Francouzský spisovatel a psycholog Laurent Gounelle vám dokáže nabídnout zprostředkovanou terapii, aniž byste si toho byli vědomi. Jak se píše vzadu na české obálce nakladatelství Rybka Publishers, po přečtení Muže, který chtěl být šťastný máte pocit, že můžete vzít život do svých rukou. Nenáročné čtení, které je situováno do prostředí Bali mě, dá se říct, zahřálo u srdce. Je totiž milé číst zase jednou knihu, která životní filozofii předkládá formou milého příběhu. A pokud chcete něco s trochu napínavější zápletkou, je pro vás určený i Bůh, který chodí po světě vždycky inkognito.
Kdo je Laurent Gounelle
Současný francouzský spisovatel, psycholog a odborník na rozvoj osobnosti se narodil v roce 1968. Původně vystudoval ekonomii a zabývá se mimo jiné přednáškami a semináři pro manažery velkých firem nebo neurolingvistickým programováním. Vyučuje také na univerzitě v Clermond-Ferrand. Je známý svými cestami po světě, na nichž se setkává s výjimečnými lékaři, léčiteli, experty na neurologii, peruánskými šamany nebo balijskými mudrci.
V poličkách knihkupectví můžeme narazit kromě jeho debutu Muž, který chtěl být šťatsný také na jeho další tituly Bůh chodí po světě vždycky inkognito; Filozof, který nebyl moudrý či Den, kdy jsem se naučil žít.
Muž, který chtěl být šťastný
Kdo by vlastně nechtěl být šťastný? Název knihy nás samozřejmě vláká do představy, že jsme třeba konečně našli dílo, které by nás šťatsnými mohlo udělat, přestože podvědomě tušíme, že štěstí je závislé pouze na nás a na tom, jakým způsobem přemýšlíme. Ostatně kniha začíná citátem k zamyšlení, který je přisuzován Buddhovi.
"Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět."
Námětem knihy je cesta turisty za uznávaným balijským mudrcem a léčitelem. Přestože se tento mistr může jevit jako klasický stařec, který roznáší moudra na potkání, autor z něj nedělá klišé a sází jej do moderní společnosti. Úkoly, které dává svému žákovi, tak souvisejí s přebookováním letenek, s hledáním internetu v balijských hotelech, v ověřování zdrojů amerických studií, v žebračení od cizinců nebo v tom, že když nechcete vyšlápnout na horu, jen abyste se podívali na výhled, tak to prostě neuděláte.
"Největší lží, kterou rodiče dětem říkají, nejsou historky o Ježíškovi, ale mlčenlivý příslib, že jim dárky přinesou štěstí."
Mezi jednotlivými úkoly, které mají vždy zajímavé poučení a které jsou celkem snadno viditelné v běžném životě, se pak vedou zajímavé diskuze. Lze poznat, že autor je psycholog a využívá psychoterapeutických metod k tomu, aby čtenáře nasměroval. Samotný mudrc se pak jeví jako terapeut, který vám připomene základní pravdy vašeho života. Třeba, jak jsme si spoustu nešťastných věcí vlastně vybrali sami nebo že v sobě máme zakořeněná přesvědčení, podle nichž se chováme, aniž bychom nad nimi více přemýšleli.
"Kdo má pocit, že je ošklivý, jeví se tak i ostatním. Ostatní nás vidí tak, jak na sebe pohlížíme my sami."
Právě na lidské zakořeněné představy se kniha soustředí asi nejvíce a není to na škodu. Ve chvíli, kdy hlavní hrdina jen pozoruje okolní turisty nebo i samotné obyvatele Bali, kdy je poslouchá a začne skutečně vnímat, jakým způsobem se vyjadřují, kniha zřejmě dosahuje svého vrcholu a naprosto zřetelně ilustruje, že to, co nás všechny rozděluje, je pouze naše myšlení a úhly pohledu.
"Všichni jsme si vytvořili představy o sobě, o ostatních, o našich vztazích s ostatními, o světě, který nás obklopuje, vlastně téměř o všem, od schopnosti úspěšně vystudovat přes profesní vývoj a partnerské vztahy až po výchovu dětí. Je jich nesčíslné množství a řídí celý náš život."
Slova mudrce působí uvěřitelně, mluví se zde nejen o ovládání myšlenek, ale také o zdraví, o penězích, o kariéře nebo svobodě. Možná se nakonec nedojde k fatálnímu závěru, který z nás všech udělá šťastné boháče, kteří dělají smysluplnou práci a cítí se vždy svobodně, rozhodně ale donutí k zamyšlení nad vlastním životem a možná dokáže i nasměrovat, utřídit si pár hodnot a pomůže také v sebepoznání.
"Říkal jsem si, že se výzkum více nezaměří na možnosti využití mechanismu představ k léčení nemocných."
Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Po přečtení první knihy jsem věděl, že se s Gounellem neloučím a že mě tenhle autor opravdu zajímá. Rozhodl jsem se tedy sáhnout ještě po knize Bůh chodí po světě vždycky inkognito. Zajímavý byl komentář mé babičky, která mi řekla poznámku, aby se ze mě nestal pánbíčkář, načež jsem musel odvětit onu frázi "nesuď knihu podle obalu". Už z první knihy jsem věděl, že Gounelle není náboženský autor a jeho filozofie protkaná psychologií je přesně ta kombinace, které je dobré se držet.
O Bohu se zde mluví jen v krátké pasáži. Bůh chodí po světě vždycky inkognito je citát, který Boha připodobňuje k náhodám, jež nás posouvají dále.
Trochu jsem se obával, že se sice autor bude držet stále stejné šablony – i tady je muž, který hledá životní štěstí a setkává se s určitým mentorem, jež mu zadává úkoly – ovšem vše je tentokrát zasazeno do Paříže, do prostředí byznysu a akcií. Hlavní hrdina trpí především tím, že se příliš zajímá o to, co si o něm myslí druzí, těžko se prosazuje, odevzdává se a ztrácí smysl ve své práci. Zpočátku se objevuje docela depresivní motiv plánované sebevraždy na Eiffelově věži, která se díky setkání s jeho mentorem neuskuteční.
Určuje sociální postavení míru štěstí? Ovlivňuje moje chování jednání druhých ke mně?
Gounelle se drží osvědčené linie z první knihy, ale dokáže ji vyzdvihnout na novou úroveň, takže vám nebude připadat, že čtete to samé dokola. Hrdina se dostává do spárů svého mudrce, ale zde už si nebudete jistí, zda jsou mudrcovy rady míněné opravdu dobře, budete dumat, jaký je jejich cíl a jaký je motiv samotného mentora. Od poloviny knihy se tak v knize objevuje skvělá detektivní zápletka s opravdu vygradovaným vyústěním.
Buď změnou, kterou chceš ve světě vidět.
Samotné poselství knihy možná není tak přímočaré, jako u Muže, který chtěl být šťastný, zato vede k ještě většímu zamyšlení. I podruhé mě tak Gounelle přesvědčil, že tohle je můj šálek kávy a stal se mou inspirací. Po jeho knihách se cítíte skutečně jako po radostné terapii a to je opravdu velké plus.
Autor je profesí finančník, který umí prosadit svoji vizi výdělku, stejně jako psycholog, který manipuluje klienta s pochopení (přiznaně) a prosazení (nepřiznaně) svého názoru. Žel, dílo je poplatné názoru, že nejlepší čin je nic nedělat, a smířit se se stavem, jaký panuje, tudíž je v plné míře prokapitalisticky, prospotřebně i globál-prospolečensky manipulativní. Cílem je sebeprosazování, nadspotřeba, neochota ke společenským uzusům, stejně jako jistá "vyčuranost" jednotlivce, těžícího z veřejných a společných statků a služeb (jak státu, tak společnosti). Francouzská revolučnost a občanství je transformováno do globalizačního pohledu na neuroprogranování osobnosti, což je známo, že nelze. Již vzhledem k prvnímu zákonu robotiky. Ale zmíněná kniha v knihovně sebestředného podnikatele bude vypadat jistě zajímavě a dotyčný oduševněle. Od roku 2008, kdy vyšla jeho prvotina, je zřejmé, že je to náhrada za původní směřování.
OdpovědětVymazatZásadní je však směr, k jakému nás autor nabádá - není důležité se snažit o změnu systému, který vládne, či sestavy, kterým slouží, ale je důležité začít u sebe a konfirmovat se se stávajícím systémem formou přizpůsobení se. Ano, přizpůsobivost je důležitá, ovšem pokud se přizpůsobíme všichni těm nahoře, jde do háje vše, co posouvá svět k lepšímu. A tento odkaz pan psycholog-neuroprogramátor nějak opomenul.
Tak takovou interpretace bych ke Gounellovi nečekal. Opravdu jste ty knihy četl? Kniha je právě o nabádání ke změnám a vyhýbání se společenskému přizpůsobování, jež nás svazuje.
Vymazat