Strašidelné příběhy si pouštím obvykle jen v případě, že chci naprosto vypnout a nad ničím nepřemýšlet a většinou je beru jen jako úsměvné "guilty pleasure". Ve svých puberťáckých letech jsem hororový žánr miloval, ale postupem času jsem se proti všem duchům, monstrům, lekačkám a vraždícím maniakům obrněl natolik, že mě máloco vyvede z míry. Abych se u filmu bál, zjistil jsem, že musí jít jednoznačně o multižánrovou a pokud možno uvěřitelnou záležitost. Nepotřebuji hektolitry krve ani "baf" zpoza rohu, ale napětí s myšlenkou a postavy, jejichž psychologie se netočí kolem klišé "musíme se rozdělit", "jdu za tím divným zvukem" nebo "jsem postava, jen aby někdo umřel". Naštěstí se tu objevil Netflix a jeho The Hounting of Hill House, který pojal hororový žánr skutečně obstojně!
The Hounting of Hill House (ČSFD: 85 %)
Největší monstra jsou lidé a největší démony skrýváme uvnitř sebe – pokud se nějaký horor řídí tímto základem, má dobře nakročeno. Možná to zní banálně, ale opravdu si vybavím jen málo strašidelných snímků, které takové heslo razí. Namátkou mi přišly velice zajímavé první sezóny American Horror Story, když v nich ještě zářila Jessica Lange; nepochybně parodická Chata v horách nebo Jezero smrti, ve kterém se řešila agresivita nevychovaných spratků, ale nic nemělo takovou sílu, abych si řekl, že o tom začnu psát doporučující článek.
Právě proto, že vyloženě horory už dávno nejsou mým šálkem čaje, jeví se mi seriál Dům na kopci, jak bylo The Haunting of Hill House počeštěno, jako zjevení mezi nemastnými, neslanými vykrádačkami ze všeho možného. The Hounting sice taky vykrádá žánr, ale dělá to tím nejsympatičtějším stylem – přirovnává děsivé filmové prvky k psychickým nemocem a strašení je přes jeho název spíše řemeslně zvládnutým efektivním doplňkem.
Tahle multižánrovost hororu a jakéhosi psychodramatu s působivou neokoukanou hereckou skvadrou umí vytěžit strach a děsivé prvky na maximum, aniž byste v tom všem shledali jasnou prvoplánovost. Co když lze schizofrenii, depresi, závislosti či sebevražedné myšlenky připodobnit k posednutí démonem, k rodinným traumatům a nevyřešené minulosti?
Seriál kráčí opatrnými krůčky na hraně reality a snovosti rodiny Craneových, která se vypořádá se záhadnou minulostí. Všichni kdysi žili v celkem strašidelném domě a divák se zpočátku dostává do tvůrcovské pasti, že tam všude byli duchové a že se tam odehrál masakr. Namísto toho jde však o symboliku toho, jak psychická nemoc jedné postavy promění atmosféru i vzpomínky na celý dům a hluboce zasáhne všechny, kdo v domě s abstraktními neléčenými depresemi pobývali.
Zajímavý námět a takřka mistrovskou kameru nemohu také opomenout, zejména v prostřední části seriálu. Každý díl se obvykle zajímá o jednoho člena a někdy je ona epizodická role zajímavější než samotné finále, ale to je něco, co jsem dokázal odpustit – a to mi věřte, že nezvládnuté konce téměř nikdy neodpustím (koukám na tebe, Hro o trůny).
Celý seriál utkává úžasně komplexní pavučinu psychických strastí jedné rodiny a komorní zpracování přidává nebývale melancholickou atmosféru. Takže pokud bych měl někdy doporučit něco hororově originálního (nemusíte ani věřit na duchy), nechť je to právě The Hounting of Hill House.
Nevíte, na co se podívat a chtěli byste tipy na něco, co má hloubku? Nakoukněte také do rubriky Filmy a seriály, kde je spousta doporučení.
