Co je imposter syndrom
Imposter syndrom je syndrom podvodníka nebo nezaslouženého úspěchu. Ptali jste se někdy na to, proč někteří lidé spatřují za svým úspěchem náhodu, a nikoliv své vlastní přičinění? Možná byste se divili, kolik lidí kolem vás takový syndrom má. Třeba jste navštívili moje stránky proto, že jej máte právě vy.
Termín definovaly americké psycholožky Suzanne Imes a Pauline Clance v roce 1978. Podle nejrůznějších průzkumů cítí nekompetentnost v práci až 85 % populace a někdy zkrátka své schopnosti zpochybňujeme všichni. Je to součást určité sebereflexe. Nevyhýbá se ani celebritám. Emma Watson, Jennifer Lopez i Jodie Foster si myslely, že jejich ocenění je dílo náhody.
"Když to zvládnu já, tak to zvládne každý."
I když jsme úspěšní, připadáme si nedostateční. Jako by za všechno mohly okolnosti. Pokud vám však syndrom podvodníka přeroste přes hlavu, může vyvolat i horší věci, než je nízká sebedůvěra – může vás připravit o radost z velkých událostí ve vašem životě. Pochvaly nepomáhají, přičítáme je nízkým standardům. Všechno se zdá falešné, nezasloužené a bez vašeho přičinění.
S tím souvisí také například strach z budoucnosti, protože nevidíte důvod, proč by se měl jakýkoli z vašich úspěchů opakovat, jde přeci jen o štěstí, které se děje vzácně. Tušíte, že dříve nebo později někdo odhalí, že vaše kompetence nejsou dostatečné a s tím spadne i všechno to, co jste doopravdy vybudovali.
Jak se zlehčují (ne)úspěchy aneb jak funguje imposter syndrom
Pamatuji si, když jsem na gymnáziu získal maturitní vysvědčení s vyznamenáním a přičítal jsem to pouhému štěstí, přestože mi všichni říkali, že jsem si vytáhl ty nejhorší otázky. Stejně jsem byl se svými odpověďmi nespokojený. Člověk tím otravuje sám sebe.
Když jsem získal dva diplomy, přišlo mi to jako nutnost, protože maturita dnes už nic neznamená a aby se člověk uchytil, musí mít další papíry dokazující úspěch. Ovšem můj úspěch nikdy nedokazovaly. Vždy mi přišlo, že jsem školou prošel nějakou zvláštní náhodou, že všichni kolem mě byli chytřejší, schopnější a zkrátka lepší.
Všichni, jako by lhali o tom, co jsem dokázal. Je to tíha nezaslouženého úspěchu.
Dodnes, když cokoliv napíšu, mám pochybnosti o kvalitě, i když se setkávám s opravdu úžasnými čtenářskými reakcemi, i když mi blog vydělává, i když mám smlouvu s nakladatelem. Přijde mi, že tím vším procházím náhodou, ale snažím se dělat že ne. V hloubi duše některým svým schopnostem věřím, ale je pro mě těžké připustit si, že by byly tak dobré. Vydělané peníze, povýšení, pracovní pozice? Zdá se to jako iluze.
Častěji mi připadá, že kladné reakce jsou ze shovívavosti, útěchy nebo nedorozumění, zatímco jakákoli kritika je upřímný vhled do mého pravého já, kdy mě zase jednou někdo prokoukne. Zní to až paranoidně, ale je to jeden z důvodů, proč mi dělá obrovský problém jakkoli ocenit svou práci, což mě opravdu potrápilo třeba na pracovním pohovoru nebo když si mám sám psát počet odpracovaných hodin.
Jak vzniká syndrom podvodníka
Samozřejmě nejsme podvodníci, protože většina věcí v našem životě – ať už ty zlé nebo dobré – závisí na našich volbách, odpovědnosti, cílevědomosti a schopnostech. Ve skutečnosti nikdo jiný nemůže za situaci, v níž se právě nacházíme, než my sami. Nejsou to náhody, ale přirozený sled událostí. Jako většina psychických neduhů je proto i tato dost iracionální.
Příčiny mohou být různé, ale pravděpodobně vznikají již v našem dětství a souvisí se sklony k perfekcionismu. Možná jsme jen nebyli dost chválení. Chválili se ti, co byli první, co měli nejlepší známky, co opravdu něco uměli a neoceňovala se snaha. Úspěchy byly možná brány jako normální, kdežto neúspěchy jako katastrofy, přestože ke každému úspěchu vede hromada selhání a jsou vlastně normální součástí života všech. Logicky se pak zaměřujeme především na stinné stránky našich životů.
Imposteři si v dětství nepřipadali nikdy moc dobří, mohli to být solitéři a sólisté, kteří neradi žádali kohokoli o pomoc a raději vše dělali sami. Perfekcionisté, kterým jedna kaňka na obrovském úsilí zničí celý dojem. Géniové, kteří si myslí, že vše je třeba řešit selským rozumem, a pokud něco musí studovat či se v něčem zlepšovat, připadá jim to jako podvod.
Jak překonat syndrom podvodníka
Někdy je třeba vidět své úspěchy zhmotněné. Zkuste si vzít papír a tužku a sepsat všechno, co se vám kdykoli povedlo. I kdyby se měl váš seznam skládat z maličkostí, na nichž přeci jen závisí velké věci, třeba zjistíte, že výčet úspěchů není tak krátký, jak se vám jeví ve vlastní hlavě.
Všechno, čeho jsme dosáhli, si zasloužíme.
Zamyslete se nad důvody, proč k těmto úspěchům došlo. Proč se vám podařilo někoho rozesmát? Proč vás v práci pochválili? Proč jste v něčem šikovní? Jako lidé trpící imposter syndromem vás možná jako první napadne náhoda, chyba nebo štěstí, ale nic z toho se neděje bez vašeho přičinění. Zaměřte se na schopnosti a vlastnosti, které z těchto situací vyplývají – smysl pro humor, spolehlivost, šikovnost v dané problematice, přívětivost... Sepsat si úspěchy na papír a lépe je interpretovat nám pomůže nezaměřit se na vnější okolnosti, ale na naše osobní zásluhy.
Nikdo není bez chyby a bez viny. Chybovat je přirozené. Člověk je tu, aby se stále něco učil.
Přehnaný perfekcionismus se zjeví také ve chvílích, kdy si za den sepíšete i ty nejmenší úkoly, byť by to mělo být umytí nádobí, abyste zjistili, že věci se v životě nedějí samy a že výsledek nakonec stojí za to právě díky vám. Osobně miluju pocit, když se velký nepořádek nebo špína změní v něco čistého a hezky seřazeného, kdy je naprosto vidět rozdíl předtím a potom.
Základním východiskem je očekávat místo neúspěchu úspěch, protože jste doposud měli tak vysoká očekávání a nároky na sebe samé, že vás často vidina neúspěchu odradila od toho, abyste cokoliv nového vůbec začínali. Je to také jeden z důvodu, proč lidé prokrastinují. Místo myšlenek na to, že někoho zklameme nebo že nejsme tak dobří (jak opravdu jsme), je třeba zaměřit se na to, že děláme vše, co je v našich silách.
A někdy je třeba umět přijmout lichotku, nemávnout nad ní rukou a zkrátka poděkovat. Vděčnost je někdy velice silná a dokáže samotné prohlášení utvrdit. Někdy si vybíráme to, čemu věříme, protože to není objektivně hodnotitelné. To, čemu věříme, se promítá do toho, jak moc jsme v životě šťastní.
Nezáleží na tom, jestli skutečně úspěšní jsme nebo ne, jestli nám něco jde nebo ne, jestli jsme takoví či makoví, ale vždy záleží na tom, co si o tom všem myslíme.
