Existuje věčnost a nekonečno?

 

Představy o nekonečnu jen málokoho nechávají chladným. Říká se, že všechno jednou někde končí, až na vesmír. Kdyby ten totiž někde končil, není v našich silách si tyhle hranice představit. Někdo poví, že za hranicemi vesmíru není nic, ale nicota je zřejmě tak těžko představitelná jako samotné nekonečno. Pak už jen záleží na tom, čemu víc uvěříte. Vymyslet řešení mezi těmito dvěma variantami prakticky nelze.

 

Nikdy nekončící místo

 

Přestože nás vědci přesvědčují o nejrůznějších teoriích, pravdou je, že o vesmíru toho víme jen velmi málo. Můžeme pravit, že se rozpíná, že vznikl v okamžiku Velkého třesku, ale náhle se objeví otázky, kam se vlastně rozpíná a co bylo před Velkým třeskem. Lze se smířit jen s nepředstavitelnou nicotou nebo nikdy nekončícím cyklem.

 

Někdy se stačí podívat na hvězdy a zjistíme, že celý náš svět a život vlastně nemusí vůbec dávat smysl. Mohli bychom říct, že všechno je jen shluk vesmírných náhod, ovšem všechny ty náhody mají až příliš dokonalý řád a vše kolem nás se jeví, jako by to existovalo s nějakým záměrem. Minimálně my sami dáváme smysl věcem kolem nás, což přijde každému normální, ale málokdy se zamyslíme nad tím, jak je vůbec možné, že můžeme se světem kolem nás interagovat. Že je nám to dovoleno narozdíl od jiných věcí.

 

Když se na svět díváme subjektivně, přijde nám přirozené, že všechno jednou končí – krásné i smutné okamžiky, lásky a přátelství, bohatství i chudoba, vlastně i celý náš život a s ním možná celý svět, který vnímáme skrze naše konečné tělo. Uvědomování konečnosti tak nějak patří k životu. Říkáme "žijeme jen jednou", čímž získává smrt význam "nepromrhejte svůj čas a něco dělejte". 

 

Ovšem co když je svět vlastně nekonečný ve všech směrech?

 

Svět jako měnící se energie 

Co když jsou reality, kde naše láska nikdy neskončí, kdy naše tělo nikdy nezemře, kdy náš čas neplyne, kdy smrt je jen jednou z mnoha proměn, které vídáme kolem sebe? Možná, že všechno, co vidíme a vnímáme, je zkrátka jen naše vize světa, ale objektivní realita je mnohem prostší. Dostali jsme se do světa, jehož funkci nechápeme, ale jehož záměr plníme, aniž bychom jej znali. Jsme jako mravenci, kteří nedokážou pochopit podstatu člověka, ale konají úděl jako malé ozubené kolečko ve stroji na život.

 

Nic nekončí. Všechno se jen mění.

Toužíme po zázracích a neuvědomujeme si, že vše, co se děje, je zázrak. Měla-li by existovat pouhá nicota, nebylo by nic jednoduššího, aby byla všude. Jenže už René Descartes pronesl onu větu "myslím, tedy jsem", abychom pochopili, že nicota neexistuje, protože jen pouhá myšlenka na nicotu se stává něčím.

 

Tyto úvahy mě naplňují neskutečnou nadějí. Proč? Říkají mi, že mi někdo dal příležitost zakusit život. Ať už to byla příroda, vesmír, Bůh, energie nebo cokoliv, co bychom mohli definovat jako tohle seskupení tvořící život a jeho uvědomění si. Uvědomit si, že jsme součástí něčeho, co by vlastně existovat nemělo, dává životu smysl v tom, že existovat máme. A i kdyby náš život měl být jako náhoda, pořád to znamená, že někde vznikla myšlenka nahodilosti buď z ničeho, nebo tu už zkrátka věčně existovala.

 

Je vesmír věčný a nekonečný

 

Řekl bych, že ve vesmíru existuje určitá paradoxní dichotomie, kdy na otázku ano a ne můžeme odpovědět zkrátka "záleží, odkud se díváme". Díváme-li se na svět z našeho lidského pohledu, náš příběh možná jednou skončí a staneme se prachem. Z vesmírného pohledu je však všechno prachem, který podle všeho získává neuvěřitelné podoby, ožívá a je si něčeho vědom.

 

Myšlenka konečnosti je mrazivá, ale myšlenka nekonečnosti ještě mrazivější. Zatímco jedno má kontury, jasné hranice a je to měřitelné, druhé se zdá být bezbřehé, nepolapitelné a záhadné. Přesto patří myšlenky nekonečnosti a věčnosti k největším filozofickým otázkám, k nimž můžeme zaujmout nějaké stanovisko. A třeba jednoho dne dojdeme do okamžiku, kdy se sami rozhodneme, zda náš příběh skončil, nebo se ještě transformujeme – na základě naší subjektivní víry, protože nic jako objektivní víru nepoznáváme. Svět, který vidíme, je transformovaný prach z našich očí.

 

Jen málo zážitků je tak záhadných a úžasných zároveň, jako je přemýšlení o nekonečnu před spaním.

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale jsem neskutečně vděčný, že mám možnost být tímto živým prachem a přemýšlet o tom, čím vlastně jsem, odkud pocházím, jaký je můj smysl a o čem je můj život. I kdyby svět byly jen digitální vzdušné zámky, historie by byla shluk neexistujících informací, láska pouhou chemickou směsí a pravda jen iluzí, musíme uznat, že tahle iluze je dokonale architektonicky navržená. A nyní se z těchto vzdušných zámků snesu zase zpátky k nám do běžného světa a budu předstírat, že je vše běžné a normální.