I když téma politiky často směřuje k hádkám, také politická ideologie vychází z životní filozofie, kterou se ve svém psaní zabývám – právě proto, že jde o ideologii, tedy soustavu nějakých názorů, myšlenek a představ. Kolem sebe vnímám politickou rozpolcenost celkem běžně, proto jsem se rozhodl sepsat článek o tom, v čem mi přijde společnost nejvíce polarizovaná.
Mladá versus stará generace aneb "OK, Boomer"
Někdy nám může připadat, že základní nesoulad ve společnosti vychází především z věku. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří berou věk jako ukazatel toho, jak moc velké právo máte o některých společenských hodnotách mluvit. Když se mnou někdo hodně nesouhlasí, nezdráhá se použít otázky typu: "A kolik ti je, že o tom tak mluvíš?" "A kdo ti platil školu, že se zdráháš oponovat starším?" "Ty jsi tu dobu nezažil, takže o ní nic nevíš."
Právě argumenty založené na ageismu, kdy bychom měli podle všeho podřídit náš politický pohled nějaké autoritě, protože je starší nebo, jak říká, má více zkušeností, někdy svádí právě k oné hlášce "OK, Boomer". Ta se používá zejména u mladých k zesměšnění nějakých stereotypních postojů vycházející z americké generace baby boomers. Odmítá například postoje starších lidí vůči technologiím, klimatickým otázkám, banalizování problémů menšin a dalším ideálům zejména mladší generace.
Nutno ovšem dodat, že dělit společnost na mladé a staré by bylo opravdu přílišné zjednodušení a vesměs to neplatí tam, kde jsou obě strany ochotny diskutovat a kde mají starší členové společnosti stejný názor jako ti mladší, či naopak. Není to závislé na věku, často jde o otázku socioekonomického a vzdělanostního zázemí, což lze vidět na nejrůznějších průzkumech.
Pravice versus levice
Nejčastější střet se uvádí mezi pravičáky a levičáky. Klíčem k definici pravice a levice je přístup k rovnosti, možná k náhledům na to, co je a není spravedlivé. Obecně se uvádí, že znakem pravice je svoboda a znakem levice rovnost, nicméně v dnešní době nelze politické strany definovat pouze takto zjednodušeně. Některé strany se například řadí do středu, případně středolevice, středopravice dle toho, jak smýšlí v otázkách v různých odvětvích. Někdo může být pravicově orientovaný v otázce trhu a hospodářství, ale levicově zase v otázce sociální a rodinné.
- Pravice – důraz na podnikatelskou sféru, minimalizace kompetencí státu, liberalizace
- Levice – důraz na sociální politiku a sociální jistoty, státní ochranářství
Nejsem si jistý, zda v dnešní době lze ještě polarizovat společnost na levicovou a pravicovou, protože pouze totalitní ideologie prosazují rovnost či nerovnost ve všem. Levicové strany se zaměřují především na snižování ekonomické nerovnosti a pravicové strany například dodržují rovnost před zákonem či politickou rovnost. Mnohem vyhrocenější se tak zdá být společnost spíše v otázce konzervatismu a liberalismu.
Konzervatismus versus liberalismus
Jeden z největších ideologických bojů se odehrává na poli konzervatismu a liberalismu. Zatímco konzervativci si zakládají na tradicích, zvyku a určité formě pořádku, liberálové upřednostňují svobodu jednotlivců a jakousi modernizaci toho, co podle nich nefunguje. Mohli bychom to zjednodušit na věčný střet tradičního a novátorského.
- Konzervatismus – Základní hodnotou je řád a stabilita, konvenční životní styl, odmítání změn (conserve – konzervuje principy života ve společnosti). Stát funguje jako garant jistoty a dodržování zavedených pravidel.
- Liberalismus – Základní hodnotou je svoboda jednotlivce, projevu či vlastnictví; usiluje o otevřenou společnost svobodných individualit. Podle liberalismu má stát fungovat jako hlídač svobody a má sloužit lidem a jejich potřebám.
Existují samozřejmě nejrůznější formy a větve konzervatismu i liberalismu, ale určitý základ zůstává stejný. Osobně zásadní rozpolcení vnímám v tom, že v konzervativním pojetí je stát něco, co určuje omezení, zatímco v liberální myšlence se má stát podřizovat svobodě jednotlivců. Někdy tedy panuje rčení "stát jako firma", kdy stát řídí druhé, zatímco liberálové usilují o to, aby stát sloužil jim.
Nesmiřitelné tábory vyvstávají zejména v sociálních oblastech, v pohledech na podnikání, na rodinnou politiku (rodina jako tradiční instituce versus třeba sňatky homosexuálů), na lidská práva (například svoboda ženy na potrat). Zatímco liberálové usilují o svobodu v těchto oblastech, konzervativci se přiklánějí k tomu, co je léta zavedené, co se očekává a co je jakousi společenskou zvyklostí často vycházející pouze z mravů či etiky.
Rozdíly můžeme vidět také u členů náboženských hnutí, kteří se řídí danými rituály či dogmaty, a vidí tedy ideální svět tak, aby odrážel jejich víru. Podíváme-li se do Spojených států amerických, vidíme zde taktéž rozpolcení, které jde paralelně srovnat s konzervatismem, k němuž směřují republikáni, a liberalismem, jenž je zase doménou demokratů.
Za komunistů ne/bylo lépe
Další ideologické rozpolcení přichází ve chvíli, kdy někdo opěvuje dobu před sametovou revolucí, zatímco jiní o komunistech nemohou ani slyšet. Komunisticky smýšlející lidé patří obvykle do takové skvadry lidí, kteří byli v minulém režimu spokojení, protože cítili určitou jistotu od státu například v oblasti zaměstnanosti nebo jiných sociálních jistot, protože tato ideologie razí především rovnostářství.
- Komunismus – Politická ideologie požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly.
- Socialismus – Myšlenkový směr, který potlačuje individualitu a zaměřuje se na společenskou reformu zejména v oblasti společného vlastnictví a solidarity mezi členy společnosti.
Naopak lidé například s podnikatelskými ambicemi nebo ti, kteří razí hlavně princip spravedlnosti a "každý svého štěstí strůjcem" obvykle odmítají jakýkoliv zásah státu, zejména v přerozdělování financí, v omezování soukromého vlastnictví a někdy i práva se jakkoli vymezovat z běžné populace.
Znovu zde vidím určitou paralelu s tím, jakým způsobem kdo pohlíží na úlohu státu. Buď se o nás stará stát za plnění určitých podmínek, nebo na sebe svobodně bereme odpovědnost a stát by nám měl vypomoci k dosažení možných výsledků.
Kromě toho zde roli hrají osobní zkušenosti. Zejména starší lidé mohou vnímat dobu komunismu jako dobu svého mládí a vnímají jakousi nostalgii, zatímco dnes jim přijde, že přílišné uvolnění svobod je v mnohých oblastech na škodu. Jiní, kterým komunisté sebrali majetek, znemožnili studovat či podnikat se asi na vše budou dívat trochu jinak. Ambice versus podvolení. Možná že se Česká republika oprostí od vlivu komunistické minulosti ve chvíli, kdy v lidské populaci odpadnou tyto vzpomínky a spojená nostalgie a nebude už na co vzpomínat, což ale může vést i k výsledku toho, že kdo zapomíná na minulost, je nucen si ji zopakovat.
Polarizace až k extrémismu
Vlivem ideologické polarizace, tedy vzniku protikladnosti ve společnosti, se ti největší zastánci jedné či druhé strany mohou dostat na vyhrocený okraj, kdy zcela odmítají pohled druhé skupiny. Extrémismus je tedy extrémním projevem, kdy se například jedinec domnívá, že by člověk nesouhlasící s jeho pohledem měl být zcela vyloučen ze společnosti, a to různými prostředky včetně užití násilí.
Rozpolcenost vychází především z neochoty naslouchat a pochopit, že názor druhého může být stejně legitimní jako ten můj. Bohužel jsou to někdy právě extremisté, kteří paradoxně tento argument užívají, a tak se můžeme dovědět, že nesouhlasíme-li s vyhlazováním určité skupiny obyvatel, nejsme jen schopni přijmout jiný názor, přestože tu přeci máme demokracii.
Paradoxem extrémismu, který se schovává za demokracii, je to, že názor daného člena společnosti už vychází z toho, že by zcela zakázal právo na projev či názor druhého člena. Právo jako takové však není otázka názoru – buď jej máme, nebo ne.
Když nastoupí populismus
Při hledání konsensu se zdá být demokratická společnost tou nejlepší možnou, neboť v ní je zastoupení členů všech možných názorů na základě svobodných voleb. Bylo-li by však politické spektrum tak snadno definovatelné, pravděpodobně by nemusely existovat populistické strany, které zakládají svůj program a činy podle průzkumů veřejného mínění. Míra uvěřitelnosti se pak může všemožně odvíjet od mediálního tlaku, výše vzdělání, zdrojů zpravodajství, personalizované reklamy a sociálních bublin.
- Populismus – nese rysy propagandy jako hledání společného nepřítele, vyvolání strachu, zaručení štěstí a blahobytu, úplné vyloučení nechtěného (především elit), prvotním cílem je uspokojení voličské základny bez další odpovědnosti
Populismus, který se zaobírá především líbivou tematikou, může také každý vnímat různě. Střety ve smyslu "populista je ten – ne, populista je ten" ani nemusí vycházet z programu dané strany, ale pouze z toho, jak se dané strany prezentují v médiích a jak masivní marketingové kampaně pořádají. Rozpolcenost zde tedy vzniká v pouhé důvěře ve smyslu "já věřím tomu, ty věříš tomu", kdy na sebe přívrženci různě štěkají, aniž by politické strany skutečně měly moc prosadit to, o čem se hádají.
Proč se zajímat či nezajímat o politiku
Když jsem psal tenhle článek, sám jsem si vzpomněl na nejrůznější hádky, dokonce v rámci své rodiny, a nerad bych vyvolával další. Ti, co mě čtou a znají mé přesvědčení, které jsem kdysi sepsal v článku Jak se stavím k politice, už vědí, kde se přibližně pohybuji já. Pravděpodobně to budete cítit i z dnešního článku, který jsem vypsal už jen z toho důvodu, abych si sám nějak sesumíroval myšlenky a postoje.
Zajímat se o politiku vnímám jako součást nějakého všeobecného vzdělání,
proto mě někdy straší všemožné ankety, kde se dozvídám, že někteří lidé
nemají páru o tom, jak náš stát vlastně funguje, co dělá Poslanecká
sněmovna, jaké jsou kompetence prezidenta, co se dělo před rokem 1989
nebo co je to vůbec politický mandát. Nemohu jim to mít za zlé do doby,
dokud si nevyslechnu, že budou jistě volit toho pána z billboardu,
protože něco napovídal v televizi, o níž ani netuší, že je soukromá. Je to jen ždibec kritického myšlení, checkování zdroje nebo zamyšlení se nad tím, jaký záměr má daná promluva.
Věřím tomu, že lidé, kteří nesledují politiku, mohou být v životě šťastnější. Sám pracuji v mediálním prostředí a vnímám všemožné handrkování dennodenně, až mě to někdy unavuje, na druhou stranu si nedokážu dovolit být lhostejný vůči tomu, co se děje kolem mě. Někdy je třeba bojovat za své ideály a postavit se na nějakou stranu, u které věříme, že je ta správná.
