S nízkým sebevědomím introvertní a zádumčiví lidé, jako jsem já, bojují v různé míře celý život. Útěchu lze najít v tom, že nikdo z nás se nerodí jako sebevědomý člověk, stáváme se jim postupně podle toho, jakým způsobem proplouváme životem a necháme se formovat. Ve skutečnosti ale nemusíme být asertivním žralokem, abychom pociťovali zdravé sebevědomí. Sebevědomí totiž více než s průbojností souvisí s tím, jak moc se dokážeme spolehnout sami na sebe, jak moc si věříme, jak se máme rádi a jak hodnotíme sami sebe jako člověka.
Kde se bere nízké sebevědomí
Sebevědomí se stejně jako řada dalších psychických jevů nedá koupit, je skryté uvnitř nás a podobně jako talent je k jeho rozvoji potřeba na něm pracovat. Na začátku jsme jako tabula rasa, nepopsaná prázdná deska, která se potýká se světem kolem sebe a přijímá nespočet vzorců a názorů, vycházejících již z našeho dětství. Bylo to období, které do nás často vkládalo nejistotu, pocit, že lásku si musíme zasloužit, bezbrannost, méněcennost, nedůvěru a celkovou odtažitost od okolního světa, před nímž následně v důsledku uzavíráme sami sebe. Tak vzniká nízké sebevědomí, kdy pochybujeme o svých hodnotách i schopnostech, i kdyby to mělo být jen proto, že nás málo chválili, projevovali lásku a péči nebo jsme se potýkali především s kritikou.
Je vědecký prokázané, že k rozvíjení jakýchkoliv schopností mnohem více pomáhá pozitivní motivace než kritika, a to i v případě, že nám něco skutečně nejde. Lidé odměňováni za malé úspěchy si vedou v životě mnohem lépe, ti pod palbou kritiky se stávají nejistějšími a v dané oblasti se paradoxně často zhoršují, neboť postupně s vědomým neúspěchem ztrácejí motivaci.
Nízké sebevědomí vzniká srážením sebevědomí, často nevědomým, během našeho života, kdy přijmeme něčí veskrze negativní pohled na sebe samé za pravdu. Lidé se nemají rádi za to, že nenaplňují očekávání. Tato očekávání však nemusí vycházet od rodičů, autorit nebo lidí kolem nás, ale také přímo od nás samých. Nedostatek sebelásky se projevuje také přehnaně vysokými nároky k sobě samému.
Co je tedy vlastně sebevědomí a sebejistota
Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil to, co můžeme vidět na první pohled. Slovo sebevědomí vychází ze spojení sebe-vědomí, tedy vědomí sebe sama, znát sám sebe a být si jistý tím, kým jsem, více než kdokoli jiný, protože nikdo jiný nás nezná lépe než my sami sebe. Banálněji řečeno být sebevědomým se rovná stavět sebe samého na první místo a být egocentrický.
Tahle sebestředná myšlenka zní šíleně, ale když se nad tím zamyslíme, nikdy nebudeme šťastní, pokud budeme neustále něčí názory, hodnoty, potřeby, víru nebo zájmy stavět před ty své. Stavět sebe na první místo neznamená nestarat se o druhé, ale znát svoji hodnotu, mít se rád a chovat se podle toho. Být si vědomý sám sebe.
Obecně hraje sebevědomí klíčovou roli ve všech oblastech našeho života. Na základě vztahových zkušeností určujeme svoji sebehodnotu a pasujeme se do role toho, koho nikdo nechce, nebo toho, na kom druzí visí. Určujeme svoji kariéru, zda budeme lídrem či podřadným zaměstnancem. Zda budeme sedět nebo vyrazíme do světa. Zda někoho dokážeme odmítnout. Zda dokážeme poznat, jestli nám něco sluší. Zda promluvíme nahlas. Zda se vůbec pustíme do nějaké činnosti.
Jako se všude doporučuje vydávat se zlatou střední cestou, tak jinak tomu není také u zdravého sebevědomí. Sebepřijetí, sebejistotu či sebepoznání si někteří totiž pletou s přílišným sebeprosazováním se, často na úkor jiných, proto se nám jeví příliš sebevědomí lidé mnohdy nesympatičtí. Jsou to ti, kteří se sice staví na první místo, ale zároveň považují druhé za sobě nerovné, což je znak hlupáka.
Proč je nízké sebevědomí problém
Z pocitů křivdy, nespravedlnosti, bolesti, nejistoty, nebezpečí, nuceném srovnávání nebo nedocenění prakticky nemůže vyrůst spokojený člověk. Máme v sobě zakořeněné, že úspěch je závislý jen na výkonu a chyby jsou špatné, bojíme se tedy chybovat. Tyto pocity nás neustále nutí něco si dokazovat, kompenzovat, někomu se podřizovat či naopak povyšovat se, neustále bojovat a nespokojovat se s tím, co je.
Někde v hloubi duše pořád máme zažrané ty úsudky, kdy nás někdo urazil kvůli vzhledu, kdy se nám někdo vysmál, kdy nás někdo šikanoval, kdy nás někdo ponížil, zničil naši důvěru a podobně a nízké sebevědomí nás nutí myslet si, že za to můžeme my sami. V určitém smyslu ano, ale ne v tom, jak se může zdát. Neneseme možná vinu za to, co se nám stalo, ale jak se k tomu stavíme a jak se těmito pocity necháváme ovlivňovat, jak věříme síle jejich důsledků.
Sebevědomí je dlouhodobý vztah. Jsme si vědomí svých hodnot, přestože selháváme. Selhání je normální a seběvědomý člověk je si toho vědom, aniž by tím ponižoval sám sebe.
Čím častěji se nějaká emoce opakovala, čím déle trvala a čím vyšší intenzitu měla, tím hlouběji se ukotvila v naší paměti. Stala se jakýmsi zkušenostním vzorcem, jímž nás mozek varuje, když se cítí být ohrožen a snaží se nás zachránit útěkem do ústraní. Tyto reakce jsou automatické, podvědomé, tudíž se podle nich chováme i v případech, kdy nedávají smysl. Přes některé vzorce je tedy třeba se prodrat a připustit si důležitý poznatek – to, co nás učili, nebyla vždycky pravda; to, co jsme slyšeli, nebyla vždycky pravda; to, co si myslíme, není vždycky pravda.
Jaké je tajemství sebejistoty
Být si jistý sám sebou znamená dobře se znát. Proto je třeba mít jasně ujasněný záměr, zkoumat svoji vlastní motivaci, proč děláme to, co děláme, kam naše cesta vedla, kam vedla doposud a zda to opravdu vycházelo z nás samých. Měli bychom také vědět, že každá naše zkušenost nás někam dovedla, aby nám řekla, zda jsme šli správně a nikdy není pozdě na to změnit směr a úhel pohledu. Měli bychom znát také své tělo, jak funguje a jak dokonalé vlastně dokáže být, zvláště staráme-li se o něj dobře. A to samé platí o duševní hygieně. Vyhodnocujme, co na nás má jaké dopady. Čemu věříme, aniž bychom si to opravdu potvrdili zkušeností. Čemu se vyhýbáme pouze kvůli strachu.
Zkoumejme své automatizované návyky a vyhodnoťme, zda jsou pro nás opravdu přínosné. Řadíme sami sebe na první místo, nebo se řídíme podle toho, co nám někdo do hlavy spíše vtloukl? Jsou to opravdu naše myšlenky? Nepoukazují naše soudy k okolnímu světu spíše na naše vlastnosti, které bychom měli změnit? Kdo vlastně jsme? Všechny odpovědi jsou v našem duchovním světě a jen ti, co je znají, jsou opravdu sebevědomí, protože si neberou osobně soudy ostatních. Mají tak ukotvené postavení ve světě, že je nerozhodí názory na jejich vzhled, kariéru, postavení, životní styl a podobně.
Hledání vědomí sebe samého a být si tím jistý znamená přehodnotit celý svůj život, pochopit, že spousta věcí, co nám vkládali do hlav, jsou blbosti, najít ve světě nejistot, špatných vztahů, pracovních neúspěchů a lží to, co nás opravdu definuje. Naši vlastní pravdu, za níž stojí naše existence.
Sebejistota se samozřejmě buduje ve světě nejistoty velmi dlouho, ale je to budování, které se rozhodně vyplatí. Jistota je často empirická, vázaná na zkušenosti, které nás posilují. Často, zažijeme-li silný zážitek, můžou se nám běžné problémy ostatních začít zdát malicherné. Je to přirozená obranyschopnost vůči blbostem, které se na nás valí ze všech stran a které jsme pak bez viny ochotni jednoduše odmítnout nebo se nad nimi jen pousmát.
Moje kniha Lovec hledá odpovědi se zabývá tím, jak nám pokládání filozofických otázek o všem kolem nás (o strachu, o lásce, o rodině, o bohatství, o zdraví, o sexu, o penězích, o duši, o čase, o smrti apod.) může zcela změnit život a jeho perspektivu. Věřím tomu, že skutečné sebevědomí získáme, až když víme tyto odpovědi. Je to právě náš systém víry, který tvoří obraz o nás samém a světě kolem, z něhož vychází opravdová (sebe)jistota.
Jak mít vyšší sebevědomí
Abychom si byli schopní zvýšit sebevědomí, nemusíme hledat východisku v hluboké filozofii jako spíše ve filozofii všedního dne. Existují techniky pro zvýšení sebejistoty a sebevědomí, které lze praktikovat každý den a jak všichni víme, zvyk je železná košile. Co se často opakuje, stane se naší pravdou.
- Nepřebírejte cizí hodnocení, ptejte se sami sebe
- Nemějte na sebe přehnané nároky, ne všechno musí být perfektní
- Nebojte se požádat o pomoc druhé, nic nemusíme zvládnout sami
- Častěji se pochvalte
- Hledejte motivace toho, proč vás druzí kritizují, většinou je to jejich problém
- Kritiku si nepřipouštějte k tělu; kdo nechce být kritizován, ať nic nedělá
- Dávejte si malé a méně náročné cíle, radujte se z maličkostí
- Odměňte se za to, co se vám povedlo
- Sesumírujte si to, co jste už dokázali, na jedno místo, mějte to na očích
- Usmějte se na sebe do zrcadla
- Změňte své myšlení o cílech z "jestli" a "co když" na "až se tak stane", místo obav z překážek si vizualizujte výsledek
- Připomínejte si, jaké privilegium je být člověkem na této planetě, které vám bylo dáno
- Věřte a buďte vděční za to, co máte
Zase jednou skvělé počtení. Tenhle blog nezklame.
OdpovědětVymazat