6 důvodů, proč nejsem slavný

 

Někdy si představuji, jaké by to bylo být slavný. Neřekl bych, že jsem v téhle idealizaci nějak výjimečný. Od doby, co se svět stal jakýmsi tržištěm o pozornost a virtuální realita začala více a více ovlivňovat náš běžný život, se mnohým zdá o slávě a popularitě jako o cíli, jehož je třeba dosáhnout, abychom neskončili v naprostém propadlišti zapomenutí a neviditelní, čemuž se stejně většina z nás nevyhne.

 

 

1) Moc toho neumím

Věřím tomu, že sláva je zbytečná, pokud není užitečná, tedy pokud někomu dalšímu nepřinese třeba pocit radosti, poznání nebo zábavy. Je to takové přesvědčení, které mi říká, že sláva by se měla pojit s uznáním a uznání je třeba si zasloužit. Abyste si uznání zasloužili, musíte být v něčem opravdu dobří a umět něco neobyčejného. Už ze statistiky vyplývá, že většina lidí, mezi níž patřím i já, patří spíše do té obyčejné kategorie, kteří se slavnými nestanou. 

 

Určitě je mezi námi spousta těch, kteří toho také moc neumí, přesto jsou velice populární. Sen nejednoho teenagera je zřejmě být slavný bez jakékoliv snahy v závislosti na počtu lajků či sledovanosti. Nedivím se, že se zvyšuje počet psychických nemocí, když se kolikrát zdá, že slavný může být úplně kdokoliv, zatímco my ne. Faktem je, že pro všechno se musí něco udělat, byť by to znamenalo dělat blbosti. 

Přiznám se, že bych byl moc rád, kdybych se proslavil za nějaké dílo, vydal bych třeba knihy nebo měl obrovský čtenářský dosah, abych věděl, že to, co rád dělám a má pro mě velký význam, má význam i pro spousty dalších lidí, ovšem stejně tak budu rád, když se budu cítit užitečně pro toho, kdo mi vyplácí mzdu.

2) Nechci být středem pozornosti

Sláva je dělaná spíše pro extroverty, kteří se dokážou prosazovat a získat pozornost lidí pro sebe. Ti, co rádi přednášejí, umí se prodat, vyjadřovat, být vtipní nebo zajímaví. Mohl bych třeba natočit video o tom, jak si vyliju sklenici s vodou na hlavu, ale ani to by už dneska nikoho nepřekvapilo. Získávat pozornost a druhé na svou stranu je velké komunikační umění, bohužel pro mě se to vždy promění v pocit podbízivosti, nízkého sebevědomí nebo trapnosti. 

 

Celý život se pohybuji v rozkolu s přáním být za něco uznáván, ale zároveň nebýt příliš vidět. Východisko je v tom být uznáván lidmi, kterým důvěřuji a považuji je za přátele.

 

Čím více graduje moje snaha o pozornost, tím se zvyšuje intenzita nevhodných slov, která pronáším, a tragika celého mého vystupování. Ten pocit bych přirovnal k tomu, když se opijete někde v baru, tancujete na parketu a druhý den se zahrabete do peřin a plánujete už nikdy nevylézt.

3) Nemám hollywoodský úsměv

Do kolonky absence hollywoodského úsměvu nepočítám jen to, že nemám dokonalý chrup, jenž by vás ozářil už za rohem, ale že celkově nemám predispozice nebo možná dostatečnou snahu proto, abych vypadal jako hvězda z plakátu. Pivní pupek, neustálá shrbenost za počítačem, zvětšující se kouty a celodenní ranní vlasy tomu také nepomáhají. A cvičení mi vydrželo vždycky jenom chvíli, takže to bude asi další důvod, proč slavný nejsem a nebudu.

 

Popularita krásných hvězd je podle mě jedna z nejtěžších, neboť je vždy závislá na druhých lidech. Člověk se musí hlídat, být ve střehu, jak vypadá, jak působí a být takový, jak ho druzí chtějí vidět. A je velice jednoduše nahraditelná.

 

Celá touha po slávě je často vedena závistí místo přejícnosti, což vždy více vypovídá o nás než o člověku, který si podle nás slávu nezaslouží. Chceme být jiní, než jací jsme, abychom se někomu zavděčovali. Je to hon za tím být perfektní, a ten nikdy nedopadne dobře.

4) Vím, že nic nevím

Dalším znakem průměrnosti až podprůměrnosti je absence znalostí, které bych mohl předávat. Když už o něčem píšu, většinou to vychází pouze ze subjektivního vnímání světa, filozofuji nad věcmi, nad nimiž může vlastně každý filozofovat sám a když se snažím předat něco, co jsem se naučil, jsem si jistý, že by se našla řada těch, co to stejně budou umět lépe a výstižněji. Takže sláva, že bych objevil něco nového, se mě zřejmě také netýká.

 

5) Nežiju moc zajímavý život

I když mi někdy připadá, že se potácím z jednoho dramatu do druhého nebo zažívám něco, co by snad nikdo ani nedovedl vymyslet, faktem je, že nežiju tak neobvyklý a zajímavý život, abych se tím mohl proslavit. Slavní lidé, kteří se proslavili tím, že jsou zajímaví, mají obvykle nějaký inspirativní příběh, vykonali nějaké zásadní rozhodnutí, překonali složitou překážku nebo něco velkého vybudovali.

Nechci o sobě tvrdit, že jsem nudná troska, ale můj životní příběh zase tolik nevyniká od příběhů jiných lidí. Jsou v něm radosti i smutky, deprese i štěstí, láska i bolest, úspěchy i chyby. A to, že na těchto věcech nechci nic moc měnit, je pravděpodobně další z důvodů, proč slavný nebudu.

 

6) Vlastně nechci být slavný

Pokaždé, když se nad slávou zamýšlím víc do hloubky, zjišťuji, že její představa je prostě mnohem hezčí než všechno to, co by skutečně obnášela. Jsou lidé, které obdivují tisíce sledujících, ale nenacházejí slávu u těch nejbližších lidí kolem sebe. Někteří se nemohou podívat do zrcadla kvůli tomu, co pro slávu museli udělat. Další se snaží dostat do bulváru, aby se s ním pak soudili. Někteří chtějí, aby je druzí měli rádi, protože nemají rádi sami sebe.

 

Asi musí být příjemné být zavalen lichotkami, obdivem, uznáním, bohatstvím a podporou, komu by se to nelíbilo? Je ale také naprosto v pořádku ničím takovým zavalen nebýt. Holt, jsme tu i my, kteří jsou někdy zavaleni pochybnostmi, starostmi nebo všedností, kteří třeba neuděláme díru do světa, naštěstí sláva není podmínkou ke štěstí a máme-li to v sobě, plní pochybností, starostí i všedností bychom mohli být i se statisíci fanoušky, kteří by nás za to nesmyslně obdivovali. Moje sláva by tedy nebyla záviděníhodná stejně.

Někdy mi připadá, jako by člověk musel obhajovat svoji obyčejnost, protože společenské nároky, dennodenní srovnávání a komentáře odborníků o tom, jak by svět měl vypadat jinak, k tomu vlastně nabádají. Někdy tak ani nemusí být naším přáním proslavit se, ale stává se to pro nás honbou za tím něco dokazovat – ať už sobě, nebo ostatním.

 

Předpokladem ke slávě je zřejmě touha slavným být, ovšem asi se všemi náležitostmi a odpovědností, která by s tím souvisela. Thoreau požádal, ať mu radši místo lásky, peněz, víry, slávy či poctivosti dají pravdu. Věřím, že na slávu by se mělo – asi jako na všechno – dívat s odstupem. Veškerá autenticita vychází na povrch s časem, sláva ostatního zapadne a je to tak přirozené a normální. Jsem si jistý, že je spousta lidí, která by si přála žít normálně, protože obyčejnost přináší do života jednu cennou hodnotu, kterou je klid, a někdy je i patnáct minut klidu lepších než patnáct minut slávy.