Proč nechci být novinářem aneb jak těžké je být neutrální

 

Po studiu filologie a médií se dost nabízelo, že bych zakotvil jako redaktor v nějakém médiu. Měl jsem nějaké praxe v regionálních redakcích a znám několik novinářů, jejichž práci moc obdivuji. Proč? Od doby, co bloguju, jsem zjistil, jak těžké je snažit se psát objektivně a nestranně. V žurnalistice do článků také autor sice vždy přenese něco ze sebe, ale málokdy má prostor skutečně vyjádřit svůj světonázor. Vždycky jsem miloval psaní, ale připomněl jsem si, jak moc rozdílné jsou slohové postupy. 

 

 

Tíha neutrálnosti 

"Měli bychom vyslechnout všechny strany, měli bychom každého respektovat, měli bychom se snažit každého pochopit, neměli bychom nic odsuzovat, s někým odmítat debatovat, měli bychom se ke všem stavět neutrálně, rovnostářsky, nejlépe se všemi za dobře." Slýchám tolik věcí, které by se měly a neměly. Během životní poutě jsem došel k tomu, že je nejlepší se na tyhle věci vykašlat, protože mi způsobovaly spíše jen obavy z toho, jak mě druzí přijímají.

 

Objektivita se skládá z nestrannosti, přesnosti, relevance, vyváženosti, úplnosti a neutrality. 

Neutrálnost je tíživá a velmi složitá. Zjistil jsem, že jí nejsem schopný, že vždycky budu mít na některé věci svůj vlastní pohled a postoj, že nedokážu respektovat všechny názory a pohledy. Žijeme v době, kdy i nenávist je považovaná za názor, kdy i odejmutí práva je považované za postoj nebo lež považovaná za úhel pohledu.

 

Nakonec jsem přeci jen skončil v médiích, ale nikoli jako aktivní redaktor, ale spíše jako pasivní pozorovatel. Starám se o přepisy mediálních pořadů, především zpravodajství a publicistiky, z čehož se následně dělá monitoring nebo analýza. Za tu dobu už jsem editoval stovky, možná tisíce diskuzních pořadů, interview, zpráv, komentářů nebo investigativních reportáží. Hosté byli především politici, ale také nejrůznější druhy expertů, analytiků, komentátorů, funkcionářů či celebrit.

 

Stovky názorů, pohledů, přesvědčení, druhů víry, ale také lží, manipulací a pouhých snah o zviditelnění. Bojujeme o pozornost, snažíme se urvat ždibec prostoru, abychom řekli to svoje. A někde mezi tím se nachází úloha novináře, redaktora či moderátora, který musí zůstat neutrální, jako by byl robot. Když jsem viděl, co všechno hosté dokáží vymyslet za "alternativní pravdy", jaké (ne)hodnoty zastávají, jak manipulativní či útoční dokážou být, stává se pro mě svět publicistiky hromadou prázdných slov, která ve výsledku člověka spíše stresuje.

 

Zkrátka to nevydržím

Nevydržím polemizovat s lidmi, kteří se projevují uboze. Ti, jejichž cílem není debata samotná, ale jiný podpásový skrytý motiv. Říká se, že nejhorší je zkrátka srážka s blbcem a uvědomil jsem si, jak důležité je se proti blbcům ohradit. Těm, kteří se projevují jen za účelem hejtu nebo ublížení. Těm, co si myslí, že je v pořádku zasahovat do svobody druhých. Těm, co se chovají pouze na základě předsudků. Těm, kteří říkají, že bych neměl mít stejné právo, protože jsem gay. Těm, kteří si jen narcisticky hladí vlastní ego.

Zkrátka se v určitých chvílích nevydržím přetvařovat a potřebuju ukázat svůj vztek a říct, co si opravdu myslím. Nevydržím poslouchat komunisty, kteří překrucují historii. Nevydržím hrát si na intelektuální debatu s někým, kdo se snaží jen zesměšňovat a ponižovat. Nevydržím být neutrální, když mi moje zkušenosti o něčem říkají, že to zkrátka není správné. Mlčení je pro mě někdy horší než postavit se na jednu stranu barikády. 

 

Za přesvědčení, která jsou pro mě důležitá, se prostě nedokážu nepostavit. Moje svědomí mi to nedovolí.

Abychom mohli hrát poctivou hru, musí ji hrát poctivě oba zúčastnění. Obdivuji každého novináře, který si dokáže uchovat poker face a neříct to, co je často mnohdy zcela zjevné, jen se to všelijak tutlá, kamufluje, zametá pod koberec, překrucuje a nikdy se z této rétoriky neodstoupí, protože lež a neslušnost má mnohem více možností a nástrojů než pravda a slušnost.

 

Zadané téma

 

A dalším důvodem, proč nechci být novinářem, jsou často zadaná témata psaní. I když je v naší zemi celkem pluralitní mediální scéna, témata zůstávají mnohdy stejná, neustále se opakují a působí na čtenáře či diváka s cílem vyvolat zájem či emoci, která by ho přiměla k neustálému cyklickému konzumu. Možná proto tu máme tolik vyděšených důchodců a lidí, kteří se zhnusením přepínají zprávy o politice, někteří už ani nevlastní televizi a v zájmu psychického zdraví zpravodajství vůbec nesledují, což je ovšem pro změnu distancuje od společnosti a světa, v němž žijí.

 

Je podle mě celkem snadné vyhořet na mediálním tématu. Poslouchat desítky více či méně známých osobností o koronaviru, kde se i v akademické sféře liší postupy a poznatky, které se stejně nakonec zcela odsunou na druhou kolej v zájmu populistického politického rozhodnutí, tomu se říká beznaděj. Zpracovávat téma, které mě nezajímá jen proto, abych zaujal druhé, je automatizace, nikoli svoboda. Proto asi nikdy nebudu novinářem, ale jen nedůležitým blogerem, co si píše o tom, co mu zrovna přijde na mysl.

Život je příliš krátký na to, aby se člověk neformoval, aby mlčel ve chvílích, kdy mluvit chce, a aby se nestavěl za hodnoty, kterým věří, které jsou pro něj správné, i když ho okolí někdy může přesvědčovat o opaku. A i kdybych se snažil žít v naprosté neutrálnosti, vydržel poslouchat všechno, co mi přijde lživé a ubohé, i kdybych se snažil zavděčit každému a nebyl vlastně nikým, stejně pro někoho dalšího tím blbečkem budu já. Takže zkrátka nebudu tolerovat všechno a všechny, protože to je cesta do osobního pekla.