Ve světě vztahů se těžce hledají obecná pravidla. Vždycky záleží na konkrétních osobnostech a na tom, co oba od vztahu očekávají. Mnohé vztahy se rozpadají, protože jsou založeny z nesprávných důvodů. Existují však určité pilíře, díky který mají vztahy dobré základy k dalšímu fungování. O vztahy se musíme vždycky starat. Nikdy to není tak, že najdeme tu pravou / toho pravého a pak už je v životě vyhráno. Na řadu nastupují vztahové lekce a všechny se točí okolo tří vztahových složek – způsob komunikace, upřímnost a důvěra.
Zasazené semínko nedůvěry
Vztah, ve kterém není důvěra, je plný chaosu a bolesti. Semínka nedůvěry se do vztahu zasazují velice nenápadně. Nejprve to začíná tím, že si raději něco necháváme pro sebe, než abychom to řekli. Začneme o něčem ve vztahu pochybovat, cítíme se nejistí, ale zároveň se bojíme, že pokud danou pochybnost vyslovíme, tak ji zhmotníme a druhý člověk by se mohl urazit, byla-li by nepravdivá. Snad ho přeci nepodezíráme, snad o něm nepochybujeme?
Není třeba bát se kvůli svým pochybnostem. Hoďte kamenem vy, kteří ve vztahu nikdy nepochybovali. Pochyby jsou zcela normální, protože se nechceme spálit a je dobré být opatrný. Možná že zcela bezmezná důvěra může být nakonec více zničující než pochybnosti, začne-li jí druhý člověk zneužívat. Bezmezně důvěřovat znamená oddávat se a nevytyčit si své vlastní hranice. V první řadě my sami určujeme, jak s námi kdo může zacházet a jestli si to zasluhujeme. Nemusíme akceptovat nic, co nám vadí.
Mluvit na počátku vztahu o mantinelech, které se nesmí překračovat, udává základní směr toho, kam se bude celý vztah vyvíjet.
Řekněme tedy, že pochybnosti jsou přirozené. Není třeba se za ně omlouvat, ale ani je tajit. Pochybnosti nejsou synonymem nedůvěry, vznikají z toho, jak si my sami vykládáme chování určitého člověka a nemusí být pravdivé. Když je však neřekneme nahlas, zůstanou zakořeněné v nás samých a právě nevyřčené pochybnosti jsou to, z čeho vyroste strom nedůvěry. Všechno negativní v naší mysli pak vede k negativním pocitům, činům i slovům.
Jak se tedy zbavit pochybností ve vztahu? Není jiná cesta než o nich mluvit. Problém není v tom, že máme občas pochybnosti, ale spíše v tom, že se je bojíme sdílet. Co je horší než mít strach ve vztahu něco říct? Tady je hlavním faktorem komunikace. Ve vztazích, kde se člověk bojí vyjádřit i to negativní, zůstane sice negativní zamlčeno, ale bude se projevovat jinde – v neustálém kontrolování, ujišťování, podezírání, vyčítání, nepochopení. Něco vám vadí? Vždy to řekněte. Všechno ostatní je ztráta času.
Klíč je v upřímnosti
Hodně lidí říká, že má rádo upřímnost, ovšem málokdo ji umí skutečně snést. Osobně nemám rád, když někdo považuje za upřímnost to, když někoho urazí, protože je to jeho pravda. Jako všechno, i upřímnost se dá vyložit s respektem a postojem, který druhého nemusí ranit (můžeme se třeba vyhnout vulgaritám, ponižování či obviňování). Na druhou stranu, pokud někomu slušně vyjádříme své pochybnosti, je pak už jen na dotyčném, jak se s tím popasuje. I když ho naše pochybnosti zasáhnou, je vždy lepší, když o nich ví, než když si hrajeme na něco, co vlastně není pravda.
Být upřímný je těžké ve chvílích, kdy víme, že nás čeká boj. Ale právě v těchto nejtěžších chvílích je upřímná komunikace to nejdůležitější. Je naprosto zbytečné nepouštět se do boje, pokud nám něco vadí. Jak už jsem psal, pochybnosti jsou přirozené, stejně tak i hádky a občasný vztek na druhé. Že někdo říká, jaký má dokonalý vztah bez těchto aspektů, většinou pak souvisí s tím, že jeden je naprosto oddaný tomu druhému, aniž by přemýšlel, načež ho pak dožene to, že je využíván. Vždycky to tak je, vidím to všude kolem sebe.
Upřímná komunikace zvláště v těžkých chvílích, byť vyústí v hádky, vždy lépe pročistí vzduch než mlčení a předstírání. Jakákoli faleš se vždycky transformuje do ještě většího problému. Problém, o kterém se ví, o kterém se mluví, lze řešit, ale faleš je skrytá a útočí nenápadně a neustále visí ve vzduchu.
Lhaní, zatajování, faleš, přetváření, vymlouvání, neřešení problému všem jen bere čas. Kdo si myslí, že ve vztahu něco důležitého utají, plete se. Všechno se projeví, byť třeba v jiné formě a za delší dobu.
Pravidla vztahů v tomhle mluví nekompromisně – všechny pocity ve vztahu se sdílejí, byť jsou nevyřčené. Ve vztahu to nejsou pocity moje a druhého člověka, ale pocity obou zároveň. Proto je to vztah, více lidí, více pocitů dohromady (symbióza). Veškerá komunikace, která není upřímně vyslovena verbálně, se projeví neverbálně. V dobrém vztahu vlastně není možné podvádět, protože s podvodem se dříve či později vztah sám začne rozpadat, pokud se daný problém upřímně neřeší.
Neupřímnost nebo zatajení negativního aspektu vztahu není známkou ohleduplnosti, ale naopak respektu k druhému, kdy nemáme zapotřebí ztrácet ničí čas. Raději jednou ublížit pravdou než dlouhodobě ubližovat lží.
Když panují neustálé pochybnosti
Už jsem psal, že ve vztahu považuji pochybnosti za přirozené, jiný případ ovšem je, pochybujeme-li i v případě, když jsme byli ujištění, že naše pochybnosti nejsou založené na pravdě. Někteří lidé velice pochybují sami o sobě, a tak někdy svou vlastní nejistotu projektují i ve vztahu k tomu, jak se na ně dívají ostatní. Jinými slovy, jak se díváme na sebe, tak se na nás dívají i další lidé. Toto přesvědčení vede k tomu, že neustále pochybujeme, místo abychom přijali důvěru. Může se to někdy zdát jako nekonečný boj. Vztah by neměl vypadat jako nekonečný boj.Ve vztazích to bez upřímné komunikace založené na důvěře nejde. Někdy si chceme být jistí za cenu důvěry, místo abychom důvěřovali za cenu jistoty.
Ano, můžeme být zrazeni, můžeme být podvedeni, může nám být ublíženo, ale pokud jsme někomu věřili a pokud nás daný člověk ujišťoval, že naše pochybnosti byly neopodstatněné, přičemž se nakonec ukáže, že to byla lež, pak je to jednoduše znak toho, že nás někdo možná nerespektuje tolik, kolik si zasloužíme a měli bychom zhodnotit, zda setrvávat ve vztahu, kde je nám lháno do očí. V upřímném vztahu není pro lež místo, ani v malých záležitostech.
Lidé, kteří byli podvedení, možná mají problémy s důvěrou. Odhánějí pak kolem sebe i lidi, kteří by mohli být spříznění. To jsou ony neustálé pochybnosti. Faktem je, že nikdy nezjistíme, zda naše pochybnosti jsou pravdivé, ale rozhodujeme se, kterým lidem uvěříme. Pokud cítíme, že nás někdo má rád, že o nás má starost, pokud cítíme lásku, není na místě takového člověka ukvapeně odsuzovat. Takových lidí totiž za život zase tolik nepotkáme. Koneckonců, každý dělá chyby a kdyby při prvním konfliktu člověk utíkal, všechny vztahy by se rozpadly. Na nás je důvěřovat někomu, komu na nás záleží, a sdílet s ním i chvíle, kdy o tom pochybujeme.
A když je důvěra i komunikace opravdu na bodu mrazu? Je třeba vědět, že člověk, který nás zradil a opustil (nebo kterého jsme kvůli zradě opustili my), ve skutečnosti není ztrátou. Ztrácí totiž vždycky ten, který od sebe svým chováním odehnal člověka, který mu věřil. Člověk, který podvedl nebo se stal ke vztahu lhostejným, si bude hledat jen další vztahy, v nichž by podváděl, ale mnohem hůře najde dalšího člověka, který mu bude důvěřovat. Podvedenému člověku zase půjde hůře znovu důvěřovat, ale až se mu to povede, o to více bude nový vztah cennější.
