Dnes už kultovní americké dílo Roberta Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu patří mezi ty, jež dokáží rozložit realitu všedních jistot na něco zcela absurdního. Dle názvu velmi neatraktivní návod pro motocyklisty, uvnitř ovšem naprosto boří horizont očekávání v tom, co ještě lze brát jako cestopis či road-movie. Uprostřed brázdění silnic zjistíte, jak tenká je hranice mezi genialitou a šílenstvím, jak se stírají rozdíly mezi subjektivním a objektivní světem, a dokonce se budou vyvracet i slavní řečtí filosofové.
Kdo je Robert M. Pirsig
Autor, na kterého jsem narazil náhodou, i když na náhody nevěřím, se narodil v roce 1928 v Minneapolisu ve státě Minnesota. Jeho životní linkou je snaha o vzdělanost a následná deziluze z toho, v čem jako lidé nacházíme vyšší smysl. V devíti letech měl IQ 170, Pirsig dosahoval v oboru chemie vynikajících výsledků, ale nakonec ho dopadly deprese a pro nezájem byl z univerzity vyloučen.
Psychické potíže jsou stěžejním motivem jeho díla. Ukazují věčný rozpor mezi vědou a uměním, realitou a snem, kvalitou a kvantitou, bytím a nebytím či rozumem a citem. Do roku 1968 se svou knihou oslovil Pirsig až 122 nakladatelů, všichni ho odmítli. Až na toho posledního, Williama Morrise. Jeho dílo se stalo světově uznávaným bestsellerem. Také jeho osobní život se reflektuje do jeho děl, zejména pak rodinné vztahy a hospitalizace. Zemřel 24. dubna 2017.
Zen a umění údržby motocyklu
Motocyklový výlet zde slouží jako způsob, kterým autor vypráví tzv. šotókvu. Šotókva je staré slovo indiánského původu, které označuje putovní přednášku. Spojení techniky a zenu v knize figuruje jako metafora pro dualitu světa – věda a náboženství, život a smrt, objekt a subjekt, klasicismus a romantismus, racionalita a sensualita. Někdy se zdá, že autor podrobně vypisuje návod, kam s jakým šroubkem, ale on vlastně mluví o životě a o určitém zapálení, které nás vede ke kvalitě. Právě Kvalita s velkým K hraje klíčovou roli v celé knize a jen s její definicí se autor pere hned v několika kapitolách.
Zpočátku sledujeme otce, syna a jejich přátele na pohodové vyjížďce. Baví se o všedních věcech; co si objednali za jídlo, jaké zvíře kde spatřili, kde všude stanovali, jak jsou návody na opravy motocyklů nudné... pak se mezi řádky vloudí tajemný Faidros, jehož identita nám je zatajena, ale následně je celkem jednoduché rozluštit, že jde o postavu z minulosti, která je příčinou celé výpravy. Právě vzpomínky na Faidra začnou postupně nabobtnávat a jeho úloha vás přiměje pochybovat o všem.
Existuje objektivní realita, nebo svět kolem nás vychází z nás samých? Jestliže vše zprostředkováváme skrze naše smysly, znamená to, že naše vnímatelná realita je opožděná, dokud ji nezpracuje náš mozek? Je vzdělání založeno jen na sbírání dat? Není kvalita jen proces, jakým filtrujeme v objektivní realitě to, co potřebujeme? Kde se dala "západní filozofie" na scestí?
Zen a umění údržby motocyklu je bezesporu kniha určená pro přemýšlivé lidi. Pro mě jako idealistu a blogera, co rád píše o "životní filosofii" (respektive o tom, co každodenně vnímáme a považujeme za náš život) jsem se občas až moc vmísil do myšlenek hlavního hrdiny, až jsem se sám přistihl, že nad pár větami dokážu přemýšlet klidně i půlku dne. V něčem mi spojení techniky a filozofie připomnělo knihy Richarda Bacha, který místo motorky využívá dvouplošníky.
"Zápal je duševní palivo, které udržuje všechno v chodu."
Po přečtení některých úryvků z této knihy se mi zdály abstraktní sny o tom, jak se rozkládá realita, z jakých složek se skládá a jak vlastně funguje. Jsou to přesně ty myšlenky, které si musíte zpracovat a nějak je uchopit, abyste z nich nezešíleli – třeba jako výše zmíněný Faidros. Robert Pirsig v tomhle románu někdy proniká za hranu únosnosti jednoduché přednášky a vy se jen postupně noříte do něčeho, co je opravdu těžko uchopitelné, ale u čeho si říkáte: "Ale co když na tom opravdu něco je?" Necháte se unést.
Možná se tedy také kloužu na nějaké tenké linii, ale díky za to, že existují knihy, jež dokáží takový pocit zprostředkovat. Je to skutečně něco nadpozemského, co jde až na dřeň, kdy vám připadá, že když příliš přemýšlíte, možná vám hrábne. Svět se začne jevit jako něco, co rozhodně není samozřejmé a jeho záhadnost v sobě nese určitou intenci, na kterou je tak těžké přijít a v níž hledáme Kvalitu. Zkrátka existencialismus jako vyšitý, a to mě baví!
"Ve výšinách mysli si musí člověk zvyknout na řidší vzduch nejistoty, na nesmírnou tíhu kladených otázek a na odpovědi, které se mu nabízejí. Tato oblast se táhne do obrovské dálky, očividně mnohem dál, než je možné v myšlenkách pojmout, až nakonec člověk zaváhá, jestli má do takové krajiny vůbec vstoupit. Pocítí strach, že by se mohl v těchto výškách ztratit a už nikdy nenalézt cestu zpět."
Někdy si říkám, jestli opravdu nečtu až moc divné knihy, ale na druhou stranu: není právě tohle na knihách nejkrásnější? To, jak otevírají nové obzory, jak se v nich ztrácíte a hledáte nějakou cestu či vodítko, až jej nakonec neobjevíte v dané knize, ale ve svém vlastním životě?
Je těžké Zen a umění údržby motocyklu shrnout, ale řekl bych, že tohle je příběh o tom, jak se díky tomu, že se ztratíte, můžete znovu nalézt. Ztratit se někdy znamená zažít nebo vědět příliš. Není to odpočinkové čtení, ale dokáže spojit formy a myšlenky tak neotřelým způsobem, že i popis motocyklu a čtení návodu zní jako něco, do čeho můžeme vložit srdce. Romantiku můžeme vložit do všeho. Zvláště pak linka vztahu mezi otcem a synem je velmi citlivá a neotřelá. Autorův celkem mrazivý doslov, který rozhodně nesmíte přeskočit, mě nenechává chladným ještě teď. Jsme všichni jen vzorec?
