Medianeras aneb film o hledání té pravé spřízněné duše

Pamatuji si na chvíle, kdy jsem se cítil sám, protože jsem neměl nikoho vedle sebe. Chtěl jsem zažít opravdovou lásku a najít někoho, kdo by se ke mně hodil. Připadalo mi, že moje povaha je natolik samotářsky založená, že možná žádný vztah mít nebudu. Dny se táhly, připadal jsem si beznadějně a sám úplně na všechno, i když tomu tak úplně nebylo. Mým dnešním doporučením je tentokrát argentinský film Medianeras, který mluví z duše každého, kdo marně hledá někoho k sobě.

Medianeras (ČSFD: 78 %)

Buenos Aires je plné nesourodých architektonických stylů. Těmito sekvencemi alespoň začíná film, který se zabývá protějšími zdmi, jak by se dalo slovo medianeras přeložit. Žijete v jednom stylu, ale přes ulici je něco zcela jiného. Vše je propojené dráty a vedeními, namačkané na sobě, ulice jsou plné lidí, ale zároveň se mezi nimi dva hlavní hrdinové cítí stejně nesourodě jako dané paneláky.

Je to proto, že jim přijde, že jaksi nepatří do toho jednoduchého společenského vzorce a mezi zdmi hledají něco víc. Opravdovou lásku, dalo by se říct. Každým dnem chodí ulicemi, dívají se kolem sebe, ale nemohou najít to něco, co by je naplňovalo. Je totiž jedno, v jak vyspělé společnosti žijeme a kolik kolem sebe máme lidí. Jsme-li nešťastní, můžeme se cítit sami i mezi lidmi. A nemáme-li spřízněnou duši, s níž bychom mohli své pocity sdílet, připadá nám, že jsou zadušeny uvnitř nás samých.

Člověk potřebuje člověka.

Martin je schovaný v počítačovém světě internetu, obklopený komiksovými postavičkami ve svém osamělém bytě s malým psíkem. Mariana, architektka s nerealizovanými ambicemi, co si povídá s figurínou, má fobii z výtahů a nesnáší svého souseda klavíristu, který hraje dokola stejnou znělku. Oba se zdají být beznadějní a ztracení, než se odhodlají najít sami sebe. Dalo by se říct, že je to film o všem, čím člověk musí projít ve své hlavě, než se mu konečně otevřou oči a ukáže prstem na to, co vlastně celou dobu hledal.

Film Medianeras je velice citlivý, zaměřuje se na detaily a všednost všeho, co předchází tomu, než se člověk zamiluje. Tomu závistivému pohledu na jiné páry, oné cyklické cestě naprosté odevzdanosti, ignorace, vzteku a pádů a nekonečných snah neustále začínat znovu s partnery, se kterými to prostě není ono. Ať už je najdeme na chatovacích seznamkách, někde ve městě nebo v plaveckém bazénu, jako Martin a Mariana ve filmu, nakonec zmizí i z těchto míst, abychom se sobě vzájemně vyhnuli.

Osamění uprostřed megalopole má svoji romantickou linku, která jako by stále selhávala, nakonec ale vede ke smířlivému konci. Při sledování na vás možná nečeká dějově napěchovaná stopáž, za to film nádherně vykresluje osamělý neduh dnešní doby při hledání plnohodnotných vztahů a prokládá ho uměleckými filozofickými intermezzy i tragickokomickými momenty. Do toho připočtěte jakousi nadsázku a vtip, vizuální podívanou a milé animace. 

Když si na tenhle film vzpomenu, ještě dnes se tak potutelně usměju, protože nakonec vás jeho citlivost zahřeje u srdce. V jedné scéně hraje píseň True Love Will Find You In The End, v jehož textu se dočtete, že na konci pravá láska vlastně čeká na každého a že je to slib se zárukou. A že při tom hledání nemáme být tak smutní, i když se vlastně ví, že stejně budeme. Pouze pokud se dobře díváme mezi všemi těmi zbytečnými bočními zdmi a dráty, můžeme svou lásku najít.