí, neschopní situaci vyřešit a jsme ve slepé uličce. Litovat druhé nás pak staví navíc do určité nadřazené pozice, kdy de facto říkáme, že je někdo chudáček, který si neumí vyřešit své problémy, zatímco pro nás to nic není.

 

Lítost je negativní emoce, která vnucuje vinu, zlost nebo smutek nad situací, do níž se člověk dostal. Je to jako neustále přemítání nad něčím, co nemůžeme změnit – například rozhodnutí v minulosti, jehož tíhu prožíváme pořád a pořád dokola. Zároveň lítost říká, že se s tím nic nedá dělat, můžeme se jen trápit jako trpící chudáčci.

Někteří lidé se dokážou v lítosti druhých vyžívat. Uplatňují svou moc, protože se litovaný náhle stane zranitelným a závislým na někom dalším, protože neví co se sebou. Litované osoby se začnou upínat na litující, kteří uplatňují svou moc tak, že páchají dobro. Cítí se jako zachránci. Často se pak ale dostaví dotčení, když jim není pomoc oplácena, cítí nevděk a svalují vinu, což je zkrátka jen jedna z manipulativních technik, jak zneužít moc na člověku, který se cítí na dně.

 

Oproti tomu lidé, kteří se neustále litují, na tom nejsou o moc lépe, než kdyby litovali jiné. Žadoní o pozornost a chtějí, aby ostatní řešili jejich vlastní problémy, aby je následně mohli přenést jako energičtí upíři a svalovat vinu, když se jim nedaří svou situaci zlepšit. Ať už litujeme nebo jsme litování, ani jedno není moc efektivní přístup k tomu, aby se situace zlepšila.

Podstata lítosti

 

Lítost je celkem frekventovaná emoce. Jak moc se lidé litují, je dost závislé na sebevědomí a respektu (k sobě samým). Podle vědeckých studií se litují zejména lidé, kteří v dětství zažívali zvýšené pocity neadekvátního studu, méněcennosti a viny, například od svých rodičů. Litujeme oběti násilí, litujeme špatných slov, rozhodnutí, výkřiků, času, vynaložené energie, špatných vztahů, nemocné a nešťastné lidi. Někdy litujeme dokonce i ty, co zemřeli, aniž bychom věděli, co smrt vlastně znamená. "Chudák už je po smrti." Navzdory veškerým šlechetným úmyslům jediné, co můžeme ovlivnit, jsme my sami; způsoby, jak o situacích a lidech smýšlíme, a naše zúčastněnost. V ní je zásadní rozdíl mezi soucitem a lítostí.

 

Litujeme-li sami sebe, bereme na sebe podobu oběti. Vzdáváme se odpovědnosti, protože nalézáme spoustu viníků, kteří za náš stav mohou a opakujeme si, že s tím nic nezmůžeme. Jsme tak ublížení, že nám přeci nikdo nemůže pomoci, jsme na tom nejhůř a ostatní by nás měli litovat, protože oni se mají dobře. Už v onom přístupu je cítit jakási pasivní agrese. 

 

Dospělý člověk si nemůže neustále stěžovat na zlý svět. Je třeba převzít odpovědnost, nespoléhat na záchranáře, na které by se případně svalila vina. Lítost je plná méněcennosti a neschopnosti odpoutat se od bolesti.

Lítost je sdělení, že něco nejde tak, jak chceme my a přiživujeme bolest jen další bezradností, vinou, strachem a vším, co nám nepřináší pocit úlevy, naopak spíše prohlubuje tíhu všeho, nad čím tak lítostivě přemýšlíme. Soustředíme se na všechny špatnosti světa, vžíváme se do role chudáka a dokonce tento pocit nadále vyhledáváme. Aktivně se snažíme utvrzovat v našem negativním pohledu na danou situaci a zároveň odmítáme ty, kdo naši lítost nesdílejí, máme pocit, že tomu prostě nerozumí. 

 

Podstata soucitu

 

Lítostivý člověk se nesmiřuje s tím, co je. Odmítá zjevné pravdy. Odmítá s nimi cokoliv dělat, vzdoruje jim a neustále bojuje. Osvobozující pocit ovšem přichází teprve ve chvíli, kdy situaci přijmeme a zaměříme se na to, co můžeme udělat pro to, abychom se cítili lépe. Říká se tomu soucit – nedovolíme sami sobě, abychom se neustále utápěli v tom, co nám ubližuje. Tak vypadá soucit, který věnujeme sami sobě. Hledáme útěchu, naději a sílu. A stejně takto aktivně funguje soucit i vůči druhým.

Soucit se nerovná to, že najdeme okamžité východisko z naší situace nebo situace někoho jiného. Jsme připravení tu pro někoho být, i sami na sebe, aniž by to prohlubovalo naše negativní emoce. Necháme-li se strhnout beznadějí a budeme v ní druhé utvrzovat, nepomůžeme nikomu, a už vůbec ne sobě. Soucit znamená, že nasloucháme a pociťujeme, využíváme empatii a bereme člověka jako sobě rovného, nikoli jako někoho, kdo je neschopný řešit problémy. Věříme v něj a jeho schopnosti, dodáváme mu tím odvahu a říkáme, že nejsme lhostejní k jeho trápení, protože jsme si jako lidé vesměs podobní a všichni se můžeme dostat do tíživé situace.

 

Pociťujeme to, co v nás situace vyvolává, možná si i popláčeme, ale naším cílem není se v hrůze vyživovat, ale přijmout ji jako součást života, která tu s námi není navěky, nedefinuje nás a nebude nás ovlivňovat do konce života, protože jsme schopní se s ní vypořádat.

 

Zatímco lítost je plná destruktivní (sebe)kritiky, soucit navozuje emočně pozitivní postoj. To neznamená, že když se nám dějí negativní věci, máme je brát pozitivně, ale přestože si uvědomujeme svou bolest, trápení, nedostatky či neúspěchy, nemáme potřebu se v nich neustále utápět. Soucit smířlivě přijímá chyby i problému a nabízí péči nebo druh psychohygieny. Soucit je o akceptaci: "Je to na ho*no, ale to se občas stane každému."

Jak se přestat litovat

Když pochopíme, že k sobě jsme víc lítostiví než soucitní, už to je první krok ke změně. Samotné uvědomění si toho, zdali jsme lítostiví nebo soucitní, nás může navést správným směrem. Někdy se může stát, že se zacyklíme v lítosti z toho, jak se neustále litujeme a stěžujeme si. Nepotřebujeme popírat těžkosti a starosti, kterými procházíme, ani to neznamená, že bychom neměli o svých strastech mluvit, jen by se neměli stát středobodem našeho myšlení a obhajobou toho, proč s tím nic neděláme.

 

Hlavní rozdíl mezi lítostí a soucitem je ten, že jedno je pasivní pohled na věc, kdežto druhé je aktivní přístup k životu s plnou odpovědností, ale také svobodou.

 

Je třeba si uvědomit, že jsme vlastně silné osobnosti, které mají sílu věci překonávat a že takoví jsou i ostatní. Můžeme být druhým nablízku, ale nejsme povinni brát na sebe tíhu problémů někoho jiného. Stejně tak bychom si měli uvědomit, jak naše stížnost a lítost zapůsobí na člověka, kterému ji sdělujeme a co je vlastně naším záměrem. Ulevit si tím, že přenesu problémy na někoho dalšího? Utvrdit se v nějaké utkvělé domněnce, že jsem slabý a nepřemůžu překážky, co mi vnější svět neustále klade do cesty? Pokud se trápíme, lítost zkrátka nikam nepovede.

 

• přijměme zodpovědnost
• dovolme si dělat chyby
• mějme na paměti hranice našich možností
• přiznejme si vlastní motivace a potřeby
• akceptujme to, co cítíme, a nesnažme se to v sobě dusit
• dovolme si odpočívat a radovat se
• uvědomme si, že když budeme sami nešťastní, nemůžeme ani druhým pomoci ke štěstí
  

Není třeba hledat viníka, ale řešení. A určitě pomůže dívat se na svět jako na trochu přívětivější místo, než nám třeba doposud připadalo. Stížnosti někdy zakalí to hezké, za co můžeme být vděční. Hromada malých lítostí zastíní velké úspěchy a naše mysl se plní zbytečnostmi. Je to právě soucit, co dává situacím určitý nadhled, dívá se na ně více nezaujatě a chápavě. A jsme-li schopní chápat druhé, i ty, které třeba nemáme v lásce, není důvod, proč bychom neměli být soucitní sami k sobě. Soucit se často pojí s odpuštěním – neomlouvá činy, ale dodává úlevu.