Jsem textrovert aneb jinak píšu, jinak mluvím

Tohoto osobnostního rysu jsem si u sebe povšiml ve chvíli, kdy jsem přemítal o tom, co pro mě vlastně znamená psaní. Svět mezi písmenky mi vždy připadal bezpečnější a plný takového neurčitého potenciálu. Tenhle potenciál vychází nejen z mé INFJ povahy, ale především z toho, že žít život mezi řádky znamená moci si věci více promýšlet, více je rozvíjet, nemuset reagovat ihned a vyjádřit se tak, jak chci, aniž bych později přemítal, že jsem spoustu věcí mohl říct jinak, že jsem mohl použít mnohem lepší argumenty nebo se mnohem lépe prezentovat.

Kdo je textrovert

Slovo textrovert je odvozeno od typologie introvertů a extrovertů. Textrovert je člověk, který je možná introvertní navenek, když však píše, působí jinak, často mnohem více otevřeněji, hloubavěji a někdy i výstředněji. Může to být způsobeno tím, že je skrytý před přímým kontaktem a nemá tedy strach z toho, jak budou ostatní reagovat na jeho slova, případně se za ně sám tolik nesoudí.  

Slovníky definici textroverta vykládají různě, ale jen s malými rozdíly. Pokusil jsem se vybrat nějaké společné charakteristické znaky:

• Textrovert je ten, kdo cítí zvýšenou odvahu říct to, co opravdu cítí, pokud to může vyjádřit psaným textem.
• Textrovert je ten, kdo navenek své emoce skrývá, ale v psaném textu je naopak dává najevo.
• Textrovert je expresivní a často zábavnější v textové komunikaci než osobně.
• Textrovert se cítí pohodlněji, když k někomu hovoří skrze psaní než mluvení.

Textroverze v praxi

Znamená to, že toho mnohem víc prozradím na zdejším blogu, než kdybychom se spolu bavili osobně. Víc toho ze sebe dávám do svých knih než do svých verbálních projevů. Také mnohem raději píšu e-maily nebo odepisuji textovkou, než abych zvedal telefon či se s někým scházel. Řekl bych, že to vychází z určité osobní nejistoty, je to znak sociální fobie a nízkého sebevědomí.

Textroverze je vlastně směs introvertní osobnosti, která ale přesto chce být viděna, proto k tomu volí kompromisní formu. 

Neznamená to, že jsem neschopný vést hlubší debatu při normální konverzaci, jen mám při ní obavy, že nedokážu vyjádřit své myšlenky tak dobře, jako bych je napsal, a tak se v hospodách raději uchyluji ke vtípkům, sarkasmu nebo zkrátka "vypnu".

Dokážu sepsat projev, s nímž bych byl opravdu spokojený, ale kdybych ho měl přednášet, nejspíš by ztratil své kouzlo a "drive". Přešlapuji na hranici mezi tím, co bych řekl, a tím, co bych napsal. Není proto asi žádným překvapením, že jedním z mých největších snů je být spisovatelem. Přijde mi to jako svobodný svět, kde mohu ukojit svůj slovní perfekcionismus, kde ho mohu zrevidovat, přepsat a aktualizovat. Nebo zcela smazat, když se můj názor změní.

Typy textrovertů

Myslím, že textroverti by se dali i různě a zábavně typizovat. Mohou to být lidé, kteří dělají ramena na internetu, ale v realitě sklopí uši. Manipulátoři, co naslibují hory doly a vyšperkují si svoji textovou image, která pak neodpovídá realitě. Lidé, kteří mají strach vyjádřit svůj názor nahlas, protože se bojí odmítnutí. Lidé, kteří si prostě rádi dlouze promýšlejí, než něco řeknou, a zároveň nechtějí vypadat hloupě, když vyřknou nějakou blbost.

Těžko říct, kam vlastně spadám já. Někdy jsou písmenka únik, někdy sebeprezentace, jindy zpověď, jindy zase úplný výkřik do tmy. Někdy to má pěknou formu, jindy zase převládají úsečné věty, zkratky a emotikony. Ale zase si myslím, že nejsem takový ten troll, co něco napíše a pak se za svoje slova nedokáže postavit. Nejsem toho názoru, že za to, co člověk "jenom" napíše, nenese odpovědnost.

Svět psaní je velice rozmanitý a ze všeho nejvíce ho považuji za důležitou extenzi mého běžného života. Můj kontrast mezi tím, co říkám nahlas, a tím, co bych nahlas říkat chtěl.

Na druhou stranu věřím, že by bylo pěkně otravné, kdybych nahlas vedl tak dlouhý monolog, jako je třeba tento článek, a kdybych filozofoval tolik jako ve svých knihách nebo na blogu. Možná je textrovert prostě jen člověk, co se rád vykecává a chce toho hodně povědět, ale nechce to vlastně nikomu vnucovat.