Stává se mi, že mi do schránky přistanou otázky od čtenářů, které vyžadují rady nebo pomoc nejčastěji kolem osobnostního růstu nebo duchovního vývoje. Jsem rád za každou zprávu, ale ohledně duchovních věcí mám takovou teorii, že zde není žádné rady. Pryč od lidí, kteří vyžadují, abyste je následovali nebo plnili jejich úkoly. Duchovní cesta není cesta o tom, kolik "checkpointů" splníme a snažit se být za každou cenu nejmoudřejší vede nakonec spíše k opaku. Nikdy vám neřeknu, co máte dělat, protože to zkrátka nevím. Mohu jen ukázat, kudy jsem kráčel já, co mně fungovalo, čemu já věřím, ale já sám stále nejsem v cíli a třeba jednou zjistím, že dělám všechno špatně.
Zápas o duchovní učení
Netuším, kolik existuje seminářů, koučů, dobře zrecenzovaných psychologů, kurzů, esoterických knih nebo hnutí, ale jsem si jistý, že duchovní vývoj je něco, čím musí každý projít sám a kde neexistují zkratky a fígle, ani když budeme záměrně meditovat, přečteme moudré knihy, ověnčíme se krystaly, absolvujeme deset kurzů s koučem, a nakonec ani psycholog nepomůže, pokud skutečně nebudeme připraveni vydat se na dlouhodobou terapii.
Nejméně finančně náročná cesta vede skrze autoterapii. Ptáme se na otázky ohledně nás samých, ujasníme si své hodnoty a zjišťujeme, zda korespondují s tím, jak vlastně chceme žít. Není třeba následovat rady někoho dalšího než nás samých. Můžeme se však poučit z jednání lidí a situací kolem nás.
Nic, co píšu, není pravda, pokud tomu neuvěříte.
Po absolvování toho všeho, co pojednává o duchovním směru, nám mnohdy přijde, že už toho víme tolik, že máme právo kázat. Z duchovna se stává soutěž, kdo je duchovnější, vyzrálejší, moudřejší, čí pravda má navrch, kdo má více načteno a který směr je správný. Ego funguje v duchovním světě stejně jako v materiálním.
Největší přínos moudrých lidí a knih není v tom, že nám řeknou, co máme dělat. Je to v jejich kvantitě. Čím více obsahu jako lidé zkonzumujeme, tím větší volbu máme. Čím více situací vysledujeme, tím častěji rozpoznáme jejich následky. Čím častěji se spálíme, tím častěji zjistíme příčinu. Čím více zkušeností zažijeme, tím více se poučíme. Čím více lidem nasloucháme, tím více jim porozumíme a poznáme, která slova s námi rezonují. Čím více knih přečteme, tím méně textů s námi bude schopno manipulovat.
Není to však o sběru dat a hojnosti, ale abychom zjistili, čemu dáme svolení existovat v našem životě a jaké to na nás má dopady. Jsme-li šťastní s tím, co jsme zjistili, co jsme se naučili, co máme a čemu jsme nakonec uvěřili, netřeba hledat další cesty. Spokojený člověk je vlastně ani nemá potřebu dál hledat sám od sebe, nemá potřebu kázat, soudit ani cokoliv dokazovat druhým.
Vím, že nic nevím
Zastavme se a zamysleme se, co o duchovním vývoji skutečně víme. Většinou máme dobré úmysly a chceme skrze duchovní odvětví pomáhat, ale stejně žijeme dle vzorců, které nám servíruje naše vlastní mysl. Děláme to podvědomě, někdy se za to nesnášíme, protože scházíme z nějaké eticko-normativní cesty, kterou jsme si my sami udali. Nebo hůře, soudíme ostatní, když je jejich cesta jiná, protože jen ta naše přeci opravdu funguje.
Každý člověk má svou cestu. Každá cesta je zcela jiná. Nelze ušít jedny boty pro všechny velikosti nohou.
Chceme být přirozeně nejvýš, stát se osvícenými, což někdy vede k tomu, že ztrácíme selský rozum. Hledáme modly, učitele, rady, knihy, alternativní cesty a zapomínáme, že není třeba hledat nástroje k dosažení cíle, ale zaměřit se na skutečnou příčinu toho, co chceme změnit a naopak získat odvahu sejít z cesty, kterou nám vydláždili druzí. Jít po vlastní ose, pozorovat své emoce, myšlenky, návyky chování i fyzické tělo a způsoby, jak s ním nakládáme.
Pravda je tam venku?
Pravda nikdy není venku. A ještě k tomu má mnoho tváří, které souvisejí s vírou. Vědec řekne, že pravda je jen jedna, je neměnitelná a jasně průkazná. Ve světě hmoty ano. V tom, co se děje v našich hlavách, se naše pravdy a přesvědčení mění každou chvíli, a je to v pořádku. O tom je totiž duchovní vývoj. Přijmout pravdy, které s námi souzní.
Následujme ty, kteří se snaží zjistit pravdu. Dávejme si však pozor na ty, kteří tvrdí, že ji už našli.
Řekl bych, že nejlepší učitel, mudrc, kouč nebo třeba psycholog – říkejme tomu, jak chceme – je ten, kdo nemá nejvíce žáků a následovníků, ale naopak nejméně, protože od něj pochopili, že jeho rady už nadále nepotřebují. Že si věci jenom připomínají. Snesitelný Bůh není ten, který neustále něco vyžaduje, hodnotí nás a my jej potřebujeme ke štěstí, ale ten, kterého vlastně nepotřebujeme, přestože můžeme věřit, že tu s námi je, ať už má podobu jakoukoliv. Odpovědi už dávno známe.
Co slyšíte, když neslyšíte slova? Co vám prozradila vaše poslední bolestná zkušenost? Co vám předhazují myšlenky? Co vám šeptá svědomí? Co vám prezentuje vaše tělo? Co vám říká víra? Co vám radí vaše emoce o tom, jak promlouvají druzí? Co vám doporučuje váš rozum? Jak vás nabádá touha? Před čím vás varuje strach? Co vám hlásí láska? A který z těchto jazyků vám nejvíce pomáhá? Tahle "slova" následujme.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
