Kouzla dětských knih obvykle spočívají v tom, že nám připomínají hodnoty, o nichž někde v duši všichni víme, ale které je později občas těžké vyhledávat v dospěláckém světě. Jednoduché pravdy v sobě časem nesou ta nejdůležitější poselství – o síle svobody, přátelství, vzájemném porozumění nebo hledání dobra. Autorce se v knize Jmenuji se Orel podařilo vtěsnat milé poselství do příběhu slepičky z klecového chovu, jež pro svou odvahu vylézt z klece a roztáhnout křídla dostala jméno Orel.
O autorce Romi Grey
Pravým jménem Romana Šedivá se věnuje kromě spisovatelství také ochraně zvířat. Pochází z vesnice nedaleko Českých Budějovic. Na autorských stránkách uvádí, že ráda pozoruje krajinu a naslouchá všemu živému v ní. Hřejivý způsob nahlížení na svět kolem sebe ostatně lze vyčíst na stránkách její knihy, dodává určitou konejšivost do jinak denního spěchu.
Stěžejním motivem jejího psaní je otázka klecových chovů. Sama autorka vynášela slepičky z velkochovů a dostala potřebu sepsat příběh o tom, co v nich viděla a jak se tam cítila. Jde o jeden z příkladů toho, jak se jednotlivec může podílet na snaze změnit často nesvobodné podmínky hospodářských zvířat.
Kniha Jmenuji se Orel
Hnacím motivem je tedy vysvobození slepičky z velkochovu, která se dělí o své dojmy ze svobodného světa. Už v prvních řádcích popisuje něco, co se možná každému zdá jako samozřejmost, ale co je zároveň základním předpokladem k tomu být šťastný. Čistá radost ze svobody zvířete musí vyvolat soucit snad u každého, kdo má srdce.
"Cítily jsme čerstvý vzduch. Nevěděly jsme, kam jedeme, ale to, co přišlo, bylo překrásné. Pohyb. Roztažení křídel. Ranní rosa na nohou. Hrabání v hlíně. Bylo to omamné..."
Za velké plus knihy považuji některé naučné pasáže. Jednu stěžejní pasáž bych chtěl přepsat také na svůj blog a jde o číslování vajíček podle toho, z jakého chovu pocházejí.
- 0 – vajíčko je od slepic z ekologického zemědělství, kde se mají slepice nejlépe
- 1 – vajíčko od slepic z volného chovu, kde se mohou proběhnout
- 2 – vajíčko od slepic zavřených ve velké hale, ale mohou si protáhnout křídla
- 3 – vajíčko od slepic z klecového chovu (jediný úkol slepice je jíst, spát a snášet)
Během celého čtení slepička určitým způsobem porovnává svobodný svět s klecovým chovem, tudíž je pro ni téměř všechno zázrakem. Miluje velké nebe, osiky, salát, vyprávění, sněhové vločky, hvězdy, hlazení... "Objevování každodenních novinek způsobovalo ten hezký pocit, že jsme spolu rádi na světě."
Velmi důležitou roli v knize hraje přátelství. Nejvíce je popisováno mezi slepicí a kocourem, ale najde se zde spousta dalších zvířat, ať už jde o netopýra, žábu, bobra, hada nebo veverku. Přátelství je zde připomínáno jako ozdravné pouto, které je součástí pocitu být doma. Některé věty se mohou stát úžasnou mantrou ke spokojenějšímu životu.
"Stejně tak jako se říká, že slovo dělá charakter, došli jsme s našimi kamarády k názoru, že slovo dělá i hezká těla a naše osobní štěstí dělá šťastné naše blízké."
Příhodám slípky nechybí laskavý humor a někdy také zábavné neologismy, mezi něž patří například "wikislepičí okruhy" a tzv. Slepikipedie, která je součástí závěru knihy. Po přečtení jistě čtenáři zůstane úsměv na tváři, což je možná i důvodem, proč nakonec byla tato útlá pohádková knížečka nominována na Magnesiu Literu.
Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.
Už při samotném listování čtenáře jistě zaujmou jednoduché a zároveň krásné ilustrace Ondřeje Smeykala, které na mě někdy společně s poselstvím knihy přenesly určitý exupérovský nádech spojený s nostalgií dětství a pohledem na svět, kdy je člověk ve spojení s přírodou a něčím, co by se dalo nazvat pokorou a vděčností za to, jak svobodní se můžeme cítit. Kniha je oslavou svobody a připomíná, jak důležitá je nejen pro nás, ale taktéž pro všechno živé kolem nás.
