Jak in je být rebelem v této společnosti?

Být rebelem se zdá být sympatické a značí to, že se někdo něčím odlišuje. Jelikož se všichni od ostatních něčím odlišujeme, je vlastně naprosto snadné se do této role stylizovat. Vymezovat se proti něčemu, ať se přizpůsobuje svět nám, my budeme sami sebou, ať nám nikdo nic neříká, ať žijeme zcela svobodomyslně a bez hranic a ať nás ostatní berou, jací jsme, a když ne, tak ať táhnou. Na první pohled se svobodomyslný přístup rebelie může zdát i logický, ale když se podíváme kolem sebe, vzniká jen stále početnější skupina narcistických, lhostejných a neempatických "jakoby" vzbouřenců.

Někdy se nestačím divit

Nejsem žádný puritán, ale někdy mě lidé dokážou pořádně potrápit, a to i tak, že chápu, proč mají někteří raději jen přítomnost zvířat. Až by se člověk ani nedivil, že někdo vidí svoji budoucnost osaměle v pokoji s dvaceti kočkami. Proč? 

Pokud nám někdy někdo říkal, že když budeme hodní na ostatní, budou hodní i oni na nás, asi už jste se přesvědčili, že takhle to opravdu dvakrát nefunguje. Často vyhrává agrese, čím víc se někam tlačíme a vnucujeme, čím víc se stáváme umělým výtvorem, kterým být máme, tím máme větší šanci na úspěch, i když se k němu dopídíme skrze chytře vykalkulované lži. To vše doplněné kvantem přechodných známostí a falešnými úsměvy vystřiženými z knihy Jak získávat přátele a působit na lidi.

V politice vítězí marketing, bulvár a banální výroky bez zjevné logiky. Sliby a vzdušné zámky prodávají, takže líbivá lež je úspěšnější než nepříjemná pravda. Informace kolem nás jsou manipulované, cílené, placené, podsouvané a recyklované, že se lze snadno ztratit v informačním šumu nebo se postavit do řady těch, co jim to je jedno.

"Je to jedno"

Je tak jednoduché, aby nám věci byly jedno. Chce to odvahu, aby člověk něco dělal, budoval, aby mu na něčem záleželo a nebyl pro smích. Můžeme mít vše a všechno je nahraditelné. Myslíme hlavně na sebe, ne na generace po nás, proto je jednoduché smát se holce, že propaguje ekologii.

Reálnější životy žijeme na síti než v osobní sféře, s rodinou hůře komunikujeme a vztahy měníme podle toho, jak nám aktuálně vyhovují, místo abychom je budovali.

Slyším kolem sebe shluky mladých nihilistů, jak se všemu posmívají, nedokážou složit rozvitější větu, která by dávala smysl a není protkána vulgaritou. Není tento druh rebelie spíše jen lhostejností a ztrátou slušnosti? Připomíná mi to Shakespearův 66. sonet v překladu Martina Hilského:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Hranice rebelie

Kdyby měla rebelie hranice, asi by už nebyla tak rebelská. Dnešní článek sepisuji v záchvatu pesimismu, to je jasné, ale možná je to jen moje snaha o větší konformitu. Myslel jsem si, že být rebel je vlastně strašně cool, že ten anti postoj a vymezování se proti všemu kolem mě je vlastně fajn a že se nemusím nikomu a ničemu zodpovídat, zatímco jsem v sobě trhal duši v ustavičné depresi. 

Být rebel není fajn. Fajn je být pohodovým člověkem, který vyznává hodnoty jako slušnost, čestnost, pokoru, přejícnost, štědrost i střídmost. Něco na těch ctnostech opravdu je, jenom se k nim hledá hůře cesta.

Cesta ke ctnostem je složitější než k "hříchům", staví se z malých cihliček a její odměny na první dobrou nejsou viditelné.

Já žiji v poněkud naivní sociální bublině a těžko se vypořádávám třeba s tím, když na mě někdo začne sprostě pokřikovat, když kolem sebe vidím nevěrníky, lháře nebo podobnou lacinost. Neumím oplácet stejnou měrou nebo se ohrazovat, bojovat za sebe nebo napomínat. Jsem vlastně celkem snadným terčem, takže se soustředím především na budování vztahů s těmi, kteří jsou mi spíše vzorem a nechtějí do tohohle terče střílet šípy. Moji přátelé jsou mi vzorem a dodávají mi naději, že to s tou společností ještě není tak zlé, i když mě občas potrápí to, co vidím nebo slyším kolem sebe.

Člověk má občas chuť se na všechno vybodnout, ztrácí ideály a chce se mu křičet. Ano, ten člověk jsem já. Ale i já se z toho zase dostanu. Protože ono není špatné se někdy naštvat, aby člověk věděl, že mu věci nejsou jedno a že má v sobě zřejmě nějaký kus hrdosti nebo něčeho, co dává jeho zdravé rebelii hranice – tyto hranice se nazývají životní hodnoty. A jen lidé, kteří nejsou lhostejní, nakonec mohou něco skutečně změnit.