Ke knihám americké spisovatelky Betty MacDonaldové mě přivedla moje babička ještě v dobách, když jsem dokončoval základní školu, ale její knihy jsou rozhodně počinem pro všechny věkové kategorie a rád se k nim pokaždé vrátím. Její stěžejní díla jsou o životě na venkově, ale posléze se dostaneme i k vážnějšímu vyprávění z prostředí nemocnice nebo když Betty hledala zaměstnání. Jsou to knihy, které přirostou člověku k srdci.
Betty MacDonaldová
Narodila se jako Anne Elisabeth Campbell Bardová 26. 3. 1907 v Coloradu a je známá především pro své memoárové vyprávění. Celosvětový úspěch jí zajistil debut Vejce a já, který vydala v roce 1945. Za sestru měla také známou spisovatelku, o níž ve svých knihách psala, Mary Bardovou. Možná v té době ještě netušila, že její slávu překoná. Pro knihy Betty MacDonaldové je její životopis celkem stěžejní, protože čerpá především z reálií, což je při čtení velmi dobře znát, proto ještě pár důležitých faktů přidávám.
V první knize píše o svém manželství s Robertem Eugenem Heskettem zvaným Bobem, které uzavřeli v roce 1927. S ním měla dvě dcery, Anku a Janku (Anne a Joan). Přestože se ovšem zdá, že život na venkově byl přes všechna úskalí idylický, v roce 1931 Boba opustila a vrátila se ke své rodině do Seattlu. Tam se usadila a vystřídala celou řadu zaměstnání, prodělala tuberkulózu a až v roce 1942 přijala příjmení MacDonaldová, když se provdala za svého druhého muže Donalda a s dcerami přesídlila na Vashonův ostrov. V roce 1956 pak koupili ranč v Kalifornii. Zemřela na rakovinu v roce 1956.
Vejce a já
Román Vejce a já je dokonce i v české anketě od MF Dnes v žebříčku před Švejkem nebo Harry Potterem. Není se čemu divit. Ve svých humorných příbězích pestře zachytila atmosféru své doby, chválena je za svou otevřenost, v níž popisuje trable každodenního života na slepičí farmě a manželské kompromisy, přestože za největšího pána považovala na slepičí farmě právě slepici. Charakteristickým znakem jejího vyprávění je určitý nadhled a optimismus i v těžkých situacích, jež se mohou zdát téměř beznadějné. Nejde zde o žádnou vyumělkovanost, mezi jejími řádky zkrátka probíhá život a vy se budete usmívat.
Moc velká čistota vydrhne srdce z těla.
Vejce a já vás přenese na americký zapadákov s jejím prvním manželem Bobem. Nejde o příběhy, které jsou psané se záměrem, abyste se chytali za břicho, jenže lehké a milé, někdy až anekdotické vyprávění se vám vryje pod kůži a minimálně se při něm budete vždy tak nenápadně usmívat. Mají uklidňující a smířlivý nádech. Slepičí farma se všemi potíži se sporáky, s kuřaty, s medvědem, s elektřinou a nápady jejího manžela nabízejí pestrou škálu zábavných situací, které si nakonec nelze nezamilovat. O to více, že Betty je původně měšťankou ze široké rodiny, což skvěle kontrastuje se životem na samotě uprostřed hlubokých lesů. Možná proto si tak často říkala "to zvládneš, Betty".
Co život dal a vzal
Další tři autobiografické romány u nás vyšly u nakladatelství Vyšehrad v jedné knize s názvem Co život dal a vzal. Osobně toto spojení kvituji, protože si lze na život Betty MacDonaldové jednotně udělat mnohem objektivnější obrázek a poznat jej ze všemožných úhlů. V dalších knihách se Betty stále drží určitého povídkového formátu, nicméně jej propojuje s ucelenějším příběhem, který je jednoduše upřímný, veselý, často i dojemný a velice hluboký.
1) Kdokoli může dělat cokoliv
V první části líčí autorka svůj život poté, co se navrátila z farmy a žije s dcerami u své rodiny v Seattlu. Prostředí se tak od jejího původního typického obrazu "venkovské měšťanky" změnilo a nastolilo nový pořádek. Nacházíme se v období ekonomické krize ve 30. letech, kdy vzniká vysoká míra nezaměstnanosti. Autorka různě hledá a mění zaměstnání a zjišťuje, že kam ji pošlou, to se naučí, přestože se jedná o různorodé profese.
Úspěch je pouze záležitostí pevné vůle.
Kniha vlastně vyzdvihuje flexibilitu člověka v tom smyslu, že když chceme, dokážeme se přizpůsobit, a je vlastně jen na nás, kam své dovednosti nasměrujeme, co za dovednosti získáme a kde se budeme profilovat. Osobně mi název knihy utkvěl v hlavě a jeho svobodomyslné poselství se stalo mým oblíbeným mottem. Poukazuje na sílu naší vůle, ale i třeba na to, jakým způsobem se kolikrát k nějaké práci dostaneme, aniž bychom s tím počítali ve svých plánech, třeba když jsme ještě studovali a naivně snili o budoucnosti. Rozhodně čtení, které minimálně povzbudí, když zrovna profesně nevíte, kudy kam.
2) Morová rána
Asi nejsilnější část autobiografie líčí Bettyiny zážitky z nemocničního sanatoria, kdy trpěla tuberkulózou a psala o pacientech, kteří této nemoci podlehli. Odehrává se mezi lety 1938–1939 ve Firland Sanatorium. Zde se například seznámila s jinou spisovatelkou, Monicou Sone, která v knize vystupuje jako Kimi Sanbo.
Musíme hledat štěstí v maličkostech. Uvažuji o tom, že už mi bude jen dobře.
Základním poselství knihy je nejspíš úloha zdravého ducha v nezdravém těle. Přestože téma je vážné, autorka se s ním vypořádá se svým typickým humorem a svérázností. Popisuje příběh nejen sebe a svých blízkých, ale i personálu a pacientů, kteří sanatoriem prošli, čímž kniha získává od ostatních jakýsi nový přesah. I přes tragický kontext je zde pořádná dávka optimismu.
3) Dusím se ve vlastní šťávě
V poslední části trilogie popisuje Betty svůj život na ostrově s manželem Donaldem. Je to jakýsi návrat k původnímu konceptu Vejce a já, avšak dozrálé všemi možnými životními zkušenostmi. Samotný popis domu na pláži, moře a přístavu na vás přenese svěží vánek a působí konejšivým dojmem. Autorku nyní už nesužují strasti chudoby na statku nebo zákeřná nemoc, ale nové manželství, pubertální dcery nebo ostrovní počasí.
Všechny dospívající dívky by nejraději strávily svůj život v koupelně.
Odlehčenější forma je však přesně to, co si na závěr autorčina vyprávění může čtenář nejvíce přát. Splňuje jakési spojení všeho, co jste od ní četli předtím, a uzavírá životní příbeh stále s tím milým úsměvem a okouzlující perspektivou, s jakou se jen lze na svět dívat.
