O životě v luxusu

Představujete si někdy, jaké by to bylo žít v naprostém luxusu? Většinou se naše myšlenky upnou na pohádkové bohatství. Rozlehlou zahradu, na níž koukáme z balkonu haciendy. Vše je ověnčeno drahými dekoracemi. Na stěnách visí všechny vaše úspěchy, fotografie vás a slavných lidí, kteří vám třesou rukou, medaile za zásluhy. Nesmí chybět terasa s barem a výhledem na moře, kde se po pláži prochází členové vaší pohádkové rodiny. Všichni jsme krásní, slavní a bohatí. Někdy je hezké si jen tak snít, dokud nezjistíme, že to, co bychom chtěli, možná není luxus v pravém slova smyslu a že se sny mohou měnit v noční můry.

Materiály, které potřebujeme

Čím více toho potřebujeme, tím jsme méně svobodní, zvláště když to stále nemáme. Neznám moc příběhů o moudrých lidech, kteří by se upínali na peníze. Když se řekne luxus, většina si představí něco, co s penězi souvisí, co má podle společnosti vysokou hodnotu a co se třpytí, byť to nemusí být zlato. Všechny materiály se nakonec ale nestanou cílem, ale pouhým prostředkem či nástrojem k něčemu jinému.

Jedním z největších luxusů je dovolit si být sám sebou.

Některé společenské vzorce jsou celkem hluboce zaryté i v našich vlastních myslích. Občas se přistihnu, že podceňuji svou práci, když se mě druzí ptají, kam ještě míří moje ambice, kdy se konečně dostanu na mzdu, u níž člověk přestane šetřit na horší časy, nebo kdy si konečně koupím něco tak drahého, aby mi mohl někdo závidět? A pak si zase na chvíli uvědomím – je čas se zastavit – vždyť to nejsou moje sny, moje přání, moje vidiny. Nechci něčeho dosahovat, abych byl šťastný. Chci být šťastný s tím, co mám. Život v luxusu je život v přítomnosti se smíchem na rtech.

Vytyčené mety

Ať už si životní mety vytyčíme my nebo je za nás vytyčí někdo jiný (nějaký náš vzor), nakonec je to pouhé hnaní se za něčím. Neustále se snažíme hledat životní poslání, dávat věcem smysl, něčeho dosáhnout, a kvůli tomu musíme něco dělat, nějací být, někam směřovat. Jako bychom kolikrát šli z opačného konce. Jedna věc o představě života v luxusu je mylná. Myslíme si, že luxus má jen jedinou podobu, které je ještě ke všemu velmi těžké dosáhnout.

A tak jsme nešťastní, když neplníme své mety, protože tím neplníme své domnělé životní poslání, jež nás má dovést k domnělému životnímu luxusu. Někdy hledání poslání škodí, protože nám říká, že se jen těžko můžeme spokojit s tím, co je dnes. Životní poslání se ale vesměs nedá hledat, byť si odfajfkujeme všechny úspěchy, které by k němu měly vést.

Poslání se vynoří ve chvíli, kdy žijeme svobodně tak, jak sami chceme bez ohledu na to, co chtějí druzí, abychom dokazovali. Být upřímný k sobě samému a nedbat toho, co si myslí druzí. Nežijeme v Havlově Vernisáži, abychom se museli definovat skrze prostředníky ve formě úspěchu, bohatství, krásy či slávy. Sláva je nakonec stejně pošetilá, když není nikomu dalšímu užitečná. Když budeme sami sebou, místo abychom se měnili kvůli našim cílům, poslání si nás nakonec najde samo.

Jaký je tedy život v luxusu

Třeba je v dnešní době luxus, když se člověk dívá z okna na přírodu, když ještě vidí hvězdy vzdor světelnému znečištění nebo když si jen tak otevře okno, aniž by se neustále stresoval tím, co by měl a neměl dělat, jak by se měl a neměl chovat. Možná je dnes luxus mít pravé přátele, obejmout svého psa nebo si lehnout do trávy a počítat mraky. Třeba je luxus i to, když se radujeme z nových bot, protože jich nemáme plnou skříň.

Jako by se samozřejmé věci pomalu stávaly luxusem, nebo alespoň jejich uvědomování si. Mít dobré vztahy, stabilní práci, místo vyzdobené tím, co máme rádi... věřím, že podstata luxusu je veskrze minimalistická a idealistická, jen do něj nesmí vstoupit soutěživost, srovnávání, závist nebo ego. Jako když Malý princ nepotřebuje zahradu růží, ale jednu, kterou by miloval. To něco veskrze osobního a nejvíce luxusního, soukromého a intimního, které nevznáší požadavky a podmínky, ale touží po tom, abychom byli upřímní sami k sobě.

Co vlastně potřebujeme k životu v luxusu? A hlavně, jsme tady proto, abychom žili v luxusu? Abychom už nic nemuseli dělat, o nic se starat, nic nového se učit? Možná jeden z důvodů, proč se nám luxusu nedostává, je ten, že nemůžeme dostat něco, co už bychom dávno měli vidět.