Vím, že mé další filmové doporučení rozhodně nesedne každému, ale matka! mého oblíbeného režiséra Darrena Aronofskyho patří přesně mezi ty filmy, které se zpočátku zdají jako neskutečná fantasmagorie, ale ve skutečnosti jen zasadí semínko přemýšlivosti, které časem kvete. V mém případě vyzrálo natolik, že matku! řadím ke ztělesnění geniality. V čem je tak jiná?
matka! (ČSFD: 57 %)
Nemá smysl nechat se ovlivnit celkem průměrným hodnocením. matka! je přesně ten film, který někdo zahodí jako prachsprostou slátaninu, která nemá hlavu ani patu, anebo v ní objeví perfektně vygradovanou symboliku. Protože patřím mezi diváky, kteří si libují v hluboce skrytých významech, tenhle příběh s Javierem Bardenem a Jennifer Lawrence (známé například z Hunger Games, Pasažérů nebo Rudé volavky) jsem si užíval od první minuty.
V první fázi snímek působí jako zcela komorní drama o partnerském soužití v domě kdesi na odlehlé samotě. Postupně ale každému začne docházet, že za jednoduchou linkou se schovává něco zcela jiného. Každá postava a významnější předměty hrají svou druhou roli, a tak když do děje vstoupí zatoulaní cizinci v podání Eda Harrise a Michelle Pfeiffer (Adam a Eva), začne se skládat linka doslova biblických rozměrů.
V příběhu o citlivém vztahu se rázem objeví myšlenky, které provází celé lidstvo, děj však můžete vnímat různě. Může jít o ženu, která se snaží být láskyplná, ale je s ní dokola zametáno, dokud není zcela brána jako samozřejmost.
"Ty ho opravdu miluješ? Bůh ti pomáhej!"
Může jít o příběh muže, jehož pýcha a sláva zastíní všechno ostatní. Může jít o opakované kousnutí do pomyslného zakázaného ovoce, které uvnitř stále víc hnije. Je to taktéž alegorie lidstva, které se uchyluje k dogmatickým ideologiím, jež je ochotno bránit odporným násilím. Je to cesta od nebe do pekla, od míru k válce, od lásky k nenávisti, od soukromí k naprostému odevzdání veřejnosti, od samotného stvoření do poslední apokalypsy a zároveň cesta zpátky na samý začátek.
Čekáte, kdy režisér celý ten děj stopne a řekne "dost", ale hranice se posouvají a posouvají až za hranice únosnosti – nebo možná právě na její hranici? Otázkou je, zda jste ochotni tuhle alegorii sehrát s oním filozofickým nadhledem, abyste si ji plně užili.
Některé filmy nejdou odvyprávět, některé se musí vidět. matku! nelze snadno interpretovat, je to čistě subjektivní zážitek, který k vám buď promluví, nebo vás zcela mine a budete koulet očima. Rozumím, když tenhle film někteří zavrhnou, neboť zejména ke konci se s ničím moc nemazlí, ale zároveň jde přesně o to "něco jiného" co se jen tak nevidí, co zkrátka překvapuje svou formou a stylem vyprávění a co skutečně dokáže vzbudit zcela rozličné emoce a kontroverzi. Ve světě filmů, které kloužou po povrchu, je matka! něco jako zjevení, za které skládám Arronofskymu poklonu.
Nevíte, na co se podívat a chtěli byste tipy na něco, co má hloubku? Nakoukněte také do rubriky Filmy a seriály, kde je spousta doporučení.
