Michail Bulgakov: Mistr a Markétka jako vrchol magického realismu

Pokud jste už zalovili v rubrice mých knižních doporučení, možná už jste si všimli, že mám rád příběhy, které jsou někde na pomezí mezi realitou a fantazií. Je to něco, co přidává samotné skutečnosti určitou extenzi, a tudíž tahle díla lze interpretovat obvykle různými způsoby. Umělecký směr, v němž se prolíná reálná skutečnost s nějakými iluzorními prvky, se jmenuje magický realismus a jedním z jeho nejznámějších představitelů je právě ruský spisovatel Michail Bulgakov.

Kdo byl Michail Bulgakov

Spisovatel a dramatik Michail Bulgakov se narodil 15. května 1891 v Kyjevě, kde nejprve studoval na lékařské fakultě, ale nakonec skončil kvůli svým nemocem jako fejetonista a spisovatel z povolání. Nejprve začal vydávat Zápisky mladého lékaře, jež se staly jeho prvním literárním úspěchem, po přestěhování do Moskvy v roce 1921 pracoval v časopisech a psal především dramata. Jeho román Bílá garda, který byl zdramatizován jako Dni Turbínových, se stal dokonce oblíbenou hrou samotného Stalina.

Na konci 20. let však Bulgakov kritizuje politický systém a jako nepohodlný autor je násilně umlčen, jeho hry staženy z repertoáru a prózy se přestanou vydávat. Stejně tak u nás se jeho nejslavnější dílo Mistr a Markétka, jež psal na sklonku svého života, vydalo teprve během Pražského jara, aby mohlo být znovu podrobeno politické kritice. Traduje se, že stejně jako postava Mistra, i sám Bulgakov Mistra a Markétku nejprve spálil a následně znovu napsal, protože si tu knihu pamatoval nazpaměť. Bulgakov zemřel na selhání ledvin v roce 1940, kdy mu bylo 48 let.

Mistr a Markétka

Nemám pochyby o tom, že klasický román Mistr a Markétka patří mezi jeden z řemeslně nejvytříbenějších románů, nepatří však mezi to nejjednodušší čtivo. Prokousával jsem se jím asi dva měsíce kvůli velkému množství postav, míst i historických narážek. Samotné téma se často vykládá jako alegorie na tehdejší politickou situaci v Moskvě někdy ve 20. letech, ale pokud se stejně jako já zaobíráte detaily a jde vám o interpretace každé autorovy věty, budete se asi velmi často zamýšlet, co tím vším Bulgakov vlastně sledoval – a rozhodně to není jen nějaká politika, která podle mě hraje spíše velice upozaděnou roli.

Pokusím se nastínit děj, který je natolik mnohovrstevnatý, že se mi to asi nepodaří, proto rozhodně doporučuji knihu přečíst a udělat si vlastní názor. Stěžejním tématem je příchod staršího tajemného muže a jeho sebranky do Moskvy, který ovládá černou magii a z něhož se později vyklube samotný Ďábel. Přestože činí po městě zmatek a nechává obyvatele Moskvy zmizet nebo díky němu skončí v blázinci, nefunguje jako klasické zlo, jež je opakem dobra. Ďábel přichází do města, kde už zlo existuje a stalo se součástí denního režimu – úplatkářství, pomluvy, chtíč, majetnictví, udavačství, zesměšňování apod. Sám se jako entita zla nedokáže plně projevit, protože v Moskvě nenachází entitu dobra, která by mu vytvářela kontrast. Tedy dokud se zhruba v půlce knihy neobjeví postava Markétky.

Co by dělalo dobro, kdyby zlo zmizelo, a jak by to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny?

Nenechte se zmást, Bulgakova Markétka je všechno, jen ne černobílá. Objeví se v dějové lince s Mistrem. To je bezejmenný zneuznalý umělec, který píše o Pilátu Pontském a jeho román je strhán kritikou. Drží v sobě tedy hněv a straní se společnosti. Bohatá Markétka se stane Mistrovou milenkou a zamiluje se do něj natolik, že opustí své sídlo a je s ním ochotná žít v malém bytě ve sklepních prostorách. Markétka je Mistrovi plně oddaná, miluje jeho psaní i dílo, které bylo natolik kritizováno. 

Mistrův rukopis mimo jiné funguje jako druhá časová rovina celého příběhu a vykresluje setkání Piláta s Ježíšem Kristem. Ten je podobný z biblického vyprávění, jak jej známe, nicméně vykresluje Piláta jako muže, který je svíraný všemožnou nejistotou, zmatkem, lítostí a dalšími psychickými procesy, jež z něj zkrátka dělají člověka z masa a kostí, nejen někoho, kdo poslal Božího syna na smrt a zaslouží si tam dva tisíce let utrpení v pekle.

Jednoho dne se stejně jako spousta postav ocitne Mistr v blázinci, kde vypráví mladému básníkovi o své lásce s Markétkou. Ta si myslí, že ji opustil a zmizel, nicméně si bez něj nedokáže představit život. Dostane však přímo ďábelskou nabídku, jedno splněné přání, když bude dělat to, co Woland přikáže. Musí se zúčastnit tradičního pekelného bálu, kde vystupují především mrtvé duše nejznámějších provinilců. Zde je vidět zvláštní Markétčina povaha, která si to vlastně užívá, opíjí se jakousi čarodějnou mocí, až se sama chce stát dobrovolně čarodějnicí. Začne také relativizovat dobro a zlo, je jí líto některých zatracených duší, přestože se dopustily hrozných činů, přeje si pro ně klid. Nakonec však přeci jen jejím přáním zůstává setkat se znovu s Mistrem, kterého Woland (tak se Ďábel jmenuje) přivede z blázince a navrátí mu i jeho spálený rukopis.

Nikdy o nic neproste. A zvláště ne ty, kteří jsou mocnější než vy. Sami se nabídnou a vyhoví vám.

Happy-end se stejně moc nekoná, protože pro tyhle dva už Ďábel nenachází ve světě uplatnění, a tak je posílá někam mezi nebe a peklo, kde pobývá i samotný Pilát, čímž dochází ke spojení dvou zvláštních rámcových rovin. Všechny postavy zde ukazují svoji pravou tvář, a právě to – zjevení pravdy – je podle mě hlavním tématem příběhu.

Uf, chtěl jsem příběh jen načrtnout a vše, co jsem odvyprávěl je velmi zjednodušená linie, takže jste stále o nic velkého nepřišli, ale koukám, že i tento náčrtek by vyšel na samostatný článek. Nuže, abych došel k tomu, proč podle mě stojí za to si Mistra a Markétku přečíst, tak to je způsob, jakým Bulgakov skrze postavu relativizovaného zla odhaluje lidskou podstatu. Většina z nás si představuje Ďábla jako někoho, kdo koná pouhé zlo, nicméně Bulgakovův Ďábel představuje entitu, která jej ani tak nepáchá, jako spíše odhaluje.

Skrze nejrůznější čáry a máry, kde vystupuje Ďábel na kouzelnickém představení se svými začarovanými pomocníky (mezi nimiž je i zábavný mluvící černý kocour), dává obvykle lidem přesně to, co chtějí. Mohou to být peníze nebo drahé šatstvo, po nichž se strhne davová mela a společnost se žene pouze za materiálním ziskem, přičemž jakékoli duchovní entity odmítá. Ponížená ruská společnost se ukazuje v kritickém duchu, ale s naprostou ironií a nadneseností, sarkasmem a někdy až cyničností autora. Díváme se na zlo ve společnosti takové, jaké je, ne, jaké vídáme v pohádkách, přestože se tenhle příběh pohádkový může zdát.

Forma celého příběhu je neobvyklá. Sledujeme velké množství postav a jejich příběhy zejména v domě na Sadové ulici, kam se Ďábel přistěhoval. Autobiografické prvky z románu vyplývají především v literárních kruzích, kam nás příběh také zavlekne. Postavy se baví o smyslu umění, o hodnotě děl, ale sami se často jen poplácávají po ramenou, odříkávají byrokratické floskule a nejsou schopné dohlédnout pod povrch. Společnost je vylíčena celkem snobsky nebo chamtivě, přestože se schovává za bohulibé činnosti.

Skvělým příkladem je samotný závěr, kde dochází k vyšetřování ďábeských zločinů a všechno se vysvětluje zjednodušeně a zametá pod koberec, jen aby vyšetřovatelé k nějakému závěru došli. Nejsou s to si připustit, že přišli do kontaktu s nadpřirozenou silou, a nakonec vesměs popřou všechno, co viděla celá Moskva. Motiv tutlání a různého ohýbání situací se pak stává oním kritickým pohledem na společenský i politický režim, v němž vládne nespravedlnost. Věci se dějí bez rozmyslu a logiky, jen aby z toho systém vyšel jako vítěz, aniž by se přičinil na čemkoli dobrém.