Jsem gay aneb coming out a LGBT v rodině i společnosti

Dlouho jsem nepsal, protože jsem se trápil. Přiznal jsem tátovi, že jsem gay. Mohu říct, že udělat tenhle krok bylo asi jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě a trvalo dlouhá léta, než jsem se k němu odhodlal. Vše ostatní se zdálo tak maličkaté. Pravdou je, že ve chvíli, kdy jste na dně, kdy žijete v bolesti, v sobě objevíte sílu, o které ani netušíte, že ji vlastně máte. Jsme silnější, než si myslíme. Nepotřebujeme uznání ani povolení ostatních, abychom byli šťastní, ale je třeba, abychom byli pravdiví především sami k sobě.

Co je vlastně coming out

Coming out je proces, během kterého člověk přiznává svoji menšinovou orientaci. Obvykle se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní, který probíhá zpravidla v pubertě, se týká vlastního sebepřijetí. Někteří lidé mají tak veliký problém smířit se se svou vlastní sexualitou a chtějí žít podle společenských norem, že začnou lhát sami sobě a hrát roli, která by neohrozila jejich postavení ve společnosti. Společnost se může jevit liberální, ale ne vždy tomu tak je, a je to i jedním z důvodů, proč se třeba pořádají pochody hrdosti.

Můj vnitřní coming out byl také zdlouhavý. V rodině s homofobními názory jsem si nedovoloval připustit variantu, že bych mohl být gay. Předstíral jsem a choval se konformně, abych nikoho nezklamal, randil jsem s holkami a dá se říct, že jsem se do jedné i zamiloval – co se týká sexuality, málokdy je skutečně černobílá. Problém ovšem byl, že jsem tolik nechtěl zklamat ostatní, až jsem kvůli tomu nejvíce zklamával sám sebe. Svojí slabostí, přetvářkou a strachem. Stal jsem se skvělým hercem, že si někteří dokonce mysleli, že jsem měl hromadu holek, zatímco jsem byl pořád sám až někdy do dvaceti let.

Coming out je plný vnitřních rozporů a sebepoznávání. Sexualita je výraznou složkou osobnosti. Nevypěstuje se výchovou, není způsobená ani traumaty, ani to není žádná nemoc. Přestože jsem svou homosexualitu popíral, vždycky jsem podvědomě věděl, že jsem gay. Ty náznaky se prostě proplétají celým vaším životem už od dětství – stačí pozorovat, co se vám líbí, jaké máte zájmy, na co se zaměřujeme, s jakými typy lidí se bavíte, jaké problémy řešíte, čemu se rádi věnujete.

Potíže s vnitřním přijetím

Nejde tu o žádnou stereotypizaci. Moje oblíbená barva nebyla růžová, ani jsem si nehrál s panenkami. Měl jsem ale jinou povahu než kluci kolem mě. Například jsem byl spíše umělecká duše než sportovní, nedělalo mi nikdy problém komunikovat s holkou (zatímco s kluky ano) a žil jsem ve svém bohatém vnitřním světě plném filozofie, protože jsem vlastně nerozuměl tomu "normálnímu" světu. 

Jinak byste to na mě asi nepoznali, i když někteří ten "gay radar" mají. Já ne. Spousta lidí s menšinovou orientací totiž nic nepřizná právě kvůli tomu, že se stydí za různé výrazné a teatrální karikatury, které nám představují média nebo které expresivně vyčnívají. 

Ať si každý žije a obléká způsobem, který ho činí šťastným, ovšem to, že přiznám svoji sexualitu, neznamená, že se tím najednou musím definovat a vezmu si upnuté tílko a vymažu cédéčka s rockovou hudbou. A lidé, kteří odsoudí jednotlivce, protože se někdo v jeho "komunitě" chová směšně, mají asi trochu omezený rozhled.

Jak to říct ostatním

Když jsem si konečně přiznal to, co jsem věděl podvědomě vždycky, jak to se mnou vlastně je, nechtěl jsem to přiznávat nikomu dalšímu. Přiznáním homosexuality někomu dalšímu totiž obdržíte nálepku a všechno tak nějak zlegitimizujete do reality. Takovou nálepku, se kterou už se nestáváte běžným členem společnosti, ale nějak odlišným, nesoucím si hromadu stigmat, o nichž si myslíte, že ze společnosti už dávno vymizely. Měl jsem strach, že mě lidé okolo mě začnou definovat skrze moji sexualitu, namísto mé osobnosti. 

Nejsem přeci jen gay, jsem komplexní osobnost se svojí životní filozofií, individualitou, zájmy a nechtěl jsem, aby se na mě lidé dívali jinak.

Někdo tedy řekne: "OK, proč to tedy říkáš ostatním, když to vlastně nechceš?" Potíž je, že když v sobě něco držíte ze strachu, nikdy to není dobře. Strach je pro někoho běžná emoce, ale jako utajovaný člen LGBT+ komunity je s vámi ten strach dlouhodobě, svírá vás, emočně vás sžírá, musíte si neustále dávat pozor, neustále něco obhajovat, vymýšlet si, žijete ve lži a topíte se, protože jste vykopali propast mezi svým světem a tím vnějším. 

Postavíte zeď, abyste se chránili před světem, ale sami se zazdíte před jakýmkoli možným přijetím, láskou, opravdovým přátelstvím.

Svěřit se je děsně osvobozující, ale také opravdu složité. Víte, že se něco velkého mění. Mění se celý váš dosavadní život. Změní se pohledy, vztahy, významy. Ať si kdokoli říká, že dneska už je to normální a všichni to přijmou, není to úplná pravda. Někteří to odkývají, ale změní se jejich přístup, začnou být třeba opatrnější, možná budou mít odstup, nebudou se cítit komfortně apod. Ale věřte mi, že výhodou gayů, leseb, trans lidí a dalších s menšinovou orientací, je, že coming out je účinný nástroj, jak poznáte hodnotu lidí kolem sebe. Je to síto upřímnosti. Buď vás přijmou, nebo do vašeho života nepatří.

Jak to přijali ostatní

Já své síto upřímnosti ze strachu začal využívat až moc pozdě. Až na vysoké škole jsem se svěřil své nejlepší kamarádce. Ukázal jsem jí fotku svého přítele, s nímž jsem dodnes. Hrozně jsem se bál, ale věděl jsem, že ona je jediná, které v takových věcech mohu věřit. Nezapomenu na tu chvíli. Jako správná kamarádka všechno vzala nesmírně pozitivně, dalo by se říct i s nadšením, utěšila mě, pomohla mi a já si uvědomil, jaká obrovská úleva a svoboda plyne z toho, když začínáte žít v pravdě. Byl to první krok a věř mi, Barčo, že pro mě nejen díky tvému přístupu nesmírně znamenáš a máš nezastupitelnou roli v celém mém životě.

Na gymnáziu jsem se topil ve svých depresích a byl jsem vesměs uťáplý. Teprve na vysoké škole, kde jsem poznal většinu svých dosavadních přátel, jsem začal chápat, že dnešní mladí lidé jsou vlastně úžasná generace. Přátelé a známí jsou spolehlivým testem vaší odvahy a dodávají sílu a odhodlání. Mohu klidně říct, že jsem se u mladých lidí nikdy nesetkal s vyloženě negativním přístupem, nanejvýš s pár zhrzenými odpověďmi, kdy o mě byl nejspíš jeven zájem, ale i tak všechno dopadlo dobře.

Postupně jsem to řekl všem přátelům a myslím, že se spoustou z nich nás tato skutečnost ještě více sblížila.

Holkám se přiznává vždycky jednodušeji, jsou trochu chápavější, ale nakonec i kluci, kteří se předháněli ve vtipech o homosexuálech nebo měli v této oblasti celkem blbé řeči, jsou stále mými dobrými kamarády a myslím, že jednoduše přehodnotili některé své liché domněnky. Vtipy o homosexuálech asi jen tak nezmizí, ale ono je to něco jiného, když je berete s nadhledem a víte, že to daný člověk myslí z legrace, nikoli jako nenávistnou narážku vůči vám. A tak se kolikrát zasměji s nimi, protože dokážou být dost vynalézaví.

Jak to říct rodině

Moje rodina je specifická. Ptal jsem se ostatních gayů nebo leseb, jak to měli s coming outem doma a řekl bych, že nikdo z nich neměl tak složitou situaci jako já. Moji rodiče měli o homosexuálech opravdu hodně zkreslené představy. Můj táta se choval jako rasista, homofob a byl vždycky ovlivněný určitou ideologií z nepodložených fake zdrojů, volič populistů a tvář muskulinního silného muže na motorce. Kolikrát přímo přede mnou prohlásil věty jako "ještě že nemáme v rodině buzeranta" nebo "já bych je upálil". Moje rodina byla v tomhle ohledu slepá. Dívali se na mě, ale nikdy si tu variantu ani nepřipustili. Bylo to něco z jiného světa, co se jich nikdy nemůže dotknout, jako by menšinová sexualita byla jenom póza podivínů ze sitcomů.

Na druhou stranu se ke mně chovali vždycky hezky, to chraň pánbůh. Jenže vždycky tu byl rozpor mezi vztahem ke mně a onou ideologií, která levitovala někde ve vzduchu a neustále mi připomínala: "Oni se tak chovají jenom proto, že to nevědí. Jejich cit je podmíněný." Na dlouhodobé deprese z tohoto rozporu se zdál být lékem můj přítel a způsob, jakým jsem se díval na svět. 

Věděl jsem, že nepotřebuji uznání ani povolení druhých k tomu, abych byl šťastný.

A tak se to semlelo. V afektu, když jsem se hádal s mámou o vztazích, mi vyčetla, že vlastně vztahy vést neumím, když jsem v 25 nepřivedl žádnou holku, načež ze mě vypadlo, že to je tím, že už několik let žiji se svým přítelem. No, byl to celkem šok, ale kopli jsme do sebe panáka, rozdělali víno a máma nakonec pronesla, že je pro ni nejdůležitější, abych byl šťastný. To je asi zásadní věta. To, že vás jeden z nejbližších lidí neodsoudí, i když víte, že těmito slovy teprve začíná dlouhá chvíle, kdy se s tím bude muset vyrovnat. Moje starší sestra je v tomhle směru úžasná a dodnes mě podporuje, zatímco moje máma k sobě pozvala přítele až asi po roce. Hodně jí nejspíš pomohlo svěřit se kamarádkám, u kterých zjistila, že s tím problém nemají.

Když jeden člen rodiny vyjde s coming outem, svým způsobem ho pak musí zpracovat všichni kolem něj.

U rodiny z tátovy strany jsem byl přesvědčený, že to neřeknu nikdy. Jenže duše nespí a neustále připomíná, že chce být pravdivá a upřímná. Bál jsem se, jak to přijme babička, kterou neskutečně miluji. Uvědomoval jsem si, že se starší generací je to asi těžší, žila v jiné době a za jiných zvyků. Ale moje milovaná babička mě jen ujistila, že se nic nemění a že všechno dobře dopadne. A věřte, že to bylo pro mě možná to nejdůležitější, co jsem kdy slyšel. Moje babička je nesmírně milující bytost, která mě provází životem, vychovávala mě a já jí za to budu navždycky vděčný. Je mým andělem.

Nezáleží na tom, kolik je komu let. Je to vždycky o upřímném smýšlení. Opravdová láska rozumí navzdory všem překážkám i létům.

A jak to dopadlo s tátou? Chtěl bych vám napsat, že to mělo happy-end, ale jeho reakce byla asi nejhorší možná. Odmítání, odsuzování, vina, nepochopení. Hlavně ať přítele nikdy nevodím, že to nepřekousne, že se tedy přestaneme vídat. Přestože zbytek rodiny to nakonec přijal také – strýc mi dokonce řekl, že jsem opravdu odvážný, že jsem s tím v naší rodině vyšel ven, když znám jejich názory a že jsem vlastně frajer – přesto všechno to můj táta nepřijal.

Po půl roce jsme to téma znovu otevřeli a vzájemně se provokovali tak, až mě fyzicky napadl se slovy "buzerante, rozmlátím ti držku". Myslel jsem si, že jen potřeboval čas stejně jako máma, ale když vám vlastní táta řekne, že mu je nakonec jedno, jestli kvůli svým názorům přijde o syna, přestane být vaším tátou. Myslím, že v jiným případech se s tím i otcové nakonec smíří, ale i kdyby se s tím nesmířili nikdy, chci říct každému, kdo se někdy bojí přiznávat své rodině kvůli možnosti odmítnutí: Udělejte to a buďte klidně odmítnutí. Nemusíte nic dokazovat, ani se obhajovat.

Vaše štěstí nezávisí na někom dalším, je to váš život. Na názoru lidí, kteří vám říkají opak, v závěru zase tolik nezáleží.

Můj příběh o tom, kdo jsem

Vy, kteří mě znáte osobně, tak už o takových věcech asi dávno víte. Jsem vlastně pořád stejný, jen už se tolik netrápím a žiji tak, abych se pořád nemusel skrývat. Mám přítele, kterého miluji. V době psaní tohoto článku už jsme spolu mnoho let a chtěl bych s ním být do konce života. Můj coming out jsem dokončil až v 26 letech, ta cesta byla dlouhá a plná bolesti (žádná bolest za to nestojí, nedej bože si kvůli tomu něco udělat – vše bude OK, i když to vypadá blbě, přísahám), ale každý potřebuje svůj čas, rozpoložení a odvahu. Dnešním článkem ho završuji a místo toho šutru na bedrech roztahuji křídla.

Vy, kteří si procházíte podobnou záležitosti, jsem s vámi. Nejste sami. Jste úžasní takoví, jací jste. Věřte, že láska má mnoho podob a nakonec zvítězí. Milujte toho, koho chcete a nenechte se svazovat těmi, kteří si myslí, že jejich očekávání má být vaším imperativem. Podporuji vás všechny z LGBT+ komunity, jsem hrdý, že někteří z vás jsou mými dobrými přáteli, že mě někteří z vás učili, že ukazujete světu pravou tvář. Vím, že je to někdy těžké, ale na konci je svoboda.

Nakonec dostanete třeba zprávu od mladší sestry: "Ahoj Pájo. Jsem za to moc šťastná, že jsi šťastný a že jste spolu už tak dlouho. Chci abys věděl, že tě máme pořád stejně rádi." Nejsou to krásné chvíle? Chvíle, kdy objevíte opravdové hodnoty? Jsem dojatý a moje srdce tancuje.