Haruki Murakami: Kafka na pobřeží aneb realita je absurdní

Kdo mě už trošku zná, tak ví, že doporučuji převážně podivné knihy, kde převládá jakási filozofie nebo snovost před samotným příběhem. Murakami se stal mým oblíbeným autorem již od přečtení Norského dřeva nebo Spisovatele jako povolání, a teď, když do Kafky na pobřeží zapletl můj oblíbený magický realismus podobně, jako to uměl třeba Bulgakov v Mistrovi a Markétce, dokázal mé nadšení povýšit na ještě větší úroveň.

 

 

Haruki Murakami 

Zvláštní jméno má kořeny v Japonsku, autor se narodil v roce 1949 a ve své zemi je považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů současné doby. Sám se podle svých slov neplánoval stát spisovatelem, byl spíše podnikatelem, který si otevřel jazzový bar. Přestože psal svůj první román tak zvaně do šuplíku, rozhodl se jej poslat do soutěže pro začínající autory, kterou vyhrál a která nastartovala jeho pisálkovskou kariéru. Od té doby začal sklízet jedno ocenění za druhým a mluví se o něm jako o fenoménu.

I když je Murakami jedním z nejslavnějších světových autorů, nedává rozhovory a jen zřídkakdy vystupuje na veřejnosti. Dal by se popsat jako klasický introvertní pisálek, který má rád svůj klid a psací režim (kvůli psaní vstává brzy ráno a pravidelně sepíše svou "psací směnu"). A protože poměrně nerad rozebírá to, co napsal, je jeho sbírka úvah o spisovatelském řemesle zároveň jeho jediným vyjádřením o tom, jaké to vlastně je být Haruki Murakamim.

 

 

Kafka na pobřeží

 

Příběh, který obsahuje snad to nejlepší z magického realismu, se dělí na dvě linie, kdy se střídají kapitoly Kafky Tomury, který hledá v jakési oidipovské metafoře sám sebe, a pana Nakaty, tak trochu hloupého dědy, který po nevyřešené záhadě umí mluvit s kočičkami. Obě postavy jsou zajímavě propleteny, přestože se nikdy nesetkají. Jejich motivem je cesta za jakousi předurčeností. Zatímco Kafka prostě od začátku ví, že je prokletý a vyspí se jak se svou matkou, tak sestrou, pan Nakata cestuje za naprosto nekonkrétním kamenem, jenž svým otočením otevírá bránu do limba mezi životem a smrtí.

 

 

Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého...Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. 

Pokud se vám už po prvních náznacích děje zdá příběh šílený, věřte, že tohle je jen malinká část z toho, co dokáže Murakami vymyslet na několika set stránkách. Potkáme se s kočičím rozparovačem Johnniem Walkerem, jenž je vyobrazen na známé whisky, plukovníkem Sandersem z loga KFC, ženou, jež vysílá ducha svého mládí, aby provozovala sex s klukem z obrázku nebo padajícími pijavicemi z nebes. Nejde však o čirý bláznivý automatismus. Tohle je příběh o sebepoznání a o sebenaplňujících se proroctvích, které si sami dáváme, aniž by měly vyšší smysl.

Anebo to může být o zcela něčem jiném. Děj nás zavádí na mnohá prostrantví, do zvuků hudby, popisů přírody, odkazů na japonskou i západní kulturu a především do existancialismu a hledání smyslu v nesmyslu. Všechna ta podivná zjevení příběh nenarušují, pouze mu dávají prostor pro rozšířenou interpretaci. Myslím, že je to právě subjektivní interpretace, která všemu dává smysl. Spousta dějových linek zůstane nevyřešených, ale tady se mi snad poprvé stalo, že mi to vůbec nevadilo.

 

V hlavách máme každý takový pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všechny ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali.

Některé příběhy si zkrátka musí čtenář prožít, a to je pro mě jeden z důvodů, proč nemám rád jednoduché lineární děje. Nepřivedou nás k takovému zamyšlení, jako když do příběhu promítneme sami sebe a jednoduše si ho odžijeme spolu s autorem. Murakamiho fantazie sahá občas za hranice představitelného, někdy i vkusného, ale umí vyvolat pravé a syrové emoce. Nenarazíte na pasáž, která by se zdála bezduchá, přitom i samotný žánr je často na pomezí. 

 

Na stránkách přecházíte z filozofie do humoru, někdy až k hororu, jindy zase k fantastice. Je vlastně na vás, po které dráze se vydáte, protože všechny linky staví na tom, že je právě jiný žánr obohatí zcela novou perspektivou. Práce se spletitými motivy jde autorovi báječně, proto nepůsobí překombinovaně.

Čtení Kafky na pobřeží je celkem dlouhá cesta, která vás ale zasáhne, dojme, rozveselí a určitě ve vás něco zanechá. Ve mně třeba zanechal pocit, že ne vždy musíme všemu rozumět, protože to pochopíme emocí, zkušeností, prožítkem. Ne vždy můžeme všechno interpretovat tak, aby to dávalo druhým smysl, protože už ve svých hlavách máme vzorce, které nás všechny vedou jinými cestami podle toho, jakými vzpomínkami jsou naplněny. Vlastně jde všechno tak těžko popsat, doporučuji se do toho prostě ponořit, spadnou a nechat se příjemně vláčet.