Snímek Into the Wild podle stejnojmenné předlohy Jona Krakauera a především skutečné události byl natočen režisérem Seanem Pennem už v roce 2007, ale od té doby se jako mlha vznáší v mé emocionální paměti. Možná jsem se na něj díval v rozpoložení, které přímo korespondovalo s mou tehdejší situací, ale někdy si jako hlavní hrdina Christopher McCandless připadám dodnes. Supertramp v moderní společnosti. Tedy až na to, že Chris byl natolik odvážný, že svou myšlenku utéct ze společnosti někam daleko do přírody zrealizoval.
Into the Wild (ČSFD 85 %)
Ve chvílích, kdy vám přijde dnešní společnost příliš konzumní, zdá se vám, že do ní nějak nezapadáte a připadáte si nesvobodně, vás nejspíš sem tam napadne myšlenka na útěk. Chris vystudoval vysokou školu a byl také dobře finančně zajištěný, ale i přesto se odmítl zařadit do běžného společenského a civilizačního proudu a rozhodl se najít sám sebe na Aljašce. Jak už je při myšlenkách na útěk zřejmé, člověk možná uteče od ostatních, ale nikdy neuteče sám před sebou.
Divák si po celou dobu Chrisova útěku a svého vlastního potenciálního útěku v mysli pokládá otázku, zda máme skutečně právo všeho se vzdát; rodiny, přátel, peněz, postavení a společenského očekávání jen proto, že chceme. Výpovědi jeho blízkých, kterým svým útěkem ublížil, se perou s touhou po skutečné svobodě, zodpovědnosti za svůj vlastní život a štěstím, které se skrývá v naprostém souznění s přírodou a vesmírem. Říkáme si: je to sobectví, nebo odvaha?
Neváhejte a neomlouvejte se. Stačí se jen dostat ven a udělat to. Stačí se jen dostat ven a udělat to. Budete velmi, velmi rádi, že jste to udělali.
Bez všemožných soudů vidíme člověka, který hledá smysl v nesmyslné hře a honbě za mocí a slávou, a najde ho ve svém idealismu a naprostém oproštění se od materiálního světa. Právě to nás přeci všichni učí: štěstí není materiální. Ale ve schizofrenním pojetí toho, jak máme myslet a jak se máme chovat, je pak jasné, že dříve či později narazíme na psychickou propast mezi tím, co děláme a co bychom dělat měli. Útěk do divočiny je sondou do mysli člověka, který neupíná své štěstí na okolní svět, ale žije pouze ze svých vnitřních pohnutek, emocí a ideálů. Může mu to někdo mít za zlé?
Svoboda a prostá krása jsou příliš dobré na to, abych se jich vzdal.
Hledání vlastní soběstačnosti a místa ve světě je však záležitostí, kterou poznáváme právě skrze externí záležitosti, ať už jsou bolestné jako Chrisovo dysfunkční rodinné zázemí nebo zahrnují obrazy té nejkrásnější přírodní scenérie, pláží a hor.. Chris na konci zmíní myšlenku, která mi utkvěla v hlavě navždy a která je podle mě důvodem, proč jsme jako lidé od narození uvězněni v relativitě, tedy jakémsi usouvztažnění nás a všeho kolem. Ta věta zněla: "Štěstí je skutečné, jen je-li sdílené."
Štěstí je skutečné, jen je-li sdílené.
Lidé na útěku hledají vysvobození. Útěky mohou mít různé podoby a v mnohých případech jsou vlastně přirozené. Může se jednat o útěky z nebezpečí, útěky od lidí, kterým nerozumíme, útěky od smutku, deprese, nepochopení, strachu... a ve chvílích, kdy se zdá útěk jako jediné východisko, může nabrat i děsivé formy. Utíkáme z nefunkčních vztahů, utíkáme z výzev, protože se bojíme, že bychom je nesplnili, utíkáme od potenciálních špatných konců, utíkáme z reality do fantazie, utíkáme z přítomnosti do minulosti, z bolesti do závislosti, ze života ke smrti.
Někde jsem četl, že není tak důležité být silný, ale cítit se silný.
Útěk však sám o sobě má mnohem více rovin a není tak jen otázkou zbabělosti a bezvýchodnosti, nýbrž také neskutečné odvahy. Odvahy změnit stávající situaci, postavit se na vlastní nohy, spálit mosty, začít znovu, překonat překážky, nechat jít to, s čím už se nedá nic dělat, odvahu vstát znovu z popela našich cyklických neúspěchů nebo někdy také odvahu opustit to, co vlastně milujeme, ale co nám působí bolest.
Útěk do divočiny nabízí spoustu filozofických otázek, krásných záběrů, lidských příběhů, citlivé vyprávění, nádherný soundtrack Eddieho Vedera (ještě dnes ho mám v přehrávači) i dojemný konec toho všeho, co může znamenat boj za svobodu. Je to jeden z těch filmů, kdy zjistíme, jak moc je v životě důležitá právě cesta.
Nevíte, na co se podívat a chtěli byste tipy na něco, co má hloubku? Nakoukněte také do rubriky Filmy a seriály, kde je spousta doporučení.
Ačkoliv jsem se na film chtěla podívat už před pár lety, viděla jsem ho teprve před pár měsíci.
OdpovědětVymazatHodně silný, emocionální příběh, u kterého mě napadlo, kolikrát už jsem sama od všeho chtěla utéct nebo kolikrát jsem dokonce od něčeho utekla. Obdivovala jsem, že si šel svou cestou, ale zároveň jsem uvažovala nad tím, kolik za sebou nechal bolesti.
Krajina naprosto úžasná a jak píšeš, film vyvolává spoustu filozofických otázek.
To je právě to zvláštní dilema – je dělat to, co chci, vzdor ostatním, sobectví, nebo sebeúcta? A lze to nějak skloubit? Myslím, že lidé často obhajují něco, co vlastně dělají neradi, jen z toho důvodu, že se bojí způsobit bolest druhým, přitom ji nadále udržují v sobě.
VymazatDíky za komentář, zdraví Jerry :)