Láska není vztah aneb vztahové problémy jsou normální i s milovaným člověkem

 

Láska je cit, kdežto vztah je proces neustálého budování, které se tvaruje tím, co s milovaným člověkem prožijeme. Někteří vidí rovnítko mezi dlouhodobým vztahem a láskou, avšak jsou to zcela odlišné záležitosti. Stejně tak jsem slýchal myšlenky jako: "Oni se pořád hádají, takže se nemilují. Lidé, kteří se milují, neřeší vztahové problémy. Láska nezná vztek, ponížení, smutek." Jsou to lži a jen naivní lidé, co sjíždějí romanťárny, si mohou myslet, že milovat znamená mít automaticky dobrý vztah. Na vině samozřejmě není samotná láska, ta už z principu škodlivá být nemůže. Vinu nesou vztahové problémy, které často neumíme nebo nedokážeme řešit. Dřív nebo později ale vždycky přijdou, proto je dobré být na ně připravený.

 

Komunikační problémy

 

Zcela běžnou součástí vztahů jsou komunikační problémy, na něž je třeba se připravit. Patří sem nejen hádky, ale i absence komunikace. Většina z nás si dokáže komunikační nedovednosti představit docela jednoduše, zažíváme je nejen s partnery, ale i s rodinou, kamarády, kolegy z práce nebo lidmi, které potkáme náhodou. Těžší je přijít na to, jak má vztahová komunikace vypadat tak, aby fungovala ideálně bez hádek, ale i ticha.

 

Do absence komunikace řadím i stálé mluvení, ale nemluvení o důležitých věcech.

 

Umění komunikace je jedna z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších dovedností. V první řadě je třeba mít důležité zvládnutou komunikaci ve vztahu sám se sebou – co chci, co očekávám, jaké mám představy, jaké jsou mé cíle. Další věcí je ujasňovat tyto věci druhým lidem, aby vám nemuseli číst myšlenky. Není to o tom říct "přál bych si, abychom na sebe byli hodní", s takovým tvrzením by asi souhlasil každý. Účinná komunikace vězí především ve chvíli mluvit nahlas hned v okamžiku, kdy se nám něco nezdá a vysvětlit, proč se nám to nezdá. 

Zamilovaní lidé podle mě na začátku vztahu dělají jednu důležitou chybu – přehlížejí na svém protějšku to, co jim vadí, a neřeknou to nahlas, protože se bojí protějšek odradit, nechtějí kazit hezké chvíle, nechtějí být moc vážní, vypadat vychovatelsky, zaměřovat se na to špatné nebo si vymyslí jiný důvod, proč mlčet nebo náznaky přehlížet. 

 

Abychom s někým chtěli začít budovat vztah, potřebujeme cítit důvěru, a ta by zkrátka neměla přicházet rychle.

Nastavení hranic na začátku vztahu je důležité hlavně proto, že později, kdy partner/ka zjistí, že má u vás jistotu i bez nich, nemá potřebu se nadále snažit. Tahle jistá zdrženlivost a rozum i ve chvíli, kdy jsme strháváni emocemi, je nejlepší návod, jak vyfiltrovat ty, kteří mají skutečný zájem, a ty, co by utekli od prvního vztahového problému. A pokud partner/ka nerespektuje vaše hranice na začátku vztahu, nebude mít žádnou potřebu mít je ve chvíli, kdy opadnou růžové brýle prvotní zamilovanosti.

 

Tajemství zní jednoduše, ale je to celoživotní praxe – umět se vyjadřovat a umět naslouchat.

Faktem je, že komunikační hranice se během vztahu vyvíjejí a někdy docházejí do bodu, kdy se naprosto vytrácí respekt, porozumění i ochota naslouchat, čili se počáteční hranice zcela přechází, což je výstražný alarm pro jakýkoliv vztah. Samotná láska je závislá na komunikaci, potřebuje být sdílená a neopomíjená. 

 

Problémy nerovnosti

Slyšel jsem názory, že ve vztahu je vždy jeden iniciátor, který vztah vede, zatímco druhý se spíše podrobuje. Někteří se mohou domnívat, že je to vyhovující – jeden zkrátka raději řídí a druhý je veden. Jsem si skoro jistý, že partnerská nerovnost však dříve či později přispěje ke ztrátě respektu i chuti na vztahu pracovat. Ve vztahu fungují vztahy nadřízenosti a podřízenosti možná tak v posteli, když to někomu vyhovuje, ale nikoli při běžném každodenním fungování.

 

Nadřazený partner časem získává pocit, že má ve všem pravdu a je-li nezvyklý na komunikační odpor, vidí chybu u druhého. Projevuje se to tak, že co nevyhovuje představám nadřazeného, způsobí hádku. Z takové panovačnosti se stává omezování svobody. Přijde-li nadřazenému partnerovi, že byste neměli dělat to a to, vídat se s tím a tím, trávit čas tak a tak, neznamená to, že je to pravda. Ve věcech zálib, osobních hodnot, rozhodnutí, vztahů nemá nikdo patent na pravdu.

 

Podřízený partner přirozeně dostává strach vyjádřit se, aby nadřazeného nenaštval a dochází k výše zmíněné absenci komunikace. Tyto problémy nevznikají z toho, že nadřízený partner řekl, co mu vadí, ale že očekával podrobení se a přijetí těchto očekávání, i když to podřízený partner může vidět jinak. V takovém vztahu není místo pro diskuzi, naslouchání, respektu. Je to zásek na mrtvém bodě.

 

Máme-li respekt, strach do upřímné komunikace nepatří.

Vztah může fungovat jen na vzájemném respektu a rovnosti, kdy se nikdo nebojí mluvit, nikdo se nebojí dát najevo nesouhlas a kde po nesouhlasu nedochází k ponižování, výčitkám, ztrátě respektu, vulgaritám, strachu a podobně. Umění rovné komunikace je složitější, než se zdá, protože se přirozeně vztekáme, když není po našem. Ve vztahu je důležité mluvit o tom, co se nám na něm nelíbí, ale ještě důležitější je mluvit otevřeně o tom, co se nám opravdu líbí. Je zde totiž tenký přechod mezi snahou vyjádřit opačný postoj a snahou ublížit druhému – druhý případ je samozřejmě ve vztahu dost nežádoucí.

 

 

Problémy s formou náklonnosti

 

Velice zajímavý vztahový problém vězí ve formě náklonnosti. Ta má totiž hned několik variant a v žebříčku hodnot je každý má posazený různě. Patří sem:

 

• Pozornost – někdo vnímá náklonnost prostřednictvím pozornosti (udělá si čas, naslouchá, dává nám přednost před jinou aktivitou)
  
• Pomoc – někdo vnímá náklonnost především v pomoci s domácností, úklidem, v podpoře, s těžkým břemenem, s výchovou dětí, s běžnými denními záležitostmi
  
• Materiální záležitosti – jde o typ náklonnosti vyjadřovanou prostřednictvím darů, zajištění finančních jistot nebo třeba dobrého jídla
  
• Sex – lidé lpící zejména na sexuální náklonnosti se potřebují cítit žádaní a je pro ně problém, když jim není tento typ náklonnosti dodáván v dostatečné míře
• Slova – slovní náklonnost je projevována zejména lichotkami, slovním ujištěním, společným plánováním a častou komunikací

 

Žádná z těchto typů náklonnosti není důležitější nebo méněcenná, v opravdové lásce jsou obsaženy všechny body, ovšem ve vztahu jako takovém obvykle převládají představy a očekávání o tom, jak se tato láska vyjadřuje. Vesměs jde o různé způsoby ujištění a vyjádření lásky různou formou, které každý přikládáme různý stupeň priority. Řešení forem náklonnosti jsou zcela běžným problémem v partnerských vztazích a dají se řešit pouze prostřednictvím komunikace, protože nikdo nemůže číst naše myšlenky ohledně toho, jakým způsobem chceme vyjadřovat lásku.

 

 

Problémy se vztahem k nám samým

 

Nemusí to tak nutně být, ale čtete-li na internetu článek o vztahových problémech, je dost možné, že právě vy jste jejich iniciátorem. Na tom ale není v principu nic špatného, máte starosti a chcete řešit to, co vám vadí. Vztah k nám samým je zásadní pro to, jak se sebou necháváme zacházet a co všechno jsme ochotni druhým dovolit.

 

Jsou lidé, kteří udělají vše pro to, aby nebyli sami – nechají si ubližovat, bojí se vytyčit hranice, zdravě se naštvat, mají strach ze samoty, zkrátka strach vyvolat problém a tak jej schovávají pod koberce a vynoří se následně jako kostlivec ze skříně. Moudré věty: Nikdo by neměl setrvávat v nešťastném vztahu. To, že někoho opustíme, neznamená, že zůstaneme navěky sami. To, že jsme na někoho zvyklí a máme s ním společné povinnosti (hypotéku, byt, ale i děti), neznamená, že s daným člověkem musíme zůstat a že se nedokážeme postarat sami o sebe. Obecně řečeno opustíme-li někoho, s kým spíše trpíme, je to otázka naší sebehodnoty a vztahu k nám samým. Většina lidí nepřeje nikomu, aby byli ve svých vztazích nešťastní, proto byste neměli být ani vy.

 

Přehlížet problémy a nehovořit o nich většinou znamená dobrovolně se ponořit do oné podřízené role. Raději mlčíme, než abychom vyvolávali problémy, nicméně mlčením se problémy neřeší. Nevyšumí ani tím, když partner ignoruje typ náklonnosti, který si přejete, a myslí si, že ho jednoduše nahradí jiným. Takhle nefunguje rovnocenný vztah. 

 

Ti, kdo přehlíží vztahové problémy nebo si je dokonce ani neuvědomují či nechtějí přiznat, zkrátka budou "přežívat" a jejich vztahové potřeby zůstanou nenaplněny jen proto, že se bojí konfliktu nebo být sami.

 

Problémy s řešením konfliktů

Smyslem tohoto článku je předat sdělení, že řešit všechny tyto vztahové problémy je normální, i když svůj protějšek milujeme. Konflikty řeším já, vy i ti, jejichž vztah vypadá idylicky. Možná se vám zdá, že některé vztahové problémy nejsou řešitelné, nacházíte se ve slepé uličce a nevíte kudy kam. Nejčastější příčinou se nám jeví, že partner/ka nespolupracuje, že se snažíme jen my.

 

Abychom mohli řešit konflikt, potřebujeme vždycky najít příčinu. Mnohdy je příčina v egu, kdy zkrátka někdo potřebuje vyhrávat, aniž by si uvědomil, že vztah není bitevní pole. Jindy to jsou povahové rysy, kdy je třeba někdo málo komunikativní, na čemž není nic zlého, ovšem každý by měl umět vyjádřit svoje pocity i to, co skutečně chce. Introverze není důvod pro neřešení problému. Nikdy nic není proto, že "takový už zkrátka jsem". Je to o ochotě pracovat na vztahu a v takových případech může někdy pomoci až nestranný pozorovatel/terapeut.

Spousta vztahových problémů vychází totiž "jen" ze skrytých mindráků – zbytečná žárlivost kvůli špatným zkušenostem; pocit zženštilosti, když mluvím o svých emocích a potřebách; potřeba perfekcionismu kvůli vysokým nárokům, které na mě byly v dětství kladeny; nízké sebevědomí a nenastavené hranice.

 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Přečtěte si také článek o pilířích každého vztahu, o tom, proč vztahy nefungují nebo o fázích milostného vztahu.