Film Melancholia zobrazuje konec niterního i vnějšího světa

Když jsem měl deprese, vzpomínám si, jak mi připadalo, že tomu vlastně nikdo nedokáže porozumět. Zvláštní souhra prázdna, melancholie, smutku, vzteku nebo pocitů marnosti se nedaly vykreslit. Tedy až do chvíle, než jsem viděl film Melancholia. Kirsten Dunst se ujala role ve filmu pološíleného režiséra Larse von Triera (jehož filmy jsou prostě jiné, jmenuji třeba Antikrista, Nymfomanku nebo Jack staví dům), který očividně předal něco ze své temné duše právě do tohohle snímku. Trierova Melancholia se ale co do explicity naštěstí drží více při zemi, a tak všechno skrývá mezi řádky.

Melancholia (ČSFD: 70 %)

Příběh je o dvou sestrách, každá je docela jiná a má především jiný pohled na svět. Výprava začíná svatbou, což by měla být jedna z nejradostnějších událostí v životě – ne však pro Justine, která ač se zpočátku může zdát v pohodě, začne postupně vynikat svou divností. Teď si dovolím vlastní interpretaci (tu si bude během sledování muset dovolovat zřejmě každý), ale myslím, že právě onen radostný životní okamžik Justine připomene, že vlastně šťastná není a čím víc by měla být, tím je to těžší.

"Usmívám se a usmívám a usmívám..."

A v oné chvíli se publikum rozdělí stejně jako dané sestry. Jedni budou nechápavě kroutit hlavou a hlavní hrdinku odsoudí, protože je zkrátka hloupé v den svatby ode všech odejít, napustit si vanu a na všechno se vykašlat. Druzí, kteří někdy zažili trable psychické bezmoci a jakési lhostejnosti vůči tomu, co se děje, uvidí v Melancholii tíživou hloubku.

Pocity melancholie dodává také druhá linie, pro někoho možná ještě fatálnější než rozklad jedné psychiky. K Zemi se tou dobou blíží obrovská planeta, která ji buď mine, nebo srovná se zemí – či s hvězdným prachem? Zatímco jedna sestra se dívá na událost optimisticky a přemítá si důvody, proč by mělo všechno dobře dopadnout a proč chce na planetě Zemi dále žít, ta druhá – depresivní – je už dávno smířená, jako by znala režisérské úmysly Larse von Triera, ze kterých není úniku.

Ostatně všechno je už naznačeno v prvních pár minutách delší zpomalené sekvence a to, jestli planeta narazí a všechno zničí, by nikdo z nás už stejně neovlivnil. Buď přijmeme roli figurek nahodilosti vesmíru, který se s ničím nemazlí, anebo ve všem spatříme smysl, protože to smrt a konečnost životu dává. Anebo můžeme všechno ignorovat.

"Život je pouze na Zemi, a ne na dlouho."

Nuže, proč bych vám doporučoval takový tísnivý zážitek? Protože mám zkrátka rád filmy, které dokážou zprostředkovat něco, o čem lze těžko psát. Jako se některé knihy musí přečíst, aby člověk pochopil jejich přínos, byť se linka může zdát jednoduchá, tak existují filmy, které promlouvají skrze výrazy, dialogy, a hlavně emoce. Miluju filmy, které ve mně vyvolají pocity, aniž bych si musel pamatovat, o čem přesně byly.

Melancholia je symbolika. Ukazuje svět pozlátka a krásných uměleckých obrazů, svatebních šatů, vrcholné kariéry, fešného manžela, skvostnou zámeckou architekturu v kontrastu s kořeny stromů, které vězní člověka někde ve hlíně a blátě. Díváme se na něco, co je vlastně pod povrchem, ale co se stejně vznáší mezi námi všemi, když upadáme do vnitřní beznaděje. Možná s hlavní hrdinkou nebudete souhlasit, když ze sebe vypraví, že Země je zlo a není třeba pro ni truchlit, jenže právě o to v tomhle snímku jde. Nesouhlasit a spatřit světlo naděje uvnitř tmavé jámy.